Bude tomu dvacet jedna let, kdy jsem „do toho spadl“. Bylo to náhle i nebylo. Předchozí život lze charakterizovat jako nadmíru úspěšný a slibný. Tedy především studijně, formálně i nad plán ve volném čase, vrozsahu i kvalitě. Lidsky, osobně, zhlediska citových potřeb, pochopení a přijetí, avšak i sebepřijetí se tu obnažovala Achillova pata. Mnoho peripetií,předtím i zejména poté prožitých a prožívaných, člověka zvnějšku i znitra tlačí ksebestigmatizaci, kapitulačnímu uznání, že je jednou pro vždy nemocný. Interpretace života se pak odvíjí vpatologickém rámci, bohatství a pestrost lidského příběhu se dramaticky vytrácí. Místo člověka je tu pacient, a co horšího, diagnóza, spíše však poněkud heterogenní syndrom či vůbec samotný holý fakt zadání si s psychiatrií, je mu násilně vnucena jako jeho identita. Diskriminace až diskvalifikace - společenská poprava.
Dvacet jedna let. Tolik mi tenkrát bylo, když došlo kmému setkání spsychiatrií (nebo spíše ne právě nejšťastnějšímu střetu?!).Dosažení tohoto věku bylo i je, patrně nikoliv jen náhodou, jedním zmilníků vživotě jednotlivce. Alespoň vněkterých společnostech. Leccos by ktomu byla sto říci astropsychologie a cyklus Urana, přinášející až revoluční změny a výzvy na nové cesty každých sedm a zejména dvacet jedna let, což odpovídá dvanáctině a čtvrtině doby oběhu planety. Pokud astrologie je tím posledním, co by mohlo snášet relevantní argumenty (kdysi bych tomu, přezíravý a neznalý, naprosto rozuměl), snad ještě zajímavějším archetypálním příkladem je pohádka Kráska a zvíře. Být zachráněn v pravý čas, před dovršením jednadvacátého roku, se bohužel nepoštěstí každému.
Láska, onen poukaz na věčnost, vlastně i ze střízlivého pohledu potenciálně nekonečného pokračování vpředaných genech, hrála samozřejmě zásadní roli. Člověk si leccos problematického a neřešeného odnese zdětství, traumatický blok, přes nějž se mu nepodaří přejít. Je přece třeba být silný, nedat najevo slabost. Pakliže důvěra vrozumné dospělé byla časně narušena, snaha vyhnout se ponížení a zahanbení může převážit a problém narůst do obludných rozměrů. Nakonec to bouchne. Okolí však vnímá především dle něho nadměrné intelektuální úsilí. Moc studoval. Příliš. Vyčerpal se tím a zhroutil. Poněkud nedoceněna až přehlížena je skutečnost, že problémem byla akcentovaná senzitivita, atakovanou zranitelností, ruku vruce s disharmonickým osobní vývoj, osobnostním dozráváním. Hnaní se za poznáním a akademickou kariérou tak vsobě neslo i problematický kompenzační element. Spokojenosti, natož životního štěstí, však stěží lze dosáhnout, aniž by člověk vnutné míře vycházel vstříc bytostnějším potřebám. Smysl života se tím totiž zpochybňuje a krize, zásadní krize – kolaps, pak už může být jen otázkou času.
