Spolek Dobré místo realizuje od května roku 2018 tříletý projekt „Svépomocná skupina lidí s duševním onemocněním“ podpořený z Evropského sociálního fondu. Jeho jádrem je pomoc skupiny vyškolených peer konzultantů dalším lidem s vážným duševním onemocněním. Cílovou skupinou projektu jsou bývalí psychiatričtí pacienti, kteří po návratu z nemocnice potřebují podporu při začleňování do běžného života. Zázemí pro realizaci projektu si spolek Dobré místo vytvořil v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice (na pavilonu 19). Jde o formu komunitní péče určenou především lidem žijícím v Praze. Cestu k získání klientů však peer konzultanti hledají i v PN Bohnice, mezi pacienty, kteří po ukončení hospitalizace budou potřebovat pomoc s návratem do běžného života.

Dne 20. února 2019 měl Michal Kašpar možnost vystoupit před poslaneckou sněmovnou s řečí o principu zotavení a potřebnosti peer pracovníků a peer přístupu ke klientům s duševním onemocněním. Rozhovor s Michalem Kašparem najdete na http://www.studio27.cz/clanek/studio27-michal-snemovna/

Dobrý den vážené paní poslankyně, vážení pánové poslanci, dámy a pánové. Poprvé jsem o pojmu sociální vyloučení a sociální začleňování slyšel před třiadvaceti lety při svých studiích novinařiny v Paříži. Se sociálním začleňováním úzce souvisí zotavení, o kterém tu teď chci mluvit.

Když mě má case-managerka vezla v noci autem domů, abychom vyzvedly moje léky a další nezbytnosti a mohla jsem být uložena v CDZ Praha 8 na noc, slibovala jsem, že napíšu článek o CDZ z pohledu klienta na lůžku, že nejsem nicméně špión. Bylo mi ten den a i ten den předtím dost špatně. Děsila jsem se psychózy, která už už přicházela. Nemohla jsem vydržet doma. První den mi pomohlo na CDZ pouze zavolat a stav zázračně přešel, ačkoli nebylo prohozeno mnoho slov. Druhý den mi Veronika Vojáčková slíbila konzultaci, ačkoli na ten den měli v CDZ oficiálně teambuilding. Jenže konzultace nestačila, pořád jsem se cítila v ohrožení psychózou, tak jsme se dohodly, že tam přespím, ačkoli i na druhý den měli naplánovaný teambuilding a sloužil pouze jeden člověk. To mi ale nevadilo, chtěla jsem být sama a přemýšlet a stačila mi jedna odborná ochranná ruka. Taky jsem si věřila, že snad nebudu pro pana Veklbauera, který tu noc sloužil, žádná zátěž, jelikož prostě budu spát.

Ve čtvrtek 20.9 bylo Centrum duševního zdraví na pražském Proseku svědkem významné události v oblasti psychiatrie. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch za účasti ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové zde slavnostně zahájil provoz pěti Center duševního zdraví právě v Praze na Proseku, dále v pražských Strašnicích, v Brně, Přerově a v Havlíčkově Brodě. Smyslem těchto center je pomáhat pacientům s duševním onemocněním v jejich domácím prostředí. Tuto pomoc poskytují terénní zdravotně sociální týmy.

Rozhovor s peerkou Klárou Vaníčkovou

V době natáčení rozhovoru pracovala Klára Vaníčková jako peerka pro Centrum duševního zdraví Prahy 8 (nyní se přesouvá na Prahu 9). Jak se jí daří prosazovat své názory v týmu? A co jí vadí na přístupu psychiatrů k lidem s hraniční poruchou osobnosti, se kterou má sama zkušenost?

Spolek Dobré místo realizuje od června letošního roku (2018) projekt „Svépomocná skupina lidí s duševním onemocněním“. Jde o tříletý projekt, jehož hlavní náplní je terénní práce deseti vyškolených peer konzultantů. V každém roce se do projektu zapojí nová desítka peerů.  Prvních deset peer konzultantů je zaměstnáno v Dobrém místě od července 2018. V červnu 2019 projde školením pro peer konzultanty dalších deset lidí a poslední skupina peerů se připraví na práci v terénu v červnu roku 2020. Projekt končí na konci května roku 2021.

S psycholožkou Martinou Venglářovou jsem v její ordinaci hovořil o silně traumatizujících událostech a jejich vlivu na vznik duševní nemoci. V rozhovoru jsem zmínil některá svá dětská traumata. Zajímalo mě, jestli je prospěšné pídit se po něčem, co člověku v minulosti ublížilo.

Když vzpomínám na svoje loňské peerování na pavionu 26 v Bohnicích, vybaví se mi nejprve jako symbol. Jednou jsem zapomněla na kuřárně svůj růžový hrneček ve tvaru zavařovačky a druhý den mi ho vracely sestry popsaný od pacientů slovy „Pér konzultantka.“ Nikdo moc nevěděl, jak se to slovo vlastně píše nebo naopak vyslovuje a co vlastně znamená, ale měli ho rádi, protože slova, které připomínalo, byla vesměs romantická nebo roztomilá, zvláště, když se aplikovala na nějakou osobu. Pírka, pérka, pérování, upír, papír. Vždy jsem se tak pacientům představovala a museli jsme se s tím slovem všichni nějak vypořádat. To slovo má tu vlastnost, že působí velmi inspirativně a je snadné jej zapojit do řetězce psychotických představ a přesvědčení. Někdy se stávalo, že mě pacienti v interpretaci toho slova trumfovali a nepovedlo se mi obhájit jeho pravý význam. Tak se ze mě v jednom soukromém světě stal Pér Gynt.

„V ústavech se ještě nikdy nikdo nevyléčil“, říká chorvatský dokumentarista Tomislav Žaja. V jeho filmu Svobodní, který mohli shlédnout diváci letošního Kinedoku, se skupina lidí s mentálním postižením stěhuje z ústavu do bytů v centru města. Přestože jde o složitý proces, není pochyb o jeho blahodárnosti. V diskuzi se sociálními pracovníky Fokusu Praha, kteří tvořili větší část publika na projekci v divadle Kámen, vyzdvihl Tomislav Žaja přínos deinstitucionalizace i pro pečující osoby. Práce mimo zdi ústavů jim přináší mnohem více radostných okamžiků, dává jim smysl a pociťují naději. Zatímco v instituci pouze podávají medikaci a soustředí se na to, aby se nic špatného nestalo, mimo ni pomáhají svým klientům skutečně žít. Připomíná vám to téma psychiatrické reformy u nás?

Pád do bezvýznamnosti - šamani, mystici, šílenci, pacienti (1)

Šílenství dnes považujeme za onemocnění mozku a „blázny“ za „normální“ pacienty. I běžně užívaná označení „duševní onemocnění“ a „duševně nemocný,“ však prozrazují, že nemocná je duše člověka a na tu bývá dnešní medicína krátká. Lidé se duši odpradávna pokoušeli léčit, ale zároveň k ní měli posvátnou úctu.

Pád do bezvýznamnosti - šamani, mystici, šílenci, pacienti (2)

Nestor české psychiatrie profesor Vladimír Vondráček uvádí kazuistiku 26letého pacienta s paranoidní schizofrenií. „Když se díval na obraz sv. Terezie, uslyšel hlas, svatá Terezie pohybovala rty. Později začal slyšet dva hlasy. Otcova sestra, která zemřela v devatenácti letech a kterou nikdy neznal, a matčin bratr, který zemřel v 26 letech, se o něm stále baví, někdy se mu přátelsky posmívají.“ Jde o typickou ukázku propojení akustických a vizuálních halucinací u paranoidního pacienta.

Pád do bezvýznamnosti - šamani, mystici, šílenci, pacienti (3)

Jako moderní racionální lidé máme často pocit, že se k osobám, které se „zbláznily“ a vymykají se normám „rozumného chování,“ stavíme velmi humánně a osvíceně. Označíme je, často proti jejich vůli, za psychicky nemocné a zařídíme, aby je záchranka odvezla do nějakého psychiatrického ústavu. Zaštítěni autoritou lékařské vědy většinou pokládáme toto řešení za jediné správné, zvláště když víme, že v padesátých letech minulého století byly objeveny nové účinné léky, neuroleptika, bez nichž jsou akutní záchvaty šílenství nezvladatelné. Přesto se lidem s vážným duševním onemocněním nežije v naší společnosti dobře.

Pád do bezvýznamnosti - šamani, mystici, šílenci, pacienti (4)

Šamani a mystici procházeli obdobnými stavy jako lidé v psychotickém stavu. Svoje duchovní zkušenosti se pak snažili využívat ve službě ostatním lidem. Jejich „bláznovství“ se napájelo z nebezpečných hlubin lidské duše a přinášelo plody mimořádných civilizačních výkonů. Jde pravděpodobně o obecnější zákonitost, která prochází celými dějinami. Sokrata k hledání pravdy ponoukal jakýsi „démon,“ Ježíš umřel na kříži jako blázen, Giordano Bruno kvůli svému bláznivému přesvědčení shořel na hranici podobně jako před ním Johanka z Arcu. Za většinu vynálezů vděčíme „bláznivým vědcům,“ kteří si navzdory „zdravému rozumu“ dokázali představit nepředstavitelné. Ani Alberta Einsteina nelze podezírat z toho, že by byl „normální.“ Mnohým šílencům, jako byl například Vincent van Gogh, vděčíme za nejkrásnější umělecká díla.

Diagnóza duševní nemoci může člověka prakticky úplně vyloučit z možnosti pracovního uplatnění Existují lidé s psychiatrickou diagnózou, kteří jsou práce schopní, a kterým stigmatizace zabraňuje získat práci navzdory dlouhodobě stabilnímu psychickému stavu.

Ve dnech 25. až 27.11.2016 proběhla čtvrtá arteterapeutická konference na téma Perspektivy arteterapie a artefiletiky, na jehož jednom pátečním dni jsem se zúčastnila a tak pořídila informace pro webový portál Lidémezilidmi. Konference probíhala v Jaboku – Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické, v Salmovské ulici 8 na Praze 2. Na programu byly tyto tématické okruhy: Perspektivy arteterapie a artefiletiky,Integrace arteterapie, Inspirace neurověd, neuroestetiky pro arteterapii, Arteterapie zdravotně postižených a Workshopy.

V sobotu 15. října 2016 jsem se jako člověk s duševním onemocněním zúčastnila mezinárodní konference o stigmatu a diskriminaci spojených s duševním onemocněním nazvanou „Beyond stigma/ towards equity,“ kterou pořádal Národní ústav duševního zdraví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Rozhovor s psychiatrem

V rámci Týdne pro duševní zdraví přednášel v Rožnově pod Radhoštěm psychiatr, prof. Cyril Höschl. Požádala jsem ho o krátký rozhovor.

Markéta Bednářová a Michaela Malá budou číst ze svých knih s tematikou duševního zdraví: Homo psychotikus, Ve stínech za zrcadlem a Zfetovaná duše.

Autorské čtení na téma "Když onemocní duše..." se uskluteční v pátek 19. srpna 2016 (začátek v 19 hodin) v Cafe 131, Pod kaštany 183/3, Praha 6 - Dejvice.

Mojí psychiatrickou diagnozou je těžká až extrémní porucha osobnosti, spojená s velmi nepříjemnými fobickými stavy. Jak vlastně se u mě fobie projevuje? Mám s ní právě ty nejčerstvější zkušenostosti,protože fobické stavy jsem si musel doslova protrpět, někdy zhruba od 10. června do začátku července letošního roku. Objevily se u mě tentokrát přibližně po roce a čtvrt. To je pro mojí osobu poměrmě dlouhá doba, protože v minulosti mě postihovaly i několikrát do roka. Zato o to víc byly tetokrát nepříjemnější. V mém případě se jedná o fobie strachu z lidí. Neměl jsem třeba nikdy fobie spojené s paranoickými představami, že mě chce někdo zabít, nebo nějak fyzicky zlikvidovat. Mé fobie strachu z lidí jsou jiné. Prostě si nějak vsugeruji, že mě lidé chtějí třeba připravit o důchod,nebo o mé oblíbené zaměstnání novináře, respektive o studium na dvou universitách III.věku, nebo i o práci dobrovolného trenéra u mládeže.

„Najde-li člověk s duševním onemocněním své místo ve společnosti, je to přínos nejen pro něho, ale pro celou společnost.“

Platforma pro transformaci péče o lidi s duševním onemocněním, která je seskupením zástupců odborných společností, poskytovatelů služeb, pacientských a rodičovských organizací, i jednotlivců, přijala již v roce 2012 deklaraci o transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v České republice. Cílem Platformy je zasazovat se o skutečnou transformaci a deinstitucionalizaci péče o lidi s duševním onemocněním v České republice.

V každodenním životě většiny lidí s duševním onemocněním se projevuje množství problémů a obtíží, o kterých veřejnost nemá dostatek informací. Pracovníci spolku Dobré místo se formou anonymního internetového dotazníku zeptali přibližně tisíce lidí s vážným duševním onemocněním na to, s čím se potýkají a jakou pomoc jim poskytuje okolí.

Rozhovor s generálním ředitelem Fokusu Praha Pavlem Novákem o poslání Platformy pro transformaci systému péče o duševně nemocné v ČR

 

K čemu Platforma vlastně je, čemu by měla sloužit?

Myslím, že poslání Platformy se mění. Začínala jako něco, co může pomoci rozhýbat transformaci a to se teď přece jenom nějak pohnulo. Na ministerstvu vznikla strategie psychiatrické péče už jako politická agenda realizace reformy, takže to prvotní poslání už Platforma mít nemůže. Ale měla by se pořád se starat o to, aby reforma šla tím správným směrem, hlídat ten směr a hlídat, aby se reforma nezadrhla a nezůstala nikde napůl nebo na čtvrt cesty. Platforma může pomáhat svými názory a odbornými stanovisky, ale klíčové poslání je držet směr a držet tempo.

 

V nově otevřeném Peer klubu Psychiatrické nemocnice Bohnice si mohou lidé s vážným duševním onemocněním vyzkoušet tvůrčí psaní. Pondělní setkání v klubu navazují na literární a publicistickou dílu spolku Dobré místo.

Rozhovor s předsedou spolu Dobré místo Mgr. Josefem Gabrielem pro web lidovky.cz

 

Téměř 60 procent lidí s duševním onemocněním přestalo po propuknutí nemoci zvládat práci a museli ze zaměstnání odejít. Jde o alarmující výsledek?

Ano, je to alarmující výsledek. Většina nemocných se po rekonvalescenci může vrátit k původnímu zaměstnání, ale u lidí s vážným duševním onemocněním to často není možné. I když se snaží obstát, nakonec o práci přijdou. Děje se to mladým lidem, kteří jsou na začátku pracovní kariéry nebo ještě na škole. Pro většinu z nich je propuknutí nemoci přelomem v životě, od toho okamžiku je všechno jinak. Lze to srovnat s úrazem, po kterém zůstane člověk na vozíku.

Projektový časopis šířený Dobrým místem, o.s. v rámci projektu Informační aktivity CZ.11/MGS/004 podpořeného z Norských fondů.

Očima odborníků, nemocných a jejich blízkých

Spolek Dobré místo uskutečnil na podzim roku 2015 dotazníkové šetření mezi lidmi, kteří prošli vážným duševním onemocněním. Celkem 130 dotázaných odpovědělo na otázky, které se dotýkaly různých aspektů života s psychickým onemocněním. Na dotazník navázala série rozhovorů s vybranými odborníky, s pacienty a také s jejich rodinnými příslušníky. Vzniklo 60 anketních rozhovorů týkajících se současné psychiatrické péče v České republice a obecně problémů spojených s duševním onemocněním. Informace byly získány a zpracovány v období od června 2015 do června 2016 v rámci projektu Informační aktivity v souvislosti s reformou psychiatrické péče v ČR podpořeného z Norských fondů. Část otázek se týkala zajištění ambulantní psychiatrické péče a spokojenosti či nespokojenosti s péčí a s přístupem psychiatrů a psychologů.

 

Chápu našeho rodinného přítele Graziana, že nechce užívat homeopatika, ačkoli je užívá celá jejich rodina včetně lékárnice Alessii. Také jsem celý svůj život pohrdala alternativní medicínou a v duchu se vysmívala matce, že užívá homeopatika a skutečně tomu věří.Neuplynul ani rok a užívám je taky. Přesvědčil mě případ mého strýce, kterému mámina homeopatička Slávka Ochotnická vyléčila boreliozu.

Zatím provizorně v prostorách spolku Dobré místo - na pavilonu 19 v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice - funguje od 1. března 2016 Peer klub. Je určen pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním, především samozřejmě pro současné, ale i bývalé pacienty nemocnice. Koncem června se Peer klub přestěhuje do nově rekonstruovaných prostor v Divadle Za plotem.

Jak vypadá život člověka, který má vlastní zkušenost s vážným psychickým onemocněním.

Jen v České republice žije nejméně sto tisíc lidí s vážným duševním onemocněním, nejčastěji se jedná o schizofrenii. Většina mužů a žen s touto psychickou poruchou onemocněla v období puberty a zažila na vlastní kůži nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Odnesli si tak dvojí strašidelný zážitek – propuknutí psychózy (zkreslené vnímání reality, úzkosti, bludy, halucinace) a navrch zavření „do blázince.“ Ve věku kolem dvaceti let pro ně skončil normální život. Ještě dřív, než dokončili školu a udělali první kroky k osamostatnění, dostali nálepku bláznů. Neoznačili je tak pouze zvědavé sousedky, ale ve formě diagnózy, nejčastěji „paranoidní schizofrenie,“ i lékaři – psychiatři.