A co k tomu vedlo?
Organický problém v mozku, pravděpodobně těžká encefalitida. Já a moje máma si myslíme, že jsem ve dvanácti letech měla encefalitidu. Zvracela jsem a bolela mě hlava. Nejspíš z klíštěte, které jsem chytila na skautu a celý den tam bylo zakousnuté, protože jsem zrovna plnila bobříka samoty. V šestnácti mi v Motole na magnetické rezonanci našli změny v mozku. V třiadvaceti jsem měla podezření na roztroušenou sklerózu. Ale je jedno, že se to neléčilo, protože to stejně nejde léčit. Každopádně mám díru na mozku v bílé hmotě větší než kamarádka po mozkové mrtvici. Nicméně určitě k mé nemoci přispělo spousta dalších vlivů, třeba rodinná výchova, tj. psychopatická matka a její trestání. Matka se pokoušela chodit na psychiatrii, ale dopadlo to tak, že si začala myslet, že oni jsou ti zlí.
Kdy jsi začala mít problémy?
Samotné onemocnění propuklo ve čtrnácti, což je časný vznik. Mělo to vážný průběh už v adolescentním věku. Když jsem utekla z domova, byla jsem na intervenci linky bezpečí umístěna do Střediska výchovné péče Modřany pro zlobivé děti, mladistvé prostitutky a narkomany. Zvažovalo se i umístění do dětského domova.
Jak se ti vedlo ve škole?
Ve škole mě šikanovali. Reagovala jsem na ně spíš nenávistně, než abych to otočila do srandy. Pak se tam projevovala má impulzivita: snažila jsem se jim dát ránu.
Mě kolektiv stvořil pankáčem. Jsem reaktivní pankáč. Můj nejagresivnější čin, co jsem v životě udělala bylo, když ve škole udělali automat na pití. Šla jsem si pro čaj a přišli chlapci z vyšších ročníků a začali mi klepat rukou. Tak jsem vzala ten čaj a jednoho jsem opařila. Nakonec jsem byla viník já. Když mě chlapci začali osahávat, tak jsem to nebrala jako čest, ale dala jsem jim po hubě. |
Jak se stavíš ke své diagnóze? Sděluješ ji lidem otevřeně nebo si ji musíš nechávat pro sebe?
Já jsem to musela léta tajit kvůli zaměstnání. Skrývala jsem jizvu od sebevraždy. Sociální pracovník si přece nemůže dovolit takovou minulost. Věděli to o mě vždy akorát kamarádi z blázince nebo přátelé ze školy. Na střední mě spolužáci přijímali, nesetkala jsem se s šikanou a nepřijetím. Když před maturitním plesem kamarád spáchal sebevraždu, tak mi bylo řečeno: „Kdybys ji spáchala ty, tak se nikdo nediví.“ Nebo jsem někdy přišla do školy a oni říkali: „Jé ty žiješ, to je hustý!“ Spolužák ze střední vzpomíná, že jsem spala na lavici a fakovala učitele plus že jsem se na půl roku vypařila do nějakého ústavního zařízení. Ale za tu duševní chorobu mě nikdo nijak nepronásledoval.
A jak je to s tím stigmatem teď?
Dávala jsem si velký pozor na to, aby to v zaměstnání nevěděl nikdo z kolegů, ale byla jedna situace, kvůli které toho lituji. Když jsem odcházela na mateřskou, můj kamarád a kolega měl larvovanou depresi, která se projevovala fyzickými problémy a nakonec se zastřelil. Vyčítala jsem si, že to o mně nevěděl, protože by se mi třeba svěřil.
Problém, který budu mít se stigmatizací asi do smrti, je, že na všech zdravotních kartách, co mi vedou, třeba i na urologii, mám velkým červeným fixem napsáno "psychiatrická pacientka." První návrh diagnózy u jakéhokoliv problému je pak, že je to psychické. Hodně mi to vadilo v porodnici, kde neustále očekávali, že nebudu schopná spolupracovat. Každých deset minut po porodu za mnou někdo chodil a ptal se, jestli nechci skočit z okna, i když jsem měla příznivou dokumentaci, že nehrozí poporodní deprese. |
Jak k tomu přistupuje rodina?
Mně vadí u mojí rodiny to, že musím dokazovat, že zvládnu víc než ti zdraví. Hrozná drobnost: moje babička četla dementní rozhovor v magazínu o celebritách, že Klára Trojanová zvládá péči o dítě a má deprese a říkala: „To je něco jiného, ty máš děti a musíš to zvládat.“ Přitom je to úplně to samé, jenom já nejsem celebrita. Je zajímavé, že s přístupem rodiny k mé nemoci to bylo z extrému do extrému: dřív jsem doma měla samé úlevy a byla jsem udržovaná v poloneschopném stavu. Po dvacítce jsem naopak musela dokazovat, že to umím ještě líp, dál, rychleji. Navíc má máma se vyžívala v tom, že hrozně trpí, protože má nemocnou dceru, a kvůli tomu nemusela do práce. V devatenácti jsem odešla z domu ale máma stejně nemusela do práce, neboť se musela srovnat s tím, že má nemocnou dceru.
Moje máma se vyžívala v tom,že hrozně trpí, protože má nemocnou dceru,a kvůli tomu nemusela do práce. V devatenácti jsem odešla z domu ale máma stejně nemusela do práce, neboť se musela srovnat s tím, že má nemocnou dceru. |
Máš nějakou zkušenost s nedobrovolnou hospitalizací?
Jednou večer v jedenáct volala máma záchranku a říkala: „Přijeďte si pro ni a něco jí píchněte, ona mi tu furt brečí.“ Po sebevražedném pokusu jsem se v devatenácti ocitla na dvojce. Máma řekla, že mi nepomůžou, ale kamarádka mi přinesla svoje spoďáry a cigára.
Jaké jsou tvé zkušenosti s pavilonem dva?
Sebrali mi tam hned mobil a občanku. Na pokoj mi dali nějakou hroznou ženskou, která říkala: „Nemáš cigára? Nemáš? Tak ti podříznu krk.“ Tohle je psycho, které našim asi neodpustím, protože mě mohli dostat na PCP. Zařídilo to až samo PCP, které hledalo samo od sebe své pacienty.
A jak jsi to na té dvojce zvládala? Taky jsi jim dala po hubě?
Můj nejrebelštější čin v léčebně byl, když jsem s díky odmítla oxazepam, protože na úzkosti raději provádím Jacobsonovu progresivní relaxaci. Sestry na mě koukaly, jako kdybych tam začala nějak vyšilovat a že prý to sníst musím, protože ho paní doktorka předepsala. A představ si, že jsem ho nakonec snědla, protože ta situace se úplně vygradovala, jako kdybych byla úplný blázen co tam běhá s tyčí a chce všechny zabít a já jsem prostě jenom ten oxazepam fakt nepotřebovala. A o Jacobsonově progresivní relaxaci nikdo neslyšel, to jsem si prý vymyslela.
Jak to máš s bydlením?
Pět měsíců jsem bydlela v ubytovně v Újezdě nad lesy. Majitelka tam programově nebrala Ukrajince. Byla to taková drsnější podoba intru. Pro mě to byla docela dobrá životní zkušenost. Když celý život přecházíš z jedné elitní školy do druhé, tak nepotkáš ty nižší vrstvy. Byla jsem dva roky uklízečka a sanitářka v Bohnicích, dva roky na sociálním dně. Kdybych ale zůstala bydlet u rodičů, tak se z těch depresí v životě nedostanu. Na dětské psychiatrii mi doporučovali zažádat o invalidní důchod a zajistit chráněné prostředí doma. Takhle mi to tlumočila matka, ale to je dětská psychiatrie, tam nemluví s tebou ale s rodiči.
Jaké máš další zkušenosti z té dětské psychiatrie?
Psycholožku se mi tam povedlo rozbrečet. Měla jsem talent vycítit nejisté lidi. Psycholožka měla během mého vyšetření telefon. Volali jí z onkologie, kde měli umírající sedmnáctiletou dívku, které zbývaly dva dny života. Psycholožka, éterický typ, řekla: "Já na to asi nemám, řekněte jim, že tohle já fakt nemůžu." To pro mě byl impuls půl hodiny mlčet a dostat ji do krize.
Když jste na dospělé psychiatrii, tak mluvíte s psychiatrem, ale tady mluví jenom s rodiči. |
Když jsem se úskokem na devatenáctce dostala ke svým papírům, tak tam bylo „pravděpodobně psychiatrií neovlivnitelná, neschopná dostudovat.“ Je to divné, že tě v sedmnácti odepsali. Když jste na dospělé psychiatrii, tak mluvíte s psychiatrem, ale tady mluví jenom s rodiči, nevíte, co máte za diagnózu. Rodiče přinesli moje denníky, můj první román a oni to zabavili do složek a nechtěli mi to vrátit. Podle mého románu usoudili, že jsem nějaká schíza.
Byla jsem vedena jako nespolupracující, ale myslím, že kdyby se mnou někdo rovně promluvil, bylo by to o něčem jiném. |
Co si slibuješ od psychiatrické reformy?
Vůbec nic o tom nevím, akorát, že to má jít do té komunitní péče. Ale je otázka, když se to přesune z těch specializovaných center, jestli zůstane stejná úroveň. Já jsem pracovala v zařízení pro lidi s mentálním postižením, které se rekonstruovalo a nepovedlo se ho přemístit do normálních bytů. Ty s nejtěžším postižením se povedlo přestěhovat do bytů a bylo to velmi těžké. Jak by to vypadalo, kdyby se duševně nemocní umístili takto do bytů? Střídali by se tam lidé na tři směny? Navíc po tom bohnickém areálu je vypustíš, ale nevypustíš je normálně do ulic. Pak si také myslím, že sedmdesát procent sester nebude schopných přejít do těchto služeb a bude hrozný problém sehnat lidi na tuto terénní práci, protože je to velmi málo placená práce.
