Javorník - Blanka Bartsch-Forstová

Děkuji a myslím si - holka, ty máš ale strach z obyčejného lesa. Vyjíždíme z vesničky a jedeme do kopce a přivítá nás les. Silnička se klikatí a je dost úzká, že se sotva vyhnou dvě auta. Za námi zůstává krásné slunce a my vjíždíme do tmy. Michal rozsvěcuje dálková světla, ale moc toho nevidíme. Divíme se, že je tady taková tma. Mezitím Michalovi vypravuji, co mě říkala ta paní. Oba jsme se smáli, ale teď nás smích přešel Les je temný, občas něco zasviští, zvedne se vítr a okamžitě utichne. Je to jako v pohádkovém lese. Čekáme, kdy se objeví čarodějnice nebo UFO. Nic neříkáme a já se v duchu modlím, ať se nám tady nic nestane. Najednou se vedle nás ohnul strom a ulomila se větev, zrovna na mojí straně. Ve mně je malá dušička, nikde nikdo, ale je mě, jako by se na mě někdo koukal. Před námi je zatáčka, Michal brzdí. Vidíme něco probleskovat ve tmě, vypadá jako rozsvícený dům na straně Michala a hned je zase tma. Krucinál, co to tady je? Když máme oba strach a myslíme si, že les snad nekončí, najednou je světlo a vyjíždíme z lesa. Zastavujeme a jdeme do restaurace na kafe. Je nádherně, slunce svítí.

Vycházíme ven a šeří se. Jedeme dál po silnici a vidíme značky a zastavujeme u jednoho kamene u silnice. Na kameni je něco napsané, ale nemůžu to přečíst. Naproti je nějaká tabule a tak se k ní vrhám. Jsou tam popsané kameny – Měsíční, Sluneční a Větrný. Ale není tam uvedeno, kde jsou. Jedeme dál a hledáme další tabuli. Nacházíme velikou informační. Tady je Měsíční kámen. Parkujeme u silnice, pejska necháváme v autě. Je šero, jenom měsíc svítí. Les není tak tmavý a tak docházíme k Informační tabuli. Z knihy vím, že se nesmí stát vzadu u kamene, odebírá energii. Na tabuli je to také napsáno.

Jdeme ke kameni a já upozorňuji Michala, že musí stát zepředu, ne zezadu. Jenom, kde je to zepředu a kde vzadu. Kámen má mít oko a to je vpředu. Kámen je postaven bokem k cestě. Opatrně zkoumám, kde je to oko. Aha vpravo. Volám Michala a stavíme se před kámen, před jeho Měsíční oko. Dávám ruce na kámen a žasnu. Z kamene to hučí, fičí z něj vítr, jenom v okolí je klid, ani lísteček se nepohne. Michal je také užaslý, nic takového nečekal, ani já. Máme ruce na kameni, fouká nám na obličej a hučí. Michal toho má dost a odchází, jde rychle po cestě k silnici. Já jdu za ním, začíná tma. Sedáme do auta a ujíždíme pryč. Nastavuji navigátora a jedeme do Horažďovic. Chvíli bloudíme, protože jsme uhnuli na špatnou cestu. Vracíme se a najíždíme na správnou cestu. Konečně jsme v penzionu, a dáváme si oba pivo a jdeme na kutě. Nemůžu usnout a Michal se také převrací.

Ráno se probouzíme a jsme oba čilí a nic nám nechybí. Pomalu se vzpamatováváme po tom nočním šoku. Já se bavím s majitelem penzionu a vyprávím mu o kameni. Diví se. On jezdí lyžovat na Javorník a u kamene byl jenom jednou na lyžích. Nic takového nepoznal.
Rozhodujeme se, že na Javorník pojedeme teď před polednem a pak vyjdeme na rozhlednu.

Odjíždíme do Javorníka a jdeme do restaurace na oběd. V restauraci je příjemně, málo lidí, teplo a sluníčko svítí. Po obědě jdeme procházkou na rozhlednu. Cesta vede do kopce, pak po rovině kolem kapličky svatého Antonína a dál do kopce. Michal vidí ten kopec, kde jsou vleky a sjezdovka a nechce jít dál. Špatně se mu dýchá, když někam leze. Tak ho přemlouvám a nakonec to vyjde. Jsme na silnici a potkáme starší manželé. Ptám se, jak je to daleko k rozhledně. Prý jen kousek po silnici. Michal zase odmítá jít dál, kouří. Přemlouvám ho, potom pomalu jdeme. Vidíme rozhlednu a on je spokojený. Sedí pod rozhlednou, přinesu mu kafe a sama lezu na rozhlednu. Schody jsou železné a každý krok duní a rozhléhá se to celou rozhlednou. Docházím pohodlně nahoru na terasu. Chci zavolat na Michala, jedno okno je otevřené. Ale okno je veliké a nízko posazené, mám strach se předklonit, že přepadnu. Tak jen zavolám a chci lézt dolů. Vidím, že tři muži vchází jako by šla celá rota vojáků. Jdu dolů. Oni na mě počkají na menší terase v polovic do rozhledny a jdou nahoru. Slyším je halasit po schodech. Jdou tři a je to rámus, věže a vyměníme se. Oni nahoru, já dolů. Dole si dávám kafe u kasy a bavím se s mladou paní pokladní. Prodává tady lístky pátým rokem. Divím se, sama žena v lese a nebojí se? Ona se usměje. Ne, nebojí, zvykla si. Je z Javorníka a zná to tam. Přijíždí nahoru autem a přiváží pití a jídlo. V sezoně sem chodí plno lidí, ani se nezastaví. Ted je po sezoně a málo lidí přichází nahoru. To pak, když je lyžařská sezona, zase je tady rušno. V říjnu je rozhledna otevřená jen v sobotu a v neděli. Ptám se jí, proč je tady a ne jinde? Pokrčí rameny. Dole není žádná práce a něco dělat musí. Což je pravda.

Mezi stromy svítí slunce a je pěkně. Odjíždíme po silnici ke známému Měsíčnímu kameni. Jdeme k němu i s pejskem. Čtu pořádně informační tabuli a dělám snímky.

Měsíční kámen někdo usadil tak, jak je, před dávnými lety. V lese leží ještě spousta kamenů, které se musí probádat. Myslím si, kdo je probádá v tom tmavém a strašidelném lese.
Jdeme ke kameni a stavíme se před jeho Měsíční oko. Kámen je mrtvý, žádný vítr z něj nejde a nehučí.
Divím se. Pak si vzpomenu, že včera večer svítil Měsíc a on ten kámen funguje jen při měsíčku – proto se mu říká Měsíční kámen – aha. Proto lidé neznají jeho účinky při měsíčním světle. My měli vlastně štěstí, že jsme to mohli poznat. A v tom lese nás někdo chtěl zdržovat a odradit, abychom ho nespatřili.
Odjíždíme malebnými vesničkami a díváme se po Šumavě. Šumava je krásná