Nedokážu se radovat

Z toho dortu

Kterýs mi Bože dal

Svíčky smutně hoří

V mém bytě

Vše obaleno strouhankou

Kočičích chlupů

I já jsem byla

V té zemi lásky

Vzácné Lhase

Lidského údělu

V záplavě vět
unikají slova
Ticho změnilo se
v křik…

Milujeme
nemilujeme
rok
je jenom okamžik

V záplavě vět
žijeme
nežijeme
a
všude kolem
křik…
Život je jenom
okamžik…

Tak už mi zvoní hrana…
Jednoho rána
ani se tomu nedivím…

Utopen v moři vin
jsem stín
jsem duch…

Tolik bych chtěl
ještě dýchat vzduch…

Napít se
dobrých vín…

Ale už jsem stín
co mu zvoní hrana
jednoho rána…

Chtěl bych být na Křivoklátské vysočině
zas bezstarostným dítětem
přes potok skákat do jeskyně
ve skalách skrýt se před světem.

Svobodnou duši nemůže
hřát klid polabské nížiny
touží po Lánské oboře
kde skalnaté drsné výšiny.

Vítr honí mraky po obloze…

Slunce nevidím.

Šedý den…

Stromy vzpínají se k nebi
čekají…

Stejně jako já…

Na paprsky, které zahřejí

a

zaženou stíny
noci…

Tisíckrát
modlil jsem se
aby
mi Bůh odpustil…

Tisíckrát
se ještě modlit budu…

Abych
usnul večer
a
pak se ráno probudil…

Šel se projít k řece
abych žil…

Mrazivá noc…
hvězdy visí na obloze
a měsíc
ticho
křičí

Spánek nepřichází…
Už zase
schoulen v klubíčku
nicoty

Uvězněn uprostřed temnoty
bojím se, že
nevyjde slunce…