Povídají o mě, že jsem citlivá a hodně vnímavá. Nikdy jsem si nemyslela, že jim někdy dám za pravdu. Až dnes. Normálně spím velice dobře a tvrdě. Prospat deset i více hodin není žádný problém a usínám ještě s jednou nohou na zemi. Proto mě vcelku překvapilo, když mě uprostřed noci vzbudil sen. Někdy mívám, asi jako každý, sny divoké, nebo i zlé, jenom se ale překulím na druhý bok a spím dál. Maximálně si ještě řeknu: „to je blbost“ a nechám si zdát sen jiný, příjemnější. Dnes to bylo jiné – zdálo se mi o Janě.

Také jste dostali dopis z České správy sociálního zabezpečení s výměrou důchodu? V průměru zvedli důchody o 45,- KČ měsíčně. To asi není reakce na inflaci české měny. Snažila jsem se přijít na to, o co se náš sociální stát pokouší, když nám zvedne důchody o 45,- Kč.

Česká republika musela od letošního ledna na pokyn Evropské komise zvýšit spotřební daň na tabákové výrobky, a tudíž se například cena krabičky cigaret zvýší v průměru o 7 korun. Každé zdražení u mě vzbuzuje zpravidla přirozenou nevoli. A navíc díky nařízení z Bruselu? Tentokrát ovšem musím udělat výjimku. Ačkoli některá nařízení EU u mne vyvolávají spíše trpký úsměv, tentokrát souhlasím. Nemohu se totiž ubránit pocitu, že naši vládní politici za tabákovým průmyslem vidí pouze peníze do státní pokladny, a tak dávají přednost zájmům tabákových firem před zdravím obyvatel. Copak nevidí krátkozrakost této politiky? Ano, Ministerstvo financí získá do státní pokladny peníze z prodeje tabákových výrobků, ale Ministerstvo zdravotnictví musí daleko větší finance vynaložit na léčbu pacientů, kteří onemocněli v důsledku kouření.

Normálně si vůbec nepřipadám stará, někdy mám (řečeno slovy jiných) „ztřeštěné nápady“, když ale poslouchám některé asistenty (mladé lidi, kteří nám pomáhají), mám pocit, že jsem jejich babička. „Proč vlastně nejezdíš na nákupy autem?“ Zeptal se mě Michal, už skoro třicetiletý asistent. „Auto máte, já tě přece odvezu a můžeš v poklidu navštívit i dva obchody, klidně tam strávit čtyři hodiny, mně to vadit nebude,“ ujišťoval mě. To věřím, Michal byl dobrý asistent a nejvíc ze všeho ho bavilo jezdit autem, trávit v obchodech všechen volný čas a potom ještě vařit a jíst.

Kropenatý jako slepice

Když jsem ve svém už dospělém věku chytla plané neštovice, provázely je vysoké horečky a mě pro jistotu šoupli na infekční oddělení v jedné malé nemocnici. Na pokoji jsem byla s Lukáškem, který měl také neštovice. Byl to asi čtyřletý klučina, vzácný vzor pro všechny pacienty. Byl tak rozumný a poslušný, že jeho maminka, kterou tam přijali s ním, ho pouze ráno umyla, dala mu pusu a šla do práce. Z práce domů, kde uklidila a navařila, a za malým Lukáškem přišla zas až večer, aby si na něho vyslechla chvály, jaký je hodný a šikovný. Pokaždé mu za to dala Tatranku a on řekl jen: „Ach jo,“ snědl oplatek, umyl se a šel spát.

Každému člověku bych naordinovala pár dní na onkologii, či si na pár dní sednout na invalidní vozík. Možná by postačilo pár hodin strávených v nabité čekárně onkologické ambulance. Bohužel tuto možnost jsem již několikrát měla. Naštěstí, pokud se to tak dá napsat, pouze v roli doprovodu. Ale těch pár hodin vždy stačí, abych se začala na své problémy a celý svůj život dívat úplně jinak. Je to lepší než nějaká novoroční předsevzetí - přestanu kouřit, budu jíst zdravěji, zhubnu, nebudu se stresovat každou hloupostí. Zde na vlastní oči člověk vidí, co by mohlo potkat i jeho a co je důležité.

Každý občas musí navštívit nějaký obchod. I ten, kdo je zrovna, stejně jako já, nemiluje a obchody navštěvuje, pouze když už není jiná možnost. Ale jíst se musí a něco si obléct a obout taky. Jako člověk na vozíku potřebuji v obchodě občas pomoct. Něco podat z horních regálů, něco zvážit, protože váha je vysoko a leskne se… Lidé jsou většinou ochotni. Někdy se ale tváří, že mě nevidí. Nu co, život už je takový a každý jsme nějaký. Když se tak ale tváří prodavačka, přehlíží mě jako družstevní lán a nakonec se ještě otočí zády, to už mi vadí. A nejen mně. Vadilo to i ostatním zákazníkům. A to mě zase mile překvapilo, když dotyčnou slečnu prodavačku upozornili, že takto by se chovat neměla, že jsem přece úplně stejný zákazník jako oni, pouze sedím na vozíku. Někteří mi dokonce radili, abych si šla stěžovat.

Tak jsem se dočetla, že nás prý konečně čeká konec igelitů a možná i plastů. A když ne konec, tak aspoň jejich výrazné omezení. Začíná to skončením rozdávání igelitových tašek v obchodech zdarma. To si myslím, že je dobrý nápad. Pokud si tašku lidé musí zaplatit, už se pak použité neválí všude. Ano, jsou lidi, kteří i tak vždy jdou do obchodu bez své tašky a igelitku si koupí. Někdo proto, že zapomene, někdo pro to, že na to nemyslí a ani myslet nechce. Co potom s tou taškou udělají? Většinou ji použijí jako pytel na odpadky. A tady už mě napadá – i kupované sáčky na odpad jsou přece igelitové. S igelitovými taškami a sáčky si příroda neumí poradit. Stejně jako s plastovými lahvemi. Tuny plastových láhví se povalují všude v přírodě, najdete je v lese namísto hub, dokonce pokrývají dna oceánů. A to už je hodně vážná věc. Pokud jejich částečky polkne kterýkoliv mořský živočich, brzy zemře. Snad skončí i ty láhve. Možná, kdo ví.

V zádech jsem ucítila tupou bolest a pálení. Podívala jsem se na hodinky. „Už sedím u počítače šest hodin! To tak nejde!“ řekla jsem si. Vstala jsem teda a s překvapením zjistila, že za chvíli bude večer. Hrozná představa. Jsem workoholik. Ještě horší představa. Doma nic neudělám, jenom sedím u počítače a píši! Zvedla jsem se, vzala pytel s odpadky a vyšla ven. Párkrát jsem se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu (jestli se ve městě dá mluvit o čerstvém vzduchu) a vykročila k popelnici.