Monika Henčlová

Je sobota 8. 9. 2012 16:00 hod. a vyjíždíme díky Societě z domu na letiště. Mám vypůjčený invalidní vozík, který je mi velký, ale kdyby byl užší, převracela bych se. Na letišti Ruzyně je všechno velké a krásné, ale klasicky pravá ruka neví, co dělá levá. Na czech-inu mi přísahali, že z vozíku nemusím dolů po celou dobu letu. Projeli jsme GATE a dva prudce inteligentní zaměstnanci mi dali na výběr: buď z toho vozíku slezu, nebo neletím. Jen jsem zalapala po dechu a nechala se odvézt na standardní sedačku, kam se nevešly moje nádherně dlouhé nohy a kde se nedalo dýchat. Vzlet letadla mi pomohl zůstat v sedačce, avšak při přistávání jsem zaparkovala svoji hlavu do sedačky před sebou. Také nám během letu donesli svačinku a nalili džus. Toho jsem si příliš neužila, protože moje asistentka něžně pohla ručkou a obsah kelímku skončil v mé botě. Kdyby v Helsinkách mrzlo, dovezu si v botě ledovou tříšť.