Myslíte, že se vás to netýká

Jednou v zimě, která se vám zdá nekonečná, se nachladíte. To nic, jen běžná infekce, dostala to celá rodina. Všichni to úspěšně přeléčili, jen vy máte pořád pocit, jako by vás někdo praštil a všechno, co děláte je nějak těžší. Zatnete zuby a věříte, že to je jen přechodný stav, dlouhá zima, nedostatek světla, péče o nemocné děti a práce. Ale ono se to nějak nelepší, dostáváte další antibiotika a další týden skoro nevylézáte z postele. To nic, jen únava. Vracíte se do práce, kde na vás čeká spousta restů, doháníte to po pracovní době, děti vyzvedává tatínek a vy se cítíte stále unavenější. Na muziku, kterou milujete, nemáte chuť. Kamarádům odříkáte „jdem na jedno“ a ten nedokončený svetr na vás smutně kouká z košíku. Odpovídáte jednoslabičně a odsekáváte i dětem. Občas se večer svalíte únavou do postele, ale za pár hodin jste vzhůru a ne a ne zabrat. Jste nepřekonatelně unavení. Partner se začne tvářit nevrle, váš sexuální život je na bodu mrazu. Už jste si přestali pamatovat, kdy jste naposledy měli z něčeho radost. Máte pocit, že jste úplně neschopní a nic nezvládáte. Občas se vám mihne v hlavě myšlenka, jestli to má cenu se snažit, jestli nebude lepší to úplně zabalit.

Další infekce na sebe nenechá dlouho čekat. Ale protože máte pečlivého rodinného lékaře, který zná a léčí všechny od prababičky po vaše děti, posílá vás na spoustu většinou nepříjemných vyšetření. Nad výsledky kroutí hlavou, nic tak jednoznačného, abyste se pořád plácali v opakovaných infekcích, nenašel. Zkusí logicky tu poslední možnost, není-li problém v těle, musí být v hlavě. Posílá vás k psychiatrovi. Koukáte se na něj poněkud nedůvěřivě. Já? Proč? Je to nutné? Ano je, zní důrazná odpověď. Objednáte se na nejbližší termín asi za měsíc a pomyslíte si něco o tom, že do té doby se to všechno vyřeší.

Po dlouhém vstupním vyšetření, které se podobá vyptávání kamarádky u kafe na to, jak ti je, zní závěr lékaře jednoznačně: deprese. Nechápete. Lékař se vám trpělivě snaží vysvětlit, co tahle nemoc znamená a jak se bude léčit. Stále nechápete. Já přece nejsem blázen! Několik měsíců? Dlouhodobě léky? Slyšíte jej jako pod hladinou, váš mozek vypnul příjem, jede na automatického pilota. Dostáváte spoustu informačních letáků a recept, nemocenský lístek a příkaz: musíte užívat léky a přijďte se nám ukázat v úterý.

Ještě po mnoho dalších úterků se snažíte pochopit, že to není vaše neschopnost, ale chemická nerovnováha ve vašem mozku. Jde to těžko. Celý svět a vaše výchova se vás snaží přesvědčit, že to musíte zvládnout. Jen váš lékař říká, nemusíte, teď to není ve vašich silách. Teď musíte odpočívat a pochopit. Antidepresiva začínají fungovat. Opět dokážete klidně spát a zajít nakoupit už není nepřekonatelný problém. Máte radost, když se vám povede něco dokončit, ale váš úsměv je stále ve světě za zrcadlem. Pomalu začínáte chápat, co to znamená, žít s depresí. Tak mě napadá, co víte o depresi vy?

„Deprese patří k nejrozšířenějším duševním poruchám. Trpí jí téměř desetina populace a je nejčastější příčinou invalidity.“ Z rozhovoru s Doc. MUDr. Miroslavem Plzákem, CSc.

http://www.deprese.com/index.php?section=klicky§ion2=rozhovor1