Dubček, Černík, Svoboda to je chlouba národa. Tohle heslo se vykřikovalo v osmašedesátém a asi i devětašedesátém roce. Nejprve je třeba si uvědomit o jaké osobnosti tehdejší české politiky se jedná. Alexander Dubček byl tenkrát generálním tajemníkem Komunistické strany, Černík předsedou tehdejší vlády ale zdaleka nejvýznamnější postavou tehdejší politiky byl prezident československé republiky Ludvík Svoboda. Právě u této osobnosti bych se trochu pozastavil. Kdo to vlastně byl ten Ludvík Svoboda? Podle mého názoru, který nikomu nevnucuji, především čestný a rovný chlap.

Mám starou a nemocnou maminku. Posledního května letošního roku jí bylo už 81 let. Má závažné pohybové problémy, ke kterým se v poslední době přidaly i problémy psychického rázu. Díky pohybovým problémům nemůže mezi lidi a cítí se proto osamělá. Její manžel a tedy můj otec je již po smrti. Přitom jejich manželství trvalo více než 50 let. Teď má maminka jenom mě. Osobně si kladu za vinu, že jsem se jí málo věnoval. To se ale teď změní. I za cenu, že se budu méně věnovat svému zaměstnání ve spolku ,,Dobré místo". I za cenu, že prakticky úplně skončím se svým oblíbeným fotbalem i florbalem. Vzpomínám maminko, kolikrát jsi mě psychicky podržela, když jsem byl ve ,,srabu" a všichni mě už odepisovali.

Prohrávám. Prohrávám v životě na celé čáře. Nevěřím, že by se v budoucnu něco změnilo. Přesto budu bojovat. Půjdu třeba hlavou proti zdi. Předem vím, že můj boj je marný a zbytečný. Zbytečný? Žádný boj nikdy není a nikdy nebude zbytečným. Už jenom pro ten boj. To je motto mého života. Kdybych ho neměl, neměl bych zároveň proč žít. Jsem sám, sám s nemocnou maminkou. Mám všude jen problémy, někdy vlastně neřešitelné. Má v takovém případě vůbec cenu žít? často jsem o tom přemýšlel. Kolikrát už jsem chtěl všechno vzdát a mít konečně klid. Nevzdal jsem to ale nikdy.

Snad i díky své psychiatrické diagnóze, kterou je těžká až extrémní porucha osobnosti se v běžném životě dostávám do ustavičných sporů s administrativními pracovníky a pracovnicemi na úřadech. Když se mnou jednají, jako rovný s rovným, je to v pohodě. I když si o jejich práci myslím svoje, držím v takových případech ,,hubu".

Vždy mě zajímaly staré kroniky. Nebude proto jistě na škodu, když se chronologickým způsobem zmíním o našich nejznámějších kronikářích. Ti první dva ani nejsou českého původu. O českých dějinách se ale alespoň v náznacích zmiňovali. Tím vůbec prvním je Němec Fredegar, který v 7. století psal o Sámovi a jeho slavném vítězství nad franským králem Dagobertem v bitvě u Vogastisburku v roce 630. Tím druhým je rovněž Němec Widukind, který se k roku 929 zmiňuje o českém knížeti svatém Václavu. Naším prvním již skutečně českým kronikářem je až v 11. století Kosmas. Jeho ,,Kronika česká" byla ovšem napsána latinsky.

Je to opravdu paradoxní situace. Jsem nejproblémovějším zaměstnancem spolku ,,Dobré místo". Přesto pracuji pro tuto organizaci, ze všech jejích členů nejdéle a to už bezmála 7 let. Je to zdaleka nejdelší doba, kterou jsem u jednoho zaměstnavatele vydržel. V dobách, kdy jsem ještě nepobíral invalidní důchod se u mě ustavičně opakoval jeden a týž problém. V žádném zaměstnání jsem nikdy , díky svým psychickým problémům dlouho nevydržel. Nejdéle jsem tehdy dělal vychovatele na Středním odborném učilišti a to bylo po dobu pouhých dvou let. Teď jsem v našem spolku už skoro o pět let déle. V minulosti mě propouštěli ze stále stejných důvodů.

21. srpna jsme si připomněli již 51. výročí okupace tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy, tedy nikoli pouze vojáky někdejšího SSSR. OBSAZENÍ republiky se zúčastnily též armády NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Pouze Rumunsko z někdejšího vojenského paktu do okupace nezasáhlo. Mě osobně byly tehdy pouhé 4 roky. Přesto si pamatuji jak přes naše Kladno jezdily tanky a obrněná vozidla na Prahu. Samozřejmě, že tenkrát jsem ve svém věku vůbec nevěděl o co vlastně jde. Zajímat jsem se o to začal až mnohem později, kdy mě ,,chytl" zájem o historii a postupně jsem si začal vytvářet na tuto osudnou událost vlastní názor.

Psal se srpen roku 1945. Válka v Evropě skončila porážkou hitlerovského Německa sice už v květnu téhož roku, ale Japonsko setrvávalo ve válce i nadále a vytrvalo v ní až do konce léta roku pětačtyřicátého. Co vlastně rozhodlo o konečné porážce Japonska? Samotná japonská armáda vyloženě poražena nebyla. V případě země vycházejícího slunce šlo o něco jiného. Americká armáda, se kterou bylo Japonsko ve válečném stavu už od památného útoku na Pearl Harbor z prosince roku 1941, se k invazi na japonské ostrovy neodhodlala

Historii jsem vystudoval na Universitě. Dokonce jsem ji sám přednášel v jisté organizaci seniorkám, mezi kterými převažovaly bývalé učitelky dějepisu ze základních škol. Jako novinář jsem napsal větší množství článků, týkající se historie. Z těchto důvodů mám snad trochu právo se k této problematice vyjádřit. Osobně se na historii dívám z třídního hlediska. To se po listopadu devětaosmdesátého roku zrovna ,,nenosí". Ale to můj osobní pohled nemůže změnit. ,,Dějiny lidské společnosti jsou dějinami třídních bojů." Pokud nevíte, s kým je tento výrok spojený, pak musím napsat, že s Karlem Marxem.