Peter Hudran:Pád do jámy,čárový lept,formát A4,2005
Ano, opět nemůžu spát. Jsem nesvá a mám nutkavý pocit, že něco není v pořádku. A to tak silný, že mne chytá skoro panika a musím sebrat všechen rozum do hrsti, abych jí nepodlehla. Co se to děje? Tohle už znám. Rozjíždí se mi ataka. Posledních pár dní nebo možná i dýl jsem měla občas zmatené myšlenky, podezírala jsem i své blízké z nekalých úmyslů a naopak věřila lidem, které vůbec neznám. Pálení v hrudi a tlak, točení hlavy, náhlá únava, nespavost, zmatenost, pocit, že tu vlastně ani nejsem, že sem nepatřím, že jsem v jednom bodě a vše kolem mě pluje a plyne, aniž na to mám vliv. Nejistota, jestli jsem zamkla, jestli mám všechny věci, které do práce potřebuji. Vztahovačnost – pocit, že se o mne všichni zajímají a že přeci přišli dnes specielně kvůli mně, že všechna jejich slova jsou znamením náklonnosti. Zapomínání – nevím, co bylo před chvílí, nevím, koho mám ráda a koho ne, kdo patří do mé rodiny a kdo je pouze neznámý známý. A halucinace – temné postavy, které se mi míchají mezi ostatní lidi, prochází davem a kynou mi, často se mi smějí či mi zlověstně šeptají do ucha, že si pro mne přijdou. Ano, něco je špatně. A to hodně zásadně...
Tohle byl krátký popis mého stavu, který jsem schopná vnímat. Teď popíšu možný scénář, který se může odehrát, pokud se mi v této chvíli nedostane pomoci (ať už zvýšením léků a klidným pobytem doma mezi blízkými nebo třeba na krizovém centru):
Jedu do metra a najednou si všimnu svištivého zvuku vrzajících pojízdných schodů. Kolem mne opačným směrem projede na schodech paní, které vlají vlasy jako ve zpomaleném filmu. Barvy, tvary, zvuky... Vše je zostřené a velmi intenzivní. Míjím muže, který se baví do telefonu. Sleduje mne, bleskne mi hlavou. Od této chvíle začínám panikařit. Co jsem udělala, že mne sledují? Najednou vidím ve tvářích ostatních čekajících výsměch. Každý, kdo se se mnou setká pohledem a má vážnou tvář, je agent, napadne mne. Kamera na nástupišti – nepohnula se směrem ke mně? Nepodíval se tamten muž po očku na mne? Všechny vjemy jsou stále velmi intenzivní. A metro přisvištělo lhostejně k mému osudu. I ten osud je mi výsměchem. Bože, proč? Bože, co teď? Bojím se. Moc se bojím a nechci tu být. Musím. Nebo ne? Prosím, pomozte. Bojím se a není tu nikdo, kdo by byl dost důvěryhodný. Nikdo, kdo by nebyl s nimi a mohl mi pomoci. Jdu k bezdomovci u sloupu. Snažím se jít klidně a nedat na sobě nic znát. Dávám mu dvacetikorunu. Alespoň on je tu nevinně, napadne mne. Ale pak ucuknu. Místo jeho ruky vidím pařát a z jeho pohledu opět hledí temná postava. Už jsou tu. Přišli si pro mne. Není kam uniknout. Jak se bránit? Ne, to by nemělo smysl. Nemůžu se ubránit, protože je jich moc. Jsou schopní všeho a mají možnosti, které já ne. Když se zbavím jednoho, přijde další. Nemám kam uniknout. A navíc – ti lidé, z jejichž očí nepřátelé hledí, jsou v tom nevinně. Neví, koho v sobě hostí. Neví, jaké síly a jaké bytosti je prostupují a mísí se do našeho světa. Do světa, v němž bylo ještě před chvílí tak bezpečně a teď je cizí, nepřístupný, smrtelně nebezpečný. Nemám už sílu a tak podléhám panice. Tečou mi slzy a třesu se. A pak, v jediném okamžiku se rozhoduji: To díky mně sem bytosti přišly. Pokud tu nebudu já, nechají ty ostatní lidi na pokoji. Neublíží jim, jde jim o mě. S brekem vybíhám z metra a mířím, nevím kam. Daleko, kamkoliv, jen prosím pryč. Někam, kde nebudu příčinou utrpení ostatních. Někam, kde už konečně nebudu nikomu ubližovat. Někam... nebo do nikam...
V tomto okamžiku jsem bohužel velmi zranitelná a jsem velmi snadnou obětí. Ve skutečnosti již před propadem do akutní ataky přehlížím spoustu indicií, které by mne měly před lidmi a situacemi varovat. A většinou si naopak ještě myslím, že se v lidech dobře vyznám a věřím jim, i když ostatní už dávno zjistili, že se jim věřit nedá. Jsou lidé, kteří dokážou mého stavu v takové chvíli zneužít. Nebo jen využít pro svůj prospěch. Bohužel to vím, ale také vím, že tehdy náhled na svou nemoc prostě nemám a není v mé moci se tomu ubránit. Já lidem, kteří mi v takové chvíli nabídnou pomoc, bezmezně věřím a jsem schopná jim být zavázána. I když to, co mi ve skutečnosti nabízí, není pomoc, ale pouze zneužití. Já to tehdy prostě nepoznám. A tak naráz měním známé, neozývám se přátelům, protože je podezírám, že mě chtějí ovládnout a přinutit udělat to, co já nechci, nedbám na rady a domluvy a často se pak okolí zdám arogantní, svéhlavá, mají pocit, že jsem sobecký manipulátor, člověk, kterému sláva stoupla do hlavy, člověk bez talentu, který si jen hraje na dokonalého... ano, tohle všechno a ještě mnohem víc jsem si už vyslechla.
Jedno je jisté a po těch letech už to chápu dobře: Potřebuji pomoc. Sama nejsem schopná svou nemoc zvládat bez problémů. Primární v mém životě je partner a rodina. Když jeden ztrácí náhled, druhý jej podrží. Ochrání, podepře, přesvědčí, že potřebuje zvýšit dávku léků a vyhledat odbornou pomoc. Ale na to, aby to mohlo takto fungovat, je třeba jedné důležité věci: Dobře, opravdu DOBŘE rozumět projevům a časným varovným příznakům nemoci. Protože ve chvíli, kdy náhled ztratím, už nevěřím nikomu, ani sobě. Pak už se mnou po dobrém nikdo nic nezmůže. Takže důležité je, abych komunikovala, abych byla i já informovaná a dokázala říct: „Hele, není mi poslední dny dobře, prosím buď ostražitý, abys včas zachytil příznaky, pokud je nebudu vidět já, a mohl mi pomoci.“
Jindřiška Vlčková
