TV: Předpokládám, že většina tvých klientů v CDZ trpí asi schizofrenií nebo bipolární poruchou. Ty sama se léčíš s poruchou osobnosti. Vidíš nějaký zásadní rozdíl v těch nemocech?
KV: Pro mě je důležité, že jsou tam spíš podobnosti. Sice jsem neměla přímo psychózu, ale prožívala jsem podobné věci, měla paranoidní myšlenky, cítila se osamělá, smutná, nenáviděná a ohrožená. Jen jsem nikdy neztratila ten kontakt s realitou. Ty nemoci jsou podobné i proto, že často v jejich základu leží nějaké trauma. Někdo, kdo zažil v dětství nějakou šikanu nebo jiné špatné zacházení od někoho jiného, má třeba v dospělosti blud, který je o tom, že ho ten člověk z dětství nějak na dálku ovládá.
TV: Teorie traumatu zatím nemá u nás moc odborníků na své straně. Jak se ti daří prosazovat tyto své názory v týmu?
KV: Nejsem v tom týmu dlouho, ale zatím z toho mám skvělý pocit. Nevnímám tam moc předsudků, přístup odborníků mi připadá ryzí, neškatulkují a můj názor je zajímá.
TV: Tak to je vzácnost. Nemyslím teda fakt, že by tvůj názor někoho zajímal. Spíš odborníci, kteří neškatulkují, s tím jsem se moc nesetkával. Není třeba právě u lidí s poruchou osobnosti problém, že je mají odborníci nějak špatně „zařazené“?
KV: Lidé s poruchou osobnosti jsou velmi často odmítnuti dokonce i od psychiatrů nebo psychologů, kteří by jim měli pomáhat nebo je léčit. Opakovaně slýchám od odborníků, kteří nepracují tolik s hraničáři, že se v jejich prožívání nevyznají. Já za tím ale slyším jejich předsudky a skryté působení stigmatizace. Přijde mi, že se přistupuje jinak k člověku se schizofrenií, u kterého chápou, že má nějaký blud nebo halucinaci, je to ta „nemoc“ a on za to nemůže a je třeba to léčit. U hraničářů ale považují symptomy za vlastnosti, a tak ho v duchu obviňují a vyhýbají se práci s ním. Chybí snaha pochopit do hloubky individualitu každého člověka, uznat ji, a přitom mu pomoct.
TV: Dá se třeba tvrdit, že zatímco schizofrenie má z duševních nemocí největší stigma ve společnosti, mezi odborníky jsou to právě hraničáři, kdo nejvíc stigmatem trpí?
KV: Tak si přesně myslím, že to je. Asi je pro psychiatry bezpečnější terén schizofrenie, protože tam se snáz dá uplatňovat rozlišení „nemocný“ a „lékař“.
TV: Ty jsi o hraniční poruše osobnosti psala i v rámci svých prací na vysoké škole. Předpokládám, že budeš vědět, kde se ten název vzal. Mně přijde divné, že by osobnost mohla být porouchaná, stejně jako mi vlastně přijde divné, že by duše mohla být nemocná… A hraničář, to je zase ten, kdo potřebuje hranice. Nebo je to jinak?
KV: To se tak říká právě mezi některými odborníky. Že hraničář porušuje hranice, proto je potřeba mu je dávat, atd. Ve skutečnosti to vzniklo jako diagnostické kritérium pro něco mezi neurózou a psychózou. Bylo potřeba někam zařadit ty pacienty, kteří měli těžké neurotické potíže – deprese, úzkosti atd. – ale bylo tam přechodně i nějaké slabší testování reality, paranoidní myšlenky, někdy až halucinace nebo pseudohalucinace, které by se zase řadily spíš k psychózám. Takže hraniční porucha osobnosti určitě neznamená, že by ten člověk byl bezhraniční a potřeboval nutně nějakou převýchovu.
TV: Tak to ale často vypadá i v různých komunitách pro hraničáře…
KV: To by bylo složité téma. Možná narážíš na Kaleidoskop. Já byla před lety chvíli v komunitě a tehdy jsem měla pocit, že mi to úplně nesedí, že potřebuju něco jiného. Nejvíc mi pomohlo psychoterapeutické oddělení ve Šternberku. Ale znám spoustu lidí, kteří prošli komunitou a změnilo jim to život k lepšímu. Každému zkrátka sedí něco jiného, je to opravdu hodně individuální.
TV: Dobře, tak to nechme. Co plány do budoucna? Nechceš si udělat třeba terapeutický výcvik nebo tak něco?
KV: Vlastně to zvažuju. I proto, že bych ráda pomáhala také hraničářům a hraničářkám, což v CDZ můžu jen v případě, že mají duální diagnózu. Bez ní tam nemohou být kvůli pojišťovnám přijati.
TV: Takže když chce někdo s HPO využívat služby CDZ, měl by začít ještě třeba aspoň fetovat nebo chlastat.
KV: Tak nějak.
TV: Děkuji za rozhovor!
(Poznámka: Rozhovor jsem s Klárou Vaníčkovou nahrával už v březnu 2018. Později vyšlo najevo, že v Centru duševního zdraví Prahy 8 nelze přijmout do služeb ani ty lidi s poruchou osobnosti, kteří mají duální diagnózu. V jiných centrech duševního zdraví včetně Prahy 9 ale může být situace jiná.)
Text a foto: Tomáš Vaněk
