Rovnováha vlastního já

Tato společnost na nás od dětství klade tak vysoké nároky, že se často ocitáme v pasti protichůdných pocitů. Vyhovět rodičovským cílům mít z nás úspěšného právníka nebo své touze po jednoduchém životě mezi zvířaty? Splnit úkol tak, jak učitel očekává nebo se vydat vlastní cestou s nejistým výsledkem? Být žádaným členem společenství nebo vymykající se individualitou?

Ale člověk je tvor společenský. Neodkážeme žít v izolaci a většinou po tom ani netoužíme. Hledání rovnováhy je neustálý proces, do kterého nám zasahuje všechno a všichni. Pro každého se ta ručička na ciferníku rovnováhy zastaví jinde. Někdo je nejspokojenější se svou rodinou a práce je jen prostředkem k uspokojení jejích potřeb. Pro jiného je práce jedinou životní jistotou a její ztráta znamená osudový pád do samoty, nic jiného si nestihl vybudovat. Jiný žije pro své koníčky a všechno a všechny nutí se jim podřídit.

Snažíme se přežít ve společnosti, která na nás každý den křičí desítky „musíš“. Musíš poslouchat maminku. Ale neposloucháme a jen zkušenost nám poví, že její varování bývají opodstatněná. Musíš se učit. Ale příkazem to nefunguje, sami musíme zjistit, že objevovat je nejen zábavné, ale taky užitečné. Říkají nám: Musíš si uklidit, namísto, vytvoř si svůj prostor. Musíš pracovat, namísto hledej a dělej, co tě baví. Musíš vydělávat, namísto peníze jsou prostředek ke splnění tvých snů. Musíš se starat o děti, namísto miluj je a buď příkladem. Musíš dobře vypadat, namísto miluj své tělo. A my zahlceni požadavky jiných zapomínáme na své já. Upřednostňujeme cizí potřeby před vlastními a ztrácíme sami sebe.

Hledám tu rovnováhu vlastního já. Učím se zastavit v tomhle uspěchaném světě, zavřít oči a poslouchat své vlastní myšlenky. Jsou tam ještě? Odhrabávám nánosy „musíš“ a pracně je nahrazuji „chci“. Jsem zvědavá a chci se učit. Miluji své děti a chci se o ně postarat. Mám ráda své tělo a chci vypadat dobře. Ráda tvořím a chci pro vás psát. A když mám radost, chci ji rozdávat.