Důležitou oblastí týkající se kvality života lidí s duševním onemocněním je otázka jejich zaměstnávání. Téměř 60 % respondentů našeho dotazníku uvedlo, že po propuknutí onemocnění přestalo zvládat svou dosavadní práci a byli nuceni ze zaměstnání odejít, 18 % dotázaných bylo z práce propuštěno krátce po ukončení své léčby v psychiatrické léčebně. léčebně. Zhruba každému třetímu dotazovanému chybělo u kolegů a vedení pochopení a vstřícnost, které by mu pomohly zvládat jeho změněné pracovní možnosti, jen o něco méně (32 respondentů) uvedlo, že bylo nuceno kvůli nedůvěře a špatným pracovním vztahům zaměstnání po dohodě ukončit.
Nabídku zaměstnání, které by zohledňovala jejich pracovní potřeby a omezené možnosti, nenašlo plných 44 % dotazovaných, stejnému počtu chyběl dostatek informací o možnostech chráněného zaměstnání určeného přímo pro lidi s duševním onemocněním. S nedostatkem chráněných míst ve svém okolí se setkalo 41 % respondentů. Plných 29 % dotázaných uvedlo, že po zjištění jejich duševního onemocnění při hledání práce se k nim potenciální zaměstnavatel začal chovat rezervovaně a odmítavě, 16 % upozorňuje na kladení příliš osobních otázek při vstupním pohovoru.
Jak je vidět z uvedených dat, uplatnění lidí s duševním onemocněním na trhu práce brání nejen nedostatek vhodných míst či vytvoření podpůrných podmínek, ale i nedostatek tolerance většinové společnosti, v níž stále přetrvávají po léta vytvářené a zakořeněné předsudky a apriorní nedůvěra.
