Převezli mne po operaci rakoviny z oddělení IP na běžný pokoj a sestřičky mi zopakovaly, jak si mám hlídat infuzi, že mám po ruce signální zařízení atd. V pokoji ležel pán po operaci ledviny, druhý je prý po operaci žaludku. S „ledvinou“ jsme si trochu povídali, ale „žaludek“ mlčel, jen stále mezi zuby drtil nadávky. První den jsem pospával a probralo mne až prohlášení lékaře: „Vida, vy se nám krásně hojíte. Sestra vám za chvíli přijde ošetřit stomii.“ Přišla, ukázala, s úsměvem vše vysvětlovala, ale to by byl jiný příběh. Večer jsem dostal ještě injekci proti bolesti a v pohodě jsem usnul. Náhle mne probudil hluk. Rozespalý jsem se snažil pochopit, kde jsem, ale to už jsem pochopil, že to zaskřípala postel a viděl jsem, že se „žaludek“ chystá slézat z postele na zem. „Co byste potřeboval,“ ptám se - „zavolám vám sestru.“ „Potřebuju jít na záchod,“ dost nerudně mi odpověděl. To už byl vzhůru i druhý pacient a oba jsme mu vysvětlovali, že nikam chodit nesmí, že mu moč odtéká sama do sáčku u postele. „Ale já chcu jít na záchod,“ křičel na nás a sunul nohy z postele. Přivolali jsme sestru a ta mu pěkně vysvětlovala, že se nemá o nic starat, že ty hadičky na těle se o všecko starají a ona je hlídá. Brblal si něco pod nos, ale pak ztichl a usnul.
Nastalo nemocniční ráno. Měření teplot, mytí, stlaní postelí obstaraly sestry a žákyňky zdravotní školy rychle a s úsměvem. Náš morous však stále na něco žehral, musel-li se pohnout, podat teploměr atd. Vůbec jsme ovšem netušili, že se schyluje k bouři nebo možná ke katastrofě. „Dobré ráno,“ zahlaholila další sestřička a rozdávala snídaně. „Máte to dnes pánové ještě v tekuté podobě, pouze čajíčky. Někteří navíc hořké,“ mrkala na mne. Když položila konvici s čajem na sousedův stolek, ozvalo se: „Sakra, odnes si to pryč a dones mně pořádné snídaní. Snídám ráno smažené vajca na špeku a pořádný krajíc chleba, toto ti jest nebudu. A pohni, mám hlad, už jsem tři dni nejedl.“ My jsme ztuhli, sestra překvapením zalapala po dechu, polkla, ale v mžiku se vzpamatovala a s klidem profesionálky říká: „Jste po operaci. Můžete pít jen čaj, výživu dostáváte do žíly. Dám vám jenom to, co napsal pan doktor v rozpisu diet.“ Když odešla, ozval se ledvinář: „Čaje máme všeci. Vajíčka se špekem po operaci nesmíte.“ – „A sestřičce nesmíte tykat. Není to ani vaše dcera, ani služka. Dělá to, co dělat má,“ dodávám já. Mužský zrudl v obličeji a začal ječet: „Co ty mňa poučuješ. Já si to tady platím, mám nárok na pořádné jídlo.“ Tady je marné cokoliv vysvětlovat, pomyslel jsem si a neřekl už nic. Ne tak ledvinář. „Toš strýcu, pravím vám naposledy. Nikdo tu není váš pacholek, na nikoho si nebudete otvírat hubu. A, nikomu z nás nebudete tykat. Jestli jste si nevšimnul, soused by mohl být vaším tatou. Doma se chovejte ke svým, jak chcete nebo jak jste si to v rodině zavedli, ale tady budete slušný. Nejste na pasekách u dobytka, ale mezi slušnýma.“ Hubatý pasekář ztichl a my jsme po snídani za chvíli ještě dospávali každý svůj veršík. Místo dudlíků v puse jsme snili s infuzemi v pažích. Probudilo mne až volání: „Sousede, ten trouba si vytrhl infuzi.“ Podívám se a i na mé straně visely žaludkáři z postele hadičky. Nejen infuze. Vytrhal si patrně úplně všecko. Už jsem se nerozmýšlel a okamžitě zazvonil na sestru. Přiběhla a v domnění, že já jsem ten potřebný, mi již mezi dveřmi říká: „Co se vám stalo, potřebujete injekci?“ Nemluvil jsem ani, neztrácel čas. Jen jsem ukázal k prostřední posteli a soused z druhé strany také. Přivolala mým komunikátorem další sestru a lékaře, stručně jim podávala informace. A potom téměř čtyřicet minut upravovali a upevňovali, co pacient vytrhal a pokazil. Téměř beze slov, téměř strojově přesně, jako na operačním sále. Až byli hotovi, lékař mužskému jen řekl: „Vám se nechce žít? To jste udělal schválně, ze zlosti nebo z trucu? Kdyby si vás páni nevšimli, tiše byste se nám tady z vlastní hlouposti exnul. Člověče, mohl jste se sám zabít. Chtěl jste spáchat sebevraždu? Nepřidělávejte nám starosti, máme jich dost. “
Divoch dostal injekci proti bolesti a zdravotníci odešli. On však zase celý den nadával, stěžoval si na nepohodlí, na hlad, neustále chtěl vstávat z postele. Osočoval sestry z neochoty, z lenosti, stále jim vyhrožoval, že si bude stěžovat. Bylo to nepříjemné všem, a my jsme nemohli odpočívat ani spát v klidu. Při ranní vizitě ošetřující lékař vyslechl sestry i nás, a rozhodl, že pacienta přeloží. Patrně na oddělení pod důkladnější kontrolu.
„Toš vám řeknu, mnět takového tatu, račí z domu uteču,“ oddechl si mladý ledvinář a pronesl rčení, které jsem vepsal do začátku tohoto povídání.
Literární soutěž Napiš,co je život pořádal portál Lidemezilidmi.cz na přelomu roku 2012 a 2013. Podrobnosti k vyhodnocení soutěže naleznete zde.
