Na samém konci letošního měsíce, konkrétně v neděli 29. září si připomeneme již 81. výročí tzv. Mnichovského diktátu. Předpokládám, že i průměrně vzdělaný člověk ví, o co tenkrát v roce 1938 vlastně šlo a proto se do značné míry vyhnu historickým podrobnostem a spíše se zaměřím na svůj vlastní názor, který se navíc během let mého života dost měnil. Z historických fakt jen velmi stručně. Onoho 29. září roku 1938 se na konferenci v bavorském Mnichově sešli zástupci čtyř evropských velmocí -Německa, Itálie, Anglie a Francie, aby jednaly o podstoupení pohraničního území tzv. Sudet tehdejší Československé republiky Německu. Toto podstoupení nakonec všichni čtyři zástupci schválili a československá vláda v čele s prezidentem Edwardem Benešem tento diktát nakonec přijala a naše republika byla poté značně okleštěna. Byla tato pasivní reakce na diktát ze strany naší vlády správná? Dříve v mladším věku jsem měl jasno. Nebyla. Měli jsme se tehdy bránit. Pak se mi do rukou dostala kniha tehdejšího československého prezidenta Beneše s názvem ,,Mnichovské dny". Po jejím přečtení se mé názory dost změnily.

V sobotu 7.září jsem v televizi sledoval kvalifikační utkání na Mistrovství Evropy ve fotbale, které se uskuteční v příštím roce 2020. Na kosovské půdě se utkali domácí fotbalisté maličkého Kosovské republiky s fotbalisty Česka. Jsem velkým příznivcem fotbalu, donedávna ještě hráčem týmu CDZ Praha lidí s duševním onemocněním , držitelem druhé nejvyšší trenérské licence a před pár lety i dlouholetým mládežnickým trenérem.

Na samém počátku září, konkrétně v úterý 3.9 mě propustili z Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. O propuštění jsem sice sám žádal, ale byl jsem propuštěn normálním způsobem a nikoli na tzv. revers, třebaže musím přiznat, že i o této variantě propuštění jsem v krajním případě uvažoval. Neodcházel jsem ale zrovna v ideálním psychickém stavu. Před ošetřujícími lékaři i primářem jsem dokázal sehrát dobrý psychický stav tak dokonale, že mi uvěřili a sami mě propustili. Udělal jsem chybu? Těžko říct. Ale můj psychický stav se na uzavřených odděleních spíše zhoršoval než zlepšoval. Naštěstí to nikdo nepoznal. A byl tu ještě jeden problém. Moje hodně špatně pohyblivá mamka doma. Při hospitalizaci jsem měl deprese jen z toho, když jsem si začal představovat, jak to doma zvládá. Má už jenom mě a žádná pečovatelka jí nenavštěvuje, třebaže by na ni jistě měla nárok. Když jsem se z hospitalizace v Horních Beřkovicích vrátil, byla mamka po těch necelých dvou týdnech mé nepřítomnosti také v horším stavu. Teď si vyčítám, že jsem ,,blbnul" a byť nedobrovolně se nechal odvézt sanitkou do beřkovické nemocnice.

Z internetu přes ,,ulož to" mám stažených větší množství televizních seriálů. Tím nejoblíbenějším je patrně seriál F.L. Věk. Snad proto, že jsem velkým milovníkem české historie i české literatury a snad i zapáleným vlastencem. Tenhle seriál byl natočen už v roce 1971. Jeho televizní premiéru jsem tenkrát neviděl, protože mi bylo pouhých 5 let. Od pamětníků tehdejší premiéry, kteří jsou starší než já jsem se dozvěděl, že tehdy na samém počátku 70. let minulého století žil tímto seriálem prý celý národ. Však to bylo také v době krátce po obsazení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy a vlastenectví, kterým je celý seriál prodchnutý se tehdy jaksi ,,nosilo". Během období tzv. normalizace i později v 80. letech minulého století ho Československá televize snad také vysílala, ale když už, tak skutečně minimálně. Já ho celý pořádně viděl až v období kolem listopadového převratu na samém konci roku 1989. Tehdy mě zaujal tak, že jakmile jsem měl vlastní počítač s internetem a naučil se stahovat filmy okamžitě jsem si ho celý stáhl.

,,Dneska hrajeme o bronz s Rusákama." Podobné věty jsem slyšel při letošním květnovém mistrovství světa v ledním hokeji. Už jenom ze slova ,,Rusák" je cítit averze nejen proti našim slovanským příbuzným, ale i vůči všemu co je ruské. Tahle averze v našem národě přetrvává od srpnové okupace v roce 1968. Nemohu si pomoci, ale jako historikovi mi přijde zcela bezpředmětnou, nesmyslnou, ale i krajně nespravedlivou.

Kamil Rain je mým nadřízeným v bohnickém Peer klubu. Pracuji pod jeho vedením už asi tři roky. Za tuto dobu se mi ,,podařilo" udělat hned řadu takzvaných ,,seků". Ne snad, že bych měl s někým z bohnické léčebny nějaký konflikt, ale nastávaly situace, kdy jsem prakticky bez jakékoli omluvy přestal náhle jako zaměstnanec Peer klubu dočasně do zaměstnání docházet. Omlouval jsem se až dodatečně, třeba i s dvoutýdenním zpožděním. Svým způsobem za to sice nemohu, protože moje psychiatrická diagnóza je už taková. Silně však pochybuji o tom, že by mi něco podobného v nějakém klasickém a nechráněném zaměstnání tolerovali.

Jsem vášnivým čtenářem. čtu nejen literaturu historického faktu a beletrii, ale stále i knihy pro mládež. Jen musejí mít alespoň přiměřenou uměleckou úroveň. K takovým knihám určitě patří knížka Karla Poláčka ,,Bylo nás pět". Patří k mým nejoblíbenějším a znám z ní celé pasáže zpaměti. Je to samozřejmě knížka humoristická. Její děj se točí okolo pěti kluků, konkrétně Petra Bajzy, Tondy Bejvala, Čeňka Jirsáka, Edy Kemlinka a Zilvara z chudobince.

Mám kamarádku ještě ze Sadské, která mě dlouhodobě zásobovala levným tabákem z Polska. Vždy bylo vše v pohodě až do letošního léta. Co se letos v létě vlastně stalo? Kamarádka mi objednala dva kilové pytle polského tabáku, jako vždy. Objednávala je snad ještě koncem června, ale tabáky díky problematické poště přišly až v polovině července. Samozřejmě jsem je mínil zaplatit až je budu mít doma. Protože tak levné zase nejsou.

Vzpomínám na období před přiznáním invalidního důchodu. Tenkrát jsem vystřídal celou řadu zaměstnání od učitele na Zš a vychovatele na učilišti, přes sanitáře až po dělníka ve skladu. Z těchto důvodů jsem zažil i větší množství nadřízených. Skoro se všemi jsem se tenkrát dostával do konfliktů a někdy i docela ostrých. Hlavní příčinou byla moje psychiatrická diagnóza, kterou je těžká až extrémní porucha osobnosti.