Byl tu pacient, který mi říkal paní Pírková a měl v oblibě mi ráno při nástupu do práce stírat z očí ospalky. Skoro každý den se mnou konzultoval a nejraději v mé sklepní kanceláři. Po cestě mě pokaždé ubezpečoval, že není nebezpečný, a že se ho nemusím bát. Na můj pocit jistoty to ale působilo úplně obráceně, ne že bych tedy při konzultacích byla někdy jistá. Ubezpečovala jsem se tím, že pravý důvod jeho touhy být se mnou ve sklepě není nekalý úmysl, ale radost z toho, že mu uvařím kafe mimo dobu jeho povoleného vaření a uložím ho do sedacího vaku, který jsem si tam přitáhla z lékařské odpočívárny. To, že si mě tak oblíbil, bylo docela fajn, protože jsem měla na každý den zajištěného klienta na konzultaci. Nicméně se ukázalo, v momentě kdy dostal na starosti spolusprávu, že neinformuje ostatní pacienty o možnosti rozhovoru s peer konzultantkou, abych na něj měla dostatek času. Naši spolupráci jsme završili tím, že mi dal dvě stovky, abych mu koupila tabák, ale dřív než se tak stalo, s touto svojí kariérou jsem skončila. Účty jsme ale vyrovnali, když jsem ho náhodou po delší době potkala na procházce v areálu léčebny.
Důvodů k mému odchodu bylo několik a ještě že se mě na ně nikdo ze zaměstnavatelů neptal, neboť by asi nerad slyšel úsloví „za málo peněz hodně muziky.“ To není chvála mého výkonu, ta muzika spíš popisuje množství mého utrpení, sebezapření a ranního vstávání. To nakonec nutně vyústilo i v druhý důvod mého odchodu – zhoršení psychického stavu a psychiatriččina slova „jste si jistá, že vás ta práce nestresuje nepřiměřeně?“ Aby mi bylo rozuměno, nepřiměřený stres je nám lidem s duševním onemocněním pod hrozbou psychózy tak nějak zapovězen. A tak jsem odešla.
Ne, že bych neslavila úspěchy, a proto pro mě odejít bylo těžké. Nezaznamenala jsem sice snížení počtu hospitalizací, jak se dokumentuje v některých výzkumech práce peerů – někteří pacienti se tam objevovali znovu a znovu, ale přesto jsem si myslela, že jsem nějak užitečná. Asi nejzřetelněji jsem to pociťovala, když mi lékaři referovali, že po rozhovoru se mnou najednou pacient začal spolupracovat a souhlasit s léčbou. Párkrát jsem zažila jakousi zázračnou proměnu, kdy jsem vzala třeba na pohovor pacienta z arteterapie, protože tam jen ležel na karimatce a nechtěl nic dělat. Od té doby mi arteterapeutka přisuzovala nadpřirozené schopnosti, protože když se vrátil, sedl si ke stolu a začal kreslit. Když pak na arteterapii někomu bylo špatně, říkala „Kačko, udělejte s tím něco,“ a dělala si legraci, ale já to brala vážně a několikrát úspěšně zasáhla.
Od této práce jsem si slibovala, že budu působit jako most mezi pacienty a lékaři a ono to tak docela i bylo. Někdy můj posudek zásadně ovlivnil rozhodování lékařů, například, když na jednoho pacienta nezabíraly prášky a oni nad ním už lámali hůl, potlačila jsem odvážně morální hnutí nechat si pro sebe, že kouří na propustkách marihuanu a díky tomu ho začali více kontrolovat a jeho stav se zlepšil. Ba co víc, zlepšil se stav hned několika pacientů, protože jim do té doby dodával. Jindy jsem odhalila neobvyklé schopnosti jednoho člověka s mentálním postižením tím, že jsem si s ním zahrála šachy, v nichž mě porazil.
Lékaři si libovali i v mé schopnosti komunikovat se vzdorovitými pacienty, k nimž jsem si nejspíš našla cestu skrze svou vlastní vzdorovitost a zároveň nějakou otevřenost vůči výstřednostem v chování a prožívání. Vzdorovití pacienti si zase nejspíš libovali v tom, že se s nimi vůbec někdo baví jinak, než že by jim něco zakazoval nebo v něčem zamezoval.
Některým pacientům jsem i dokázala vyjednat určitý postup v jejich léčbě. To zejména díky tomu, že jsem jim mohla nabídnout doprovod na vycházkách. K tomu bylo potřeba podepsat dobrovolný vstup a to je krok, který je zase o něco málo přiblížil k vysněnému propuštění a také k samostatným vycházkám.
Nejvíce užitečná jsem asi byla v létě, kdy všechny psycholožky měly dovolenou. To pro mě bylo zlaté období. Nejen, že jsem měla o práci postaráno, ale zažívala jsem více svobody a důstojnosti. Několikrát jsem sama vedla terapeutickou skupinu, což mimo jiné považuji za velký osobní úspěch s mou historií sociální fobie. Byly to skupiny o poznání divočejší, než když je vedla psycholožka, ale neměla jsem pocit ztráty kontroly, ani když v průběhu skupiny někteří cvičili opodál kliky nebo všelijak přecházeli. Zdálo se mi, že je jim takto dobře a mohou se chvíli cítit nespoutaní. I témata, která jsme probírali, byla výživnější, neboť jsem neznala pravidla vylučující určitá nebezpečná témata jako je sebevražda, nedobrovolná hospitalizace nebo náboženství, a neohroženě jsem se do nich pouštěla. Osobně mi ta témata nebezpečná nepřipadala, možná z nějakého začátečnického omylu nebo proto, že jsem zvyklá se pohybovat v temnotách. Tato témata se obzvlášť dobře rozvíjela, když nás sestřička bez varování zamkla na jídelně, kde jsme skupinu měli. Po celou dobu jsem skupinu prezentovala jako svépomocnou a snažila se ji vést v duchu svépomocné skupiny, které jsem členem, a kde se cítím dobře. Usilovně jsem se snažila tento vzor přenést do praxe a podle obecné nálady se mi zdálo, že to funguje. Nikdy se mi ale nepovedlo oslovit všechny, pár jich odešlo, a jedna pacientka se ptala, kde je ta hodná psycholožka.
Byla jsem až zaskočená, jakou důvěru ve mně personál vkládal svěřivše mi samostatné vedení skupin. Ačkoli zodpovědnost byla větší, než když jsem skupiny vedla s psycholožkou a celkově to bylo náročnější, konečně jsem se cítila rovnocenná s ostatním personálem. Do té doby, a to byl asi největší zápor této práce, mě tížilo vědomí, že vzhlížím celkem k víc než deseti šéfům, počítajíc mezi ně jak doktory, tak psychology a sestry. Pak se ale psycholožky vrátily a vše bylo při starém.
Ještě bych se ráda vyjádřila ke stylu své práce. Člověk si na své metody musel tak nějak přijít sám. Na kurzu pro peer konzultanty jsme sice trénovali různé situace a dostali teoretické zázemí, ale to hlavní, co jsem si z něj odnesla byly tři zásady: používat svůj příběh, přinášet naději a nekout pikle proti zbytku týmu. Svůj příběh jsem pak používala ve službě zbylých dvou zásad. Často jsem používala frázi „říká se, že jsme skončili v blázinci, ale blázinec není konec ale začátek.“ U mě to bylo tak, že se mé stavy zhoršovaly až vyvrcholily hospitalizací a pak už jsem nějak nastoupila cestu zotavení a vykročila slibnějším směrem. Vzhledem k tomu, že mám dobře nastavené léky, mohla jsem pět ódy i na ně, což bylo v souladu se všemi třemi zásadami. Samozřejmě jsem si také prošla pokoutným vysazováním léků, ale, a to jsem se snažila předat dál, kdybych se dokázala lépe domluvit s ambulantním psychiatrem, nemusela jsem absolvovat další hospitalizaci. Nějak jsem doufala, že se mým klientům povede poučit z mých chyb.
Jelikož to byla ta nejnáročnější možnost, kterou jsem si mohla při nástupu do práce zvolit, celou dobu mě hřála hrdopyšnost, že pracuji na příjmovém pavilonu. Slibovala jsem si od toho větší prostor pro naději, na rozdíl od pavilonů následné péče, kam pacienti přijdou teprve, když z příjmového pavilonu nejsou propustitelní. Nicméně práce to byla drsná, takřka punková, protože jsem se denně setkávala s lidmi v akutních stavech. Vzhledem k mým zkušenostem mě lékaři častěji žádali, abych promluvila s člověkem v psychotickém stavu než s člověkem s depresí nebo úzkostmi. Obzvlášť těžké to bylo s lidmi, kteří byli paranoidně naladěni, nebo kteří odmítali s kýmkoliv mluvit. Musela jsem ustát řadu verbálních útoků a zpochybňování. Někdy pak za mnou tito lidé přišli, aby se mi omluvili, a tak nějak začínala naše spolupráce.
Docela ráda jsem mluvila s lidmi, kteří zrovna prožívali změněné vnímání světa. Mluvili v obrazech a symbolech a připadala jsem si s nimi, jako bych četla báseň. Když jsem k nim pak jako k básni i přistupovala, nadchlo mě, že jsem jim najednou byla schopná docela rozumět a reagovat.
Netroufám si odhadnout, jaký měla má práce celkový přínos, jestli vůbec nějaký. Mám-li ale soudit podle sebe, nevím, co bych dala v době mé první hospitalizace za nějakého peera, který by se tvářil, jakože to, co prožívám je „normální, to znám“ a ne katastrofa, jak z mé situace tenkrát logicky vyplývalo.
