Pekelná jízda

A že by skutečně? Anna se již nevydržela dívat z okna a vstala. A vskutku, její kroky pozvolna směřovaly na opačnou stranu kupé, tedy do míst, kde byl přítomen Viktor! Leč ten, jakmile si Anniny opatrné chůze povšiml, zareagoval zcela jinak, než jak by se na člověka bažícího po konverzaci slušelo: rychle z aktovky vytáhl objemnou knihu a začal předstírat, že si v ní čte, přičemž vizitku použil jako záložku. A ani Anna nakonec neprojevila zájem o bližší seznámení.
Takže nakonec že by ty pohledy vážně nic neznamenaly?
„Alexej Romanov, že?“ vyšlo přeci jen z Anniných úst. To již postávala přede dveřmi, jimiž by se jinak dostala do dalšího kupé, leč něco takového zjevně neměla v plánu.
Tak nakonec že by přeci jen ona pomyslná jiskra přeskočila? Avšak pozor! To jméno… tak se Viktor přece nejmenoval! A navíc, jako by si toho Anna sama byla dobře vědoma.
A pak se to stalo. Viktor knihu odložil a rovněž vstal. K následnému kýženému hovoru došlo, leč ani zdaleka nepřipomínal vrkání dvou zamilovaných hrdliček.
„Odkud znáš to jméno, děvuško? Kdo ti o něm pověděl?“ naléhal Viktor, aniž by se Anny předem zeptal… třeba na její jméno.
„Proč hned tak zhurta, malčiku, nebylo by slušností se nejdříve představit?“ odhodlala se to Anna tedy… nějak šetrně napravit.
„Tobě abych se já představoval? To tak a v nestřežené chvíli se zmocníš tohohle.“ A Viktor si vizitku honem sunul do pravé kapsy kalhot. „A k čemu by mi byl ten tvůj šek smrti?“
oponovala Anna.
Tahle děvuška je určitě jedním ze špehů, kterých je tenhle vlak plný, dospěl Viktor k bleskovému závěru. Právě včas, neboť vlak začal zpomalovat, a to pro ani ne dvacetiletého černovlasého mladíka symbolizovalo jediné: jeho konečná stanice se kvapem blíží!
„Ne, nechoď! PROSÍM NECHOĎ!“ naléhala Anna. „Co to děláš?! TAK PUSŤ MĚ SAKRA! POTŘEBUJU TADY VYSTOUPIT!“ vzepřel se Viktor Anniným dlaním a rázným krokem se přes celé kupé vydal ke dveřím.
Anna si povzdechla. Věděla, že prohrála!
Avšak bylo tomu tak doopravdy?
Viktor ke dveřím dorazil přesně v momentě, kdy vlak zastavil. Ale co to? Dveře odmítaly poslušnost a ne a ne se Viktorovi otevřít. Ten do nich mohl bušit pěstmi, lomcovat klikou jak jen uznal za vhodné, avšak úplně zbytečně. A když se pak dveře ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi samy od sebe otevřely, vlak se již rozjížděl. Viktor věděl, že mu zbývá poslední.
Byl připraven vyskočit, když v tom ho čísi ruce vtáhly nazpět.
„COŽE?! ZASE TY?!“
„ANO! JÁ!“
„NE, PUSŤ MĚ! JÁ MUSÍM…“
Jenže to už vlak nabral rychlost a dveře se znovu zabouchly. Viktor si s nimi zase mohl pohrávat, jak jen chtěl, a nepochodil. „Právě jsem přišel o svoji životní výhru,“ lamentoval Viktor, když své úsilí nadobro vzdal a žalem se sesunul na zem.
„Kdepak, je tomu přesně naopak, právě jsi vyhrál svůj život zpátky,“ oponovala Anna, načež s úlevou zaujala místo vedle Viktora. A dva páry očí se spolu opětovně střetly. „Cožpak jsou v životě důležité jen peníze?“ řekla pak Anna.
„A co má větší hodnotu? Láska snad?“ poznamenal Viktor.
„A společně s ní možná ještě nějaké to vzájemné porozumění navíc?“
Toto však již vyslovil kdosi třetí.
„Alexej Romanov, jméno mé,“ představil se zavalitý muž.
„On s vámi nikam nepůjde!“ A Anna byla rázem zase na nohou.
„Ale půjde, velice rád se mnou půjde, že, mladíku?“ mínil Alexej Romanov.
A jako by vše bylo zase jinak, jako by vlak náhle jednal pod taktovkou právě příchozího, neboť začal zpomalovat a následně pozměnil směr a začal se vracet nazpátek.
„Mě nepřelstíte,“ vysmíval se Alexej Romanov komusi neznámému, když ho znenadání pohltily plameny, jako by právě bylo požádáno o samovznícení. „Ani tohle na mě neplatí!“ dodal si potřebné kuráže, když jeho tělo ustálo svíjení v bolestivých křečích, jak se ho kdosi snažil zmocnit. „TOHLE BUDE MŮJ VÍTĚZNÝ MAČ!“ nadouval se pýchou, když ani obepínající lana nedokázala udolat robustní postavu a vší silou ji strhnout k zemi.
Anna s Viktorem tak byli svědky ryze hororového představení, jemuž ani jeden z nich nedokázal správně porozuměl. I když… ani ne devatenáctiletá modrooká blondýnka možná tušila, o co se tu kdosi snažil.
Leč to již vlak dospěl na místo, na němž předtím stůj co stůj ani ne dvacetiletý černovlasý mladík původně hodlal vystoupit.
„Tak prosím, Viktore, račte,“ vyzval ho Alexej Romanov v chladném klidu.
Anna by zajisté i tentokrát rázně zakročila, to by však nesměla býti zbavena jak hlasu tak možností pohybu. Bohužel ani Viktor si sám nedokázal pomoci, samotný pohled Alexeje Romanova zjevně disponoval těmi nejmagičtějšími hypnotizujícími účinky, které nic nedokázalo zlomit. A jak opětovně znázorňovaly tiky v jeho černých očích, tak kdosi o to velmi moc stál.
Zdálo se, že Alexej Romanov má vyhráno, že jej již nic nedokáže zastavit a že i další oběť tohoto robustního zavalitého muže nadobro skončí v útrobách zasněžené Sibiře, kde nevyzpytatelné počasí nebere ohled na lidské požadavky a kde je příroda sama svým vlastním pánem.
A přeci Alexej Romanov vzápětí na vlastní kůži zakusil, jaké to je, když někdo člověka navenek ovládá, avšak opomine přitom to nejdůležitější: jeho nitro.
A tak nakonec zvítězila láska – ano, to nefalšované slovíčko překypující obehraným klišé, kýčem!
A přeci jen to nebylo tak složité, jak by se na první pohled mohlo zdát, pouze si stačilo uvědomit vlastní skryté city a neviditelná pouta, co svazovala Annu, povolila. A pak jeden polibek na tvář – určený ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi – dokonal své.
A tak nakonec přeci jen jeden člověk vlak opustil! Alexej Romanov z něj v té chvíli, kdy se rty něžně dotkly tváře, doslova vylétl a to přímo do nehostinné Sibiře překypující sněhem a mrazem. Podlá moc Alexeje Romanova tak možná nadobro ztratila svou sílu, svou magickou moc, o čemž leccos i vypověděly dveře, které se znovu zabouchly a odmítly muže vpustit dovnitř, jakož i samotný vlak, co se opětovně rozjel.
A tak dobro jednou výjimečně pokořilo zlo!
A tak dobro jednou výjimečně…
Výjimečně dobro…
Dobro pokořilo…
Zlo!