Nakonec jsem musela zůstat doma a čas tento den bez chuti přímo hltá. Už cítím večer za rohem a pak zase noc. Tím se tento den ovšem mnoho neliší od těch ostatních.

Je mi 51 let a od třiceti mám plný invalidní důchod - dnes důchod III. stupně. Za těch 21 let jsem nastřádal větší množství hospitalizací hned v několika léčebnách, a mohu tedy jejich úroveň dobře srovnávat. Ještě před invalidním důchodem jsem jako mladíček krátce po maturitě začínal v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Bylo to samozřejmě ještě za minulého režimu, někdy v polovině 80. let minulého století. Kromě toho jsem se postupem času léčil ještě v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, dále v pražském ,,Karláku“ a též v pražských Bohnicích, byť tam jen v tzv. krizovém centru.

Během první poloviny letošního června jsem měl velmi vážné problémy s očima. Najednou se zcela zaplnili hnisem, silně zrudli a pod očními víčky se vytvořily červené strupy. Bolelo to, a téměř jsem neviděl. Byl jsem úplně na dně. Vyloženě jsem měl strach, že snad oslepnu. Přitom oči jsou při mé práci novináře i koníčku vášnivého čtenáře tím vůbec nejdůležitějším orgánem. Okamžitě jsem spěchal do kladenské polikliniky na oční oddělení. Čekací doby na očních odděleních jsou dnes velmi dlouhé. I z toho jsem měl strach. Lékaři i personál se však zachovali více než skvěle. Ač měli plno pacientů, přijali mě do ordinace po pouhé čtvrthodině. A navíc se mnou jednali velmi hezky. Lékař mi oči nejen vyčistil od hnisu, ale okamžitě mi odborně vyšetřil zrak.

Bylo mi zhruba před půl rokem 51 let. Jsem hodně kolektivní typ. Mám rád legraci a velmi si vážím upřímného kamarádství a přátelství. Za svůj život jsem měl spousty kamarádů i kamarádek a pohyboval jsem se v celé řadě kolektivů. Začínalo to už na základce i později na gymlu. Pak přišla pedagogická fakulta (kterou jsem ze zdravotních důvodů nedodělal) a opět perfektní kolektiv. A když jsem začal pracovat, vždy jsem vyhledával dobré kamarády a cítil se mezi nimi jako ryba ve vodě. Ani, když jsem ve svých 30 letech onemocněl a dostal důchod, nic se na tom nezměnilo.

Občanské družení Dobré místo obdrželo grant z Norských fondů na projekt Informační aktivity v souvislosti reformou psychiatrické péče v ČR zaměřený na zlepšení informovanosti o problémech, požadavcích a potřebách lidí s vážným duševním onemocněním. V rámci projektu byl připraven anonymní internetový dotazník Duševní onemocnění na vlastní kůži, který se týká života a potřeb lidí, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním.

Před čtyřmi lety ministerstvo zdravotnictví oficiálně přiznalo, že psychiatrie byla u nás dlouhodobě zanedbávána a ohlásilo reformu psychiatrické péče. Zatím se však nic nezměnilo. Současnou situaci i nadále charakterizuje tabuizace problému vážných duševních nemocí, nevyhovující zdravotní péče, absence sociálních služeb, život mnoha nemocných na okraji společnosti.

Obrovská skupina vážně duševně nemocných lidí, pro které jsou zatím jediným řešením opakované hospitalizace v psychiatrické nemocnici, nemá po propuštění téměř žádnou nabídku služeb, která by jim umožňovala žít doma (pokud možno bez závislosti na rodičích) a řešit své zdravotní a sociální problémy v přirozeném prostředí. Ambulantní psychiatrická péče je jim k dispozici pouze jedenkrát měsíčně (v průměru po dobu dvanácti minut) a sociální služby často nemohou využívat vůbec. Mají buď malou kapacitu a jsou nedostupné nebo ve většině regionů prostě neexistují.

Těžko je mi těžko v tom mlčenlivém království tváří mnoha významů když rozumím jim stejně jednoznačně jako slovu "nádraží." Potom líčidla která si nanáší skutečnost se stávají pravdou ačkoli mají charakter těkavé pouštní fatamorgány. S razítkem pravdy jsou zaneseny do mé duše.

Změnit atmosféru v oblasti péče o duševní zdraví mohou pomoci i sami pacienti. Například tím, že otevřeně vystoupí na veřejnosti se svými příběhy, s tím, co je trápí. Pokud se nebude na duševně nemocné nahlížet jako na nebezpečná či ztracená „individua“, bude snad i větší zájem ze strany státu o ně pečovat a zapojovat je do společnosti. Duševní nemoc může potkat každého z nás. Trpí jí mnoho lidí a může se stát krátkou epizodou v osobní historii pracujícího a společensky aktivního člověka, anebo se může stát cejchem, který vede k našemu vyloučení ze společnosti.

Jen v České republice žije nejméně sto tisíc lidí s vážným duševním onemocněním, nejčastěji se jedná o schizofrenii. Většina mužů a žen s touto psychickou poruchou onemocněla v období puberty a zažila na vlastní kůži nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Odnesli si tak dvojí strašidelný zážitek – propuknutí psychózy (zkreslené vnímání reality, úzkosti, bludy, halucinace) a navrch zavření „do blázince.“ Ve věku kolem dvaceti let pro ně skončil normální život. Ještě dřív, než dokončili školu a udělali první kroky k osamostatnění, dostali nálepku bláznů. Neoznačili je tak pouze zvědavé sousedky, ale ve formě diagnózy, nejčastěji „paranoidní schizofrenie,“ i lékaři – psychiatři.