To jsou parametry na dětský věk poměrně silné obezity. Pro srovnání dnes mám 172 centimetrů a moje váha se pohybuje kolem 67 kil. Ted už se mi pro obezitu nikdo neposmívá. V dětském věku jsem si s tím ale užil svoje, zejména od spolužáků ze základky. Možná, že i ten jejich posměch byl později jednou z příčin mých pozdějších velkých psychických problémů.
Vzpomínám si také, že k výrazné změně mé postavy došlo v 9. třídě základní školy v necelých 15 letech věku. Tehdy jsem vyrostl asi o 10 centimetrů a zároveň shodil skoro 10 kilo. Co bylo ale hlavní příčinou téhle až dramatické změny? Příčin bylo asi víc, ale jednou z nich byl určitě můj učitel tělocviku Vojtěch Rašplička. Už tehdy byl v důchodu, bylo mu něco přes šedesát. /Do starobního důchodu se za minulého režimu chodilo podstatně dříve než dnes/. A stále velmi aktivně sportoval. Na tělocvik mě měl po celý druhý stupen základky, tedy od 6. do 9. třídy. Pro svoji obezitu i velmi slabé sportovní výkony jsem určitě nepatřil mezi jeho oblíbence. Přes to se mnou jednal velmi hezky a vlídně a z tělocviku mě vždy klasifikoval dvojkou, třebaže svými výkony jsem byl na propadnutí. On mi ale nechtěl zkazit celkem pěkné vysvědčení, vždy s vyznamenáním.
A pak přišla 9. třída a s ní výrazná změna mé postavy. S ní přišlo i podstatné zlepšení mých sportovních výkonů a také vztah učitele Vojtěcha Rašpličky ke mě. Pamatuji se, že ač měl spíše dohlížet, aby se nám při tělocviku něco nestalo, normálně s námi hrál fotbal, volejbal, házenou i košíkovou. Já tenkrát často působil mezi tyčemi jako brankář v házené a hlavně ve fotbale. A tam se mi mimořádně dařilo. V brance mě to vyloženě bavilo i v dobách mé obezity. Nikdy mi nebylo zatěžko skákat robinzonádou po balonech a mlátit sebou o zem. Na konci devítky pořádal učitel Rašplička mezitřídní fotbalový turnaj pro celý druhý stupen naší základky. Naše třída ten turnaj vyhrála. Já chytal a ve všech odehraných zápasech nedostal jediný gól. A pak došlo ke kuriozní situaci. Po turnaji za mnou učitel Rašplička osobně zašel, za mnou, který byl v tělocviku ještě nedávno ve všem poslední. ,,S tou brankařinou by jsi měl něco dělat. Chytáš dobře a jsi talent.". zněla jeho slova. A to jsem ještě nevěděl jedno. Učitel Vojtěch Rašplička hrával v mládí za tým SK Kladno nejvyšší fotbalovou soutěž a to celá dlouhá léta. Po skončení aktivní hráčské činnosti se ve stejném oddíle věnoval trenérské práci a v ní dosáhl svého největšího sportovního úspěchu. V roce 1958 přivedl dorostence Kladna k titulu mistrů republiky, což je se stejným titulem z roku 1956/tehdy ale Kladno trénoval někdo jiný/ největší úspěch kladenského fotbalu za celou jeho již téměř stodvacetiletou historii.
Já sám pak ve svých 17 letech opravdu začal fotbal závodně hrát. Ovšem ne na postu brankáře, ale v záloze, nebo útoku. Přestože jsem, nebyl žádná hvězda dotáhl jsem to, především díky skvělé fyzické kondici až do nejvyšší dorostenecké soutěže. Dodnes si to nedovedu v hlavě srovnat. Ve čtrnácti silně obézní dítě, kterému dělalo velký problém jednou oběhnout hřiště. O pouhé tři roky později v nejvyšší dorostenecké fotbalové soutěži a to především díky skvělé fyzické kondici. Od období dospívání dodneška miluji pohyb a sport a sportuji pravidelně. A kdo má na tom zásluhu především? Bývalý prvoligový fotbalista a pozdější trenér dorosteneckých mistrů republiky, nějaký, dnes už žel dlouho nežijící Vojtěch Rašplička. Není vám to jméno nějak povědomé...
Luboš Hora-Kladno