a svítili mu oči jako v rauši, a vyprávěl, že v Praze začala revoluce. Jezdil tam se sanitkou a teď přivezl tiskové zprávy a podpisové aršíky a vykládal, jak nějací obrněnci zmlátili studenty a celá republika je nasraná a že teď už to praskne, protože Gorbačov sem tanky nepošle, a za pár dní jsme se v televizi dívali na hradbu těžkooděnců, jak se jim na přilbách a štítech odrážejí záblesky svíček, kterýma blikají studentky co křičí: "Máme holé ruce". Seděli jsme na pévéesce s očima přilepenýma na televizní obrazovku, a zatímco jindy nás museli buzerovat a služba vždycky vyřvávala:
"Nááástup na televizní noviny," teď by nás nikdo nedostal pryč, ale my stejně nevěděli, co se to děje. Krásný holky studentky byly fajn, ale co když nás taky pošlou střílet do lidí? Pak jeden těžkoděnec strčil do studentky, která mu podávala kytku, a to už bylo moc: "Jebem, to, bohamáriaskaré," zařval čobol Kosťo, jednou rukou zvedl židličku za kovovou nohu a švihl s ní o stěnu a dévéťák vzadu, co nás měl hlídat, se celý scvrknul a odcházel z roty a červená píšťalka mu každým krokem cvrnkala o mosaznou patronu dévéťácké šňůry smutný umíráček. Takhle to pokračovalo celý další týden, poslouchali jsme rádio, dívali se na televizi a schůzovali v kinosále a přibližně v době, kdy se v televizi národ dopracoval ke generální stávce, jezdili naši strážáci pořád hlídat muničák do bunkru uprostřed lesa, a jednou při zpáteční cestě zastavili ve vsi a koupili klubko československé trikolory, kterou jsme si rozstříhali a její kousky připnuli na uniformy. Kontráš sice ještě vyslýchal: Čí to byl nápad? Kdo přinesl nůžky? Kdo stříhal? Kdo to platil? Ale v té samé době někteří civilní zaměstnanci vojenský správy už práskali červenýma knížkama o stůl a pro nás záklaďáky nastaly zlaté časy, který se už asi nikdy nebudou opakovat.. Napochodovali jsme jako obvykle na ranní pořadovou trenýrovku, ale nikde nikdo. Setrvačností jsme se seřadili do tvaru, ale ten tvar se pořád ztenčoval a ztenčoval, až jsme se všichni uložili zpátky na bidla a druhý den už nikdo nevytáhnul paty. Na večeři jsme chodili v oranžovým pyžamu nebo modrých teplákách a připomínali tak klášter buddhistických mnichů, až na to, že večer jsme z nedaleké hospody vždycky dokouleli do kasáren sud piva a vesele ho vylemtali a bylo to super zažít na vojně revoluci, ale mě to všechno bylo málo, zprávy z druhý ruky už mi nestačily a za každou cenu jsem chtěl být u toho na vlastní oči . "Musim tam jet taky," řekl jsem Kubovi na ošetřovně. "Nejde to. Na štábu si to hlídaj." "Ale já mám fakt zdravotní potíže," vymýšlel jsem si. "Činka mi při posilování spadla na hrudník a nemůžu dejchat." "Ukaž." "Hrrrrrrrrch," nadechl jsem se. Zašklebil se, zasunul do stroje tiskopis a ukazováčky datloval nález, a tak jsem druhý den vyrazil vlakem ve tři hodiny ráno, vybaven konzervou landšmítu a dvěma krajíci chleba z vojenských zásob a doktor ve vojenské nemocnici se zasmál mému nálezu stejně jako Kuba a popřál mi pěkný výlet. Bylo devět hodin ráno a já stál v centru revoluce a každou chvíli se zpoza rohu vyhrnula nějaká demonstrace revolucionářů s transparenty „MÁME HOLE V RUCE“ nebo „RUDÉ PRÁZDNO“, a přijel jsem metrem na stanici Moskevská, opatřenou nápisem: „KONEČNÁ, ODSTUPTE!” a všichni jsme se tomu smáli, anebo ani ne smáli, jenom se tak povzneseně pousmívali, ale hlavně se všichni ti revolucionáři tvářili laskavě jako o Vánocích - netlačili se v trolejbusech a metru, ale dávali si jeden druhému zdvořile přednost, velkoryse a mírně jako by byli všichni přiopilí tím pocitem všeobjímající laskavosti, který visel ve vzduchu. Všichni jsme spořádaně mířili na Strahov, kde už stáli tisíce lidí dobrovolně jakoby na spartakiádních značkách a cinkali klíčkama od škodovek a žigulíků, a před očima jim blikotal plamínek zapalovače, a pak na pódiu zpíval hymnu legendární Karel Kryl, který se po spoustě let vrátil z exilu společně s Karlem Gottem, „idiotem hudby“jak jej kdysi nazval spisovatel Milan Kundera navzdory tomu, že národ svého Gotta miloval a každý rok mu odborná porota odevzdávala Zlatého slavíka. Nakonec promluvil takový vousatý muž jménem Ruml; „právě jsem se vrátil z vězení," zaburácel nesměle a sametové revolucionáře začalo zajímat, co měl naposledy k obědu, tak jim do megafonu řekl: „rýžový nákyp“ a tisíce, nebo spíš statisíce lidí na spartakiádním stadionu křičeli: "NÁKYP NA HRAD!" a mně se zdálo se že to celé je jako by se nějaký obrovský kabát obracel naruby, že pravda najednou není to, co se muselo říkat na veřejnosti, ale opravdu to, co se tajně říkalo u nás doma, v rodině znárodněného kulaka a s dovětkem, že to nesmíme říkat ve škole, nebo nás zavřou. A jak jsem byl v tu chvíli tabula rasa, tak se do mě obtiskla celá ta sametověrevoluční nálada a začínalo mi docházet, že to už nejde zastavit. Celý jsem se z toho dmul vzrušením, protože když mladý člověk zažije vítěznou revoluci, je to mimořádné štěstí, (aspoň to tak ze začátku vypadá) a tak jsem všema pórama vnímal, jak všude kolem pučí a raší a bují nějaký nový a neznámý život, který si předtím lezl jako krtek pod zemí, ten plachý "život sám" který najednou na chvíli vykouknul…. „tady běží, chyťte ho!“ …křičí všichni, nikomu se to nepovede, ale jenom to že jsme ho na chvíli viděli je něco co vypadá jako vítězství, (ale pak se to může zvrtnout) a to jsem tenkrát netušil, že lapiduch Kuba, který uměl píchat injekce tak, aby to vůbec nebolelo, to uměl proto, že se je naučil píchat do vlastního těla, ("to je moje intimní záležitost, stejně jako sex," říkal mi pak na tohle téma), a že bude první, kterého sametový Herodes sežere, což mi došlo, když mi přinesl o pár let později do redakce „horkej“ diktafon a a a tvář měl plnou boláků a vyhaslý oči, natupírovaný číro, a nabízel mi, že ten diktafon prodá s velkou slevou, protože „víš jak, zejtra už bude cena dvakrát taková“.
