Alois Švrčina

Jednou.....
Jednou se podíváš,
své lásce do očí,
Tvé srdce se změní,
do nového života vykročí.

Naskočíš do rychlíku
a život se změní
v krásnej sen,
kde den je noc
a noc je den.

Pravý přítel je ten,
který přijde,
když všichni odcházejí.

Je tragédií, když vinou jiných
jsou lidé více nešťastní,
než naší zásluhou šťastní.

Děti se vždy nechovají tak,
jak by podle nás dospělých měly.
Menší konflikty nebo výměny názorů,
jsou součástí snad každé domácnosti.
Když se k tomu přidá nervozita, únava a stres,
mohou padnout slova,
která na dlouho křehkou dětskou duši raní.

JARO:
Mám ho rád,
příroda ožívá,
moje psychika se vyrovnává,
jsem spokojený,
nemám takové výkyvy.
Voda teče v řece, potoku,
uklidňuje mně to.

LÉTO:
Nemám ho rád,
horka, parna,
je mně moc špatně.
Mívám častěji úzkosti,
jsem bezmocný,
nemoc mne dorazí.

Plují na obláčku,
uvidíme je,
když nebe je bez mráčku.
Moji dva strážní andělé,
Asariél a Zadkiel,
kde kdo by mně je záviděl.
Ve spojení s Panenkou Marií,
mi dávají chuť do života a naději.
oni vědí,
co OCD je za velký Hráč.
Klepal jsem na dveře,
od nebeské brány,
andělé mne na obláčku poslali domů.

Nejlépe se cítíme ve společnosti svých lidí, kteří nám rozumí.
Normální lidé nás nikdy nepochopí. Nemáme si s nimi o čem povídat.
Berou nás duševně nemocné za simulanty.
Tahle společnost nás odsuzuje,
proto žijeme v anonymitě,
ve svém světě, který si utváříme, abychom je neobtěžovali.
Máme těžký život, většinou to začíná od dětství a přinášíme ho do dospělosti.Rádi bychom žili šťastným životem. Většinou bojujeme s úzkostmi, stresy, depresemi a jinými nástrahami. Plakání, panické záchvaty, tohle nám bere sílu života. Je to životní osud nás Psychicky Nemocných. Srdéčko bolí, pláče, snad nám bude líp.“