– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Můj letošní kritický srpen - seriál část 2

9. 9. 2019

Štěstí v neštěstí-Na chirurgii jsem byl na pokoji s kamarádem z mládí

Nesetkávají se hory s horama, ale lidé s lidmi. Tohle možná už trochu otřepané rčení se do písmene naplnilo při mém krátkém srpnovém pobytu v kladenské nemocnici na chirurgickém oddělení. Nebylo to na ,,Jipce“, kde mi šili rozseklou hlavu a kde jsem podstoupil transfuzi krve, ale až na tom druhém klasickém chirurgickém oddělení, kam mě z ,,Jipky“/Jednotky intenzivní péče/, posléze přeložili. Umístili mě na třílůžkový pokoj, kde byl jen jeden pacient. Hned, jak jsem ho poprvé spatřil bylo mi jasné: ,,Toho přece odněkud znám. Jen ale odkud?“ Došlo mi to naštěstí brzy. ,,To je přece Karel. S tím jsme jako dospívající kluci stavěli proti sobě klukovská mužstva kladenských čtvrtí, kde jsme bydleli a za ně pak i proti sobě hráli jak fotbal, tak hokej s tenisákem/dnes oficiální sport hokejbal tehdy ještě neexistoval, ale o to více a s větším nadšením i zaujetím se tenkrát hrál/. Bylo nám tehdy něco málo přes 15 let./Karel je jen o rok mladší než já/. Já dal dohromady tým za naši kladenskou čtvrt Sítná, Karel udělal to samé za čtvrt na Kladně známou jako Okrsek 0. A už se mohlo hrát. Pamatuji si ještě i výsledky těch klukovských klání. Ve fotbale naše Sítná jasně vyhrála, v hokeji s tenisákem jsme to dostali zpátky i s úroky.

Karel mě ovšem tady v nemocnici nepoznal. Však od těch klukovských zápasů uběhlo už několik desetiletí. Tenkrát nám bylo oběma kolem patnácti, teď kolem pětapadesáti. Dříve jsme se sice občas potkávali jako diváci na kladenském fotbale, nebo hokeji, ale to jsme se vždy jen pozdravili a více spolu nekomunikovali. Časem jsme na oba nejpopulárnější sporty chodili méně a méně a nepotkávali se tak už vůbec. A teď jme spolu najednou na jednom pokoji. Co na tom, že ve špitále.

Teprve, když jsem Karla oslovil a představil se mu, měl okamžitě jasno. Samozřejmě, že si na mě i naše klukovské zápasy pamatoval. Byli jsme na nemocničním pokoji sami dva a tak jsme si mohli povídat zcela nerušeně i si zavzpomínat na časy dávno minulé. A pořád bylo o čem se bavit. Kromě společných stejných vzpomínek jsme měli i stejné názory na současný život a tak jsme si dokonale rozuměli. Ty dva dny, co jsem na klasickém oddělení kladenské chirurgie strávil, tak díky Karlovi utekli jako voda. Pak mě propustili. Karel měl jít domů druhý den. Ještě jsme se domluvili, že se ,,venku“ mimo nemocnici co nejdříve sejdeme. Moje srpnová anabáze po zdravotnických zařízeních měla však téměř okamžité pokračování. Proto k žádnému setkání zatím nedošlo.

Luboš Hora-Kladno