Jsem plná příběhů zapsaných
v písmu kipu. Každý rozmotaný
uzlík, který přečtu a vysvobodím
z cizí řeči duševní nemoci,
každý jednotlivý příběh,
který mi dá smysl, je
řešením nejen pro včera. Možná se tu
řeč učím i proto tak dlouho, protože mě vlastně na
ní něco baví. Je to detektivka, ale
zároveň jsou její díly
strašidelné. Proto je
lepší zůstat v bezpečí za
skleněným filtrem nejasného vědomí.
Meditace byly úžasné: energetické
kruhy, aura, pohyb v čakrách, oživlá
fantazie, zostření smyslů … A
úžasné barevné sny, které
ale nakonec ovládly realitu. Byla jsem
zamilovaná. Dědova smrt se mi předem ohlašovala
ve snech a jednou tak silně, že jsem se probudila
s pláčem. Abych se uklidnila, šla jsem
meditovat. Při té meditaci jsem cítila
obrovský příliv energie u srdce. Co
s ní? Chtěla jsem z ní
dát napít Adamovi, kterého jsem měla
ráda, protože s ním jsem byla sama
sebou. Pak se mi vrátila myšlenka na smrt.
Vím, co to je panika v nezředěném stavu.
Bušení srdce, svalová tenze, neklid a
myšlenky, které ustřelují do
takových fantazií, až je to děsivé.
„Umře!“ Ale kdo? Chtěla jsem tomu
zabránit. Vybrala jsem si k tomu toho
bližšího. Toho, ke komu se dalo doběhnout a
tím byl Adam. Obouvám si boty, skrz tkaničky,
které nemůžu zavázat, promlouvá rozum.
Ale tělo podléhá panice.
Vybíhám bez bot. Cestou zastavuji
tramvaj. Modlím se. Jsem
šílená strachy. A také z
toho, co dělám. A z čeho mi za čas zbude
takový stud, že když si ho v terapii na vteřinu
naplno uvědomím, nepustím ho na jinak skvělou,
ale přeci jen mladou terapeutku.
Individuální psychoterapie, tři skupiny,
arteterapie, ergoterapie, dramaterapie. Jeden pobyt, druhý.
Čtrnáctý. A přece mě nemoc nezmohla. Nebo je to
obráceně, a proto mě nezmohla. Nejsem chronický
pacient. Po jedné atace se vracím hned do
práce. Bolí mě svaly, cítím
v nich každou buňku. Vír myšlenek, ve
kterém mám ponořené vědomí,
je tak samozřejmý, že o jiné realitě
nevím. Teprve když mi jednou vědomí
vyskočí nad hladinu a až po chvilce spadne zpět,
uvědomím si ten rozdíl. Jako po laně
šplhám po dnech za tou
zdravější myslí.
„Nemoc je jen jedna vaše
část,“ říká Jana,
arteterapeutka. Jeden obraz, který s ní
malujeme, má téma „co mi
pomáhá s nemocí“.
Maluji šneka na zádech. Je to
spíš schválnost než vtip, moje odpověď
přesto zní: „Humor“. Mít ho
naděleno víc, je mi lehčeji. Jenže humor je to
první, co mě opouští, když se moje
lodička zakymácí. Nebo je to víra?
„Malověrní, co budete dělat teprve, až
s vámi nebudu,“
říká Ježíš
učedníkům vyděšeným bouří
na moři.
Jsem malověrná. Měla jsem sen, ve kterém mi dal
Pán Bůh do dlaní dětskou dušičku. Po
prvním pobytu v léčebně jsem
šla za Adamem. Myslela jsem si, že náš
vztah jsem prohrála, a tak mu svůj sen
vyprávím. Pláče.
„Není možné myslet
kruhový čtverec,“ řekl mi jednou Adam.
„Je,“ odpovídám,
„když ho roztočíš.“
To byl počátek mé nemoci. Roztočila jsem řadu
věcí, aby jiné byly myslitelné. Proud
času nezastavíš, a tak chodím
pozpátku.
Jsem na svatbě své sestřenice. Držím se. Ale
mám halucinace a možná i vize. V noci
nespím, v živém snu vidím
prázdnou káru svého života. Ve 24
ztrácím naději v budoucnost.
S nikým o tom nemluvím. Vzdoruji
svým představám jejich
popíráním. Končím
v léčebně.
Opakovaně se mi stává, že něco
neudržitelného držím a naopak to, o co bych měla
bojovat, pouštím. Potřebovala bych víc
trpělivosti, tedy i schopnosti víc vědomě trpět.
„Dobrý den,“ říkám
paní v oddělení Ztrát a
nálezů.
„Dobrý den,“
odpovídá, „hledáte
něco?“
„Ano, modrou vlajku se
stříbrně vyšitým
nápisem. Patří na moji loď.“
„Nějaké tu máme. Je tu
bílá, na které je napsáno
„Congruentia“ (Harmonie), a tahle
červená nese zlatý nápis
„Conscientia“ (Vědomí), a pak tu
máme skutečně modro-stříbrnou, jmenuje se
„Patientia“ (Trpělivost, nebo také
Vytrvalost, Odvaha). Je vaše?“
„Ano, je to ona!“
Vyřizujeme formality, pak paní skládá
moji vlajku do úhledného komínku,
který obaluje papírem, zavazuje a celé
mi to předává. Děkuji jí.
Padá dvojí nashledanou. Na dveřích
cinkne starodávný zvonek.
Je tohle konec? Jdu domů městem, pod paží
balíček. Je večer, mží. Vítr
nadouvá plachty vzpomínek, moje loď se pod jejich
tíhou naklonila. Přitahuji si kapuci.
Nelze fyzicky vystoupit z kruhu, ale lze si ho přestat myslet.
Literární soutěž Napiš,co je život pořádal portál Lidemezilidmi.cz na přelomu roku 2012 a 2013. Podrobnosti k vyhodnocení soutěže naleznete zde.
