Mirka sebrala ze stolku hrnky od kávy a odnášela je do kuchyně. „Půjdu jí pomoct,“ Vítek vstal z křesla a vykročil směrem ke kuchyni. „Ne!“ Řekla Danka rázně. „Sedni si! Musíme si promluvit.“ Tón jejího hlasu ho překvapil: „Co se děje? Potřebuješ něco?“ „Ano,“ přikývla. „Aby ses začal chovat normálně.“ Nechápal. „Chováš se ke mně jako k nesvéprávnému idiotovi.“ Vítek se nadechl. Pohybem ruky ho zarazila: „Mlč! Myslíš, že jsem tak blbá, abych si myslela, že všechno, co děláš, děláš kvůli mně? Že pouze pomáháš chudákovi na vozíku?“ „Ale,“ zkoušel jí skočit do řeči. „Mlč! Nebo se fakt naštvu a bude konec!“ Seděl, hleděl na ni a čekal, co přijde. „Nesnáším, když ze mě děláte blbce! Hned na začátku jste mi měli říct co a jak!“

Když jsem se v roce 2001 přistěhoval na českobudějovické sídliště Máj, dočkal jsem se nepříjemného překvapení v podobě nehostinné, šedivé, betonové džungle. Jeden dům byl jako druhý, zeleně pomálu a zaparkovat auto po páté hodině odpoledne byl téměř neřešitelný problém. Dalším ožehavým problémem je koncentrace občanů romské národnosti na jednom místě, ve dvou ulicích jich bydlí zhruba tři až čtyři stovky. S tím byly spojeny i negativní průvodní jevy, jako je hluk, zvýšená kriminalita a drogy. Pokud někdo šel v noci inkriminovanými ulicemi sám a neozbrojen, dost riskoval.

Už dnešní kluci a holky se budou běžně dožívat sta let. Potkat na ulici dítě se stane pomalu vzácností. Dětí se rodí čím dál tím méně, starých lidí přibývá. Lidé se dožívají stále vyššího věku. Před sto lety jsme žili průměrně 55 let. V dnešní době už žijeme v průměru 79 roků. Naše tělo je prý naprogramováno tak, že by průměrný lidský věk mohl být dokonce 150 roků. Takže vlastně celé lidstvo stárne.

Každá generace může tu jinou něco naučit. Stejně tak člověk – jeden umí to, druhý ono, vždy je čemu se naučit. V každém věku. A v nemocnici je hodně času, dlouhé večery… Bylo nás na pokoji osm, někdy někdo vyprávěl o sobě, nějaké zajímavé zážitky, příběhy. Když došly vzpomínky, přišla na řadu přítomnost, znalosti, zkušenosti. Nejstarší z nás, které jsme říkaly babička, nás učila péct, vařit dobrá a levná jídla. Druhá vysvětlovala, co všechno se dá usušit a k čemu, kdy a jak to použít, kdy jaký čaj navařit, komu jakou koupel nachystat.

Neznám snad jediného člověka, který by se nepokoušel zhubnout. Většinou ale pracně shozená kila opět nabrali a ještě něco navíc. Existuje nepřeberné množství „zaručených“ redukčních diet, které zaručeně nefungují. Lidé v zoufalé touze zbavit se přebytečného tuku vyzkoušejí úplně všechno. Existuje vůbec způsob, jak efektivně a trvale zhubnout?

Vždycky jsem si dobře pamatovala čísla, obrázky a obličeje, ale jména k nim mi poněkud unikala. Připadám si jako mimozemšťan, když se mi na položenou otázku v hlavě objevují obrázky, scénky, příběhy, lidé, obličeje, ale žádná jména, názvy nebo slova. Ráda bych použila telepatii, ale zase mi to nejde. Ve snaze opsat to, co vidím ve své hlavě, ale nemohu si vzpomenout na slova a jen ztěžka dávám dohromady smysluplné věty, udělám dotyčnému ve všem dokonalý zmatek. Většinou se rozesměju já nebo ten nebožák, který se ze mě snaží dostat nějakou informaci.

Strašná deprese se potichu plíží okolo, objímá mě, omotává mě, sedá na mě, proniká do mě a ty se ptáš: „No co je zas?“ Do očí se mi tlačí slzy. Nechci před tebou plakat. Počkám, až budeš ve dveřích. Déle ten strašný tlak nevydržím. Nevrátíš se, vím to, proto dávám volnost svým citům.

„Jsem kráva!“ vykřiknu a v té chvíli přichází velká úleva – slzy proudem tečou po mých tvářích. Už se je nesnažím skrývat, ani utírat. Nemám důvod. Ty je už nevidíš a já ani nechci, abys je viděl. Proč taky? Stejně by to k ničemu nebylo.

Občas se o nich mluví, ale mluví se málo. Možná proto, že bývají spojovány s možnou blízkostí smrti a o té nikdo mluvit nechce. A přitom je to běžná součást každého života. Pouhý přechod z jednoho života do života druhého. A možná se o kómatu nemluví proto, že se o něm moc neví a možná vědět ani nechce. Lidé, kteří kóma a umělý spánek prožili a přežili, taky o nich moc nemluví. Někdy proto, že narážejí na nepochopení a často až výsměch ze strany doktorů, sester, někdy i rodinných příslušníků a přátel. A to bolí. Někdy o tom nemluví proto, že vzpomínat na to nebývá moc příjemné. Vím to, prožila jsem to a když jsem o tom všem, o zážitcích začala mluvit, pohrozili mi, že mě přeloží na psychiatrii, ale já jsem nutně potřebovala lázně a rehabilitaci, tak jsem raději zbaběle zmlkla.

Tak už se nám do tance okolo restitučních miliard zapojil i pan prezident. Všichni víme, že ho nohy moc neposlouchají a stejně občas pokulhávají i některá jeho prohlášení, ale tentokrát s ním souhlasím. U církevních restitucí teď asi opravdu záleží na tom, kolik církve dají na hospice a další dobročinnou činnost. Stát jim jednou restituce přiznal a navíc i smluvně garantoval. Domnívat se, že je teď jiní politikové získají zpět, je opravdu naivní. Spíše je to divadélko pro lidi. Zvlášť s ohledem na to, co si církve už musely kvůli restitucím vytrpět. V důsledku typické české závistivosti je dost velká část veřejnosti začala místo dosavadní tolerance upřímně nenávidět. Ani já nevím, proč si minulá vláda v období úspor, které tvrdě postihly velkou část veřejnosti, usmyslila napravovat faktické i domnělé křivdy zrovna u církví. Ale o tom už bylo napsáno dost a dost. A tak zpátky k tématu.