Kam jdou lidé s nemocnou duší

Podle předního odborníka na léčbu schizofrenie MUDr. Martina Jarolímka je rigidní diagnostikování velkou chybou. Vede totiž k pesimistické vizi vývoje onemocnění, ke ztrátě naděje nemocného i jeho rodiny na uzdravení. Diagnóza schizofrenie je vzhledem k atmosféře ve společnosti a zastaralému systému psychiatrické péče u nás vnímána jako ortel na doživotí. Vede ke stigmatizaci, která mladému muži nebo ženě ztíží návrat do normálního života.

„Nedobrovolná hospitalizace vyvolává v nemocném člověku úzkost a strach. Může posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie a bludy. Dostane silné léky, aby se jeho vnitřní neklid co nejrychleji ztlumil. Tyto léky vyvolávají ve velké dávce silné nežádoucí příznaky, které z něj udělají nemohoucího ´ležáka.´ Pak se na oddělení dostaví rodiče a začnou se ptát, co se stalo s jejich synem, který aspiroval být předním pražským advokátem. Dozvědí se, že se jedná o schizofrenii, celoživotní nevyléčitelné onemocnění. Po pětiminutovém rozhovoru s lékařem odcházejí rodiče domů jako trosky,“ říká Martin Jarolímek.

Z maligních informací, které na rodinné příslušníky navalí obvykle mladý, nezkušený psychiatr, je podle něj nejhorší slovo schizofrenie. „Šokovaní rodiče si na internetu najdou slovo schizofrenie a tam si přečtou spoustu nesmyslů nebo polopravd a propadnou ještě větší beznaději. Každá rodina reaguje trochu jinak, ale většinou se dostaví pocity viny a hanby. Rodinní příslušníci se stáhnou do sociální izolace, a to je to nejhorší, co mohou udělat,“ tvrdí Martin Jarolímek.

Mladí lidé, kteří kvůli své zvýšené citlivosti a zranitelnosti, genetickým příčinám nebo například onemocnění matky v době těhotenství mají větší pravděpodobnost, že vážně duševně onemocní, si samozřejmě nepřejí, aby byli po prvním propuknutí psychózy označeni za „schizofreniky“ a veřejností považováni za „nebezpečné šílence“. O problémech lidí s vážným duševním onemocněním se z novin a televize veřejnost nedozví téměř nic. Slovo schizofrenie a schizofrenik mají novináři naopak ve značné oblibě, a to když komentují politické dění nebo zveřejňují senzační zprávy o případech agresivního chování duševně nemocných jedinců.

„Výsledkem zpravodajství, které přináší jen drastické obrazy smrti a nepodává žádná vysvětlení, je strach veřejnosti z nevypočitatelných bláznů. Lidé trpící touto nemocí jsou stigmatizováni, jejich rodiny se bojí přiznat, že mají nemocného syna či dceru. Je to pochopitelné. V očích sousedky, která sleduje běžná média, by se pak mohl tichý, naprosto neagresivní jedinec, který pravidelně bere léky a je unavenější kvůli jejich vedlejším účinkům, jevit jako nebezpečný šílenec, který ji může na potkání zabít,“ říká Martin Jarolímek.

Lidé s vážným duševním onemocněním se nedopuštění násilných činů častěji než jiní lidé. Obvykle jsou naopak terčem pro své okolí. V posledních letech však došlo k několika tragickým případům, kdy na své blízké nebo na zcela neznámé lidi zaútočili pod vlivem bludů a halucinací dekompenzovaní jedinci trpící schizofrenií. Strašlivé činy, jejichž obětí se stali nevinní lidé (ve Žďáru nad Sázavou, v Bílé Bříze…) nelze klást za vinu nepříčetným agresorům. Jde o důsledky nedostatečně zajištěné nebo zcela chybějící péče.

Selhávání péče vede k tragédiím

Před čtyřmi lety ministerstvo zdravotnictví oficiálně přiznalo, že psychiatrie byla u nás dlouhodobě zanedbávána a ohlásilo reformu psychiatrické péče. Zatím se však nic nezměnilo. Současnou situaci i nadále charakterizuje tabuizace problému vážných duševních nemocí, nevyhovující zdravotní péče, absence sociálních služeb, život mnoha nemocných na okraji společnosti.

Obrovská skupina vážně duševně nemocných lidí, pro které jsou zatím jediným řešením opakované hospitalizace v psychiatrické nemocnici, nemá po propuštění téměř žádnou nabídku služeb, která by jim umožňovala žít doma (pokud možno bez závislosti na rodičích) a řešit své zdravotní a sociální problémy v přirozeném prostředí. Ambulantní psychiatrická péče je jim k dispozici pouze jedenkrát měsíčně (v průměru po dobu dvanácti minut) a sociální služby často nemohou využívat vůbec. Mají buď malou kapacitu a jsou nedostupné nebo ve většině regionů prostě neexistují.
Nedostatky současného stavu psychiatrické péče v ČR shrnul profesor Ján Praško : „Česká republika patří mezi menšinové země, které nemají vládní program péče o duševní zdraví. Systém je hrubě podfinancován, vysoce specializovaná a náročná péče je podceněná. Kvalita péče je omezená. Psychoterapie je pro většinu pacientů prakticky nedostupná. Chybí dostatek ambulantních psychiatrů, zejména pedopsychiatrů a klinických psychologů, dalších pracovníků v psychiatrii působících v rámci zdravotního systému (terapeuti, sestry, sociální sestry, terénní sestry). Není dost akutních oddělení nemocnic, extramurálních zařízení a specializovaných oddělení psychiatrické péče,“ uvedl profesor Praško na semináři uspořádaném v Parlamentu ČR.

Na nedořešenou problematiku ochranného léčení upozorňovala po tragédii ve Žďáru nad Sázavou například psychiatrička a sexuoložka MUDr. Růžena Hajnová. „V uplynulých letech jsme opakovaně upozorňovali ministerstvo zdravotnictví i ministerstvo spravedlnosti na nevyřešené problémy při výkonu ochranných léčeb. Tragická událost, ke které došlo ve Žďáru nad Sázavou, je bohužel to, čeho jsme se po celou dobu rozkladu systému obávali,“ říká Růžena Hajnová. Duševně nemocná žena, která měla nařízenu ochrannou léčbu, zabila před střední školou šestnáctiletého studenta. Premiér Bohuslav Sobotka v souvislosti s událostí ve Žďáru připustil selhání celého systému. Podle sexuologa MUDr. Marka Páva, náměstka pro léčebnou péči v PN Bohnice, je současný systém vykonávání dohledu nad osobami v ochranném léčení nefunkční. „Lékař sedí v ambulanci, přijde k němu nemocný, něco mu říká. A na základě toho lékař nastavuje léčbu, ale zcela tam chybí systém kontroly, jestli ten člověk žije řádným způsobem, jestli nezneužívá návykové látky, jestli třeba bere léky. To ambulantní lékař nemůže zkontrolovat. V tom jsou ambulantní lékaři zcela ponecháni svému osudu,“ konstatuje Marek Páv.

Chyba je v celém systému

Na podzim roku 2012 informovalo Ministerstvo zdravotnictví ČR o přípravách na reformu psychiatrické péče v České republice. Ministrem zdravotnictví byl v té době Leoš Heger. Cílem reformy měla být modernizace celého systému a zvýšení kvality péče o pacienty. Ministerstvo zdravotnictví oficiálně přiznalo, že od začátku devadesátých let nedoznala psychiatrická péče v ČR žádných významných změn. V ČR je dvacet psychiatrických léčeben (dnes většinou přejmenovaných na psychiatrické nemocnice), které mají více než 9 000 lůžek. Čtyři psychiatrické nemocnice mají více než 1000 lůžek. Přitom psychiatrická oddělení všeobecných nemocnic v celé republice měly dohromady pouze 1400 lůžek.

Základní myšlenkou reformy je přenést těžiště psychiatrické péče z velkých psychiatrických léčeben do komunity – blíž k lidem, kteří k tomu, aby mohli žít v domácím prostředí, potřebují fungující zdravotnické a sociální služby. Jádrem reformy by mělo být vytvoření sítě „Center duševního zdraví,“ která by pro menší regiony zajišťovala koordinaci ambulantních a terénních služeb.

Ministerstvo zdravotnictví, které se po nástupu Svatopluka Němečka stavělo k reformě rezervovaně, během roku 2016 přehodnotilo situaci a dalo přípravám reformy nový impulz. Od přípravy prvních reformních plánů na MZ ČR uplynulo téměř pět let. V polovině roku 2016 se ještě nic z toho, co reforma slibuje, nezačalo realizovat. Celková atmosféra se však změnila. Jednou přiznaná pravda, že péče o lidi s vážným duševním onemocněním je u nás zanedbána, se už nedá popřít. Všichni čekáme, že transformace psychiatrické péče v ČR přece jen přijde.

Třináct příběhů lidí s duševním onemocněním

Změnit atmosféru v oblasti péče o duševní zdraví mohou pomoci i sami pacienti. Například tím, že otevřeně vystoupí na veřejnosti se svými příběhy, s tím, co je trápí. Pokud se nebude na duševně nemocné nahlížet jako na nebezpečná či ztracená „individua“, bude snad i větší zájem ze strany státu o ně pečovat a zapojovat je do společnosti. Duševní nemoc může potkat každého z nás. Trpí jí mnoho lidí a může se stát krátkou epizodou v osobní historii pracujícího a společensky aktivního člověka, anebo se může stát cejchem, který vede k našemu vyloučení ze společnosti.

Spolek Dobré místo vydal na konci roku 2014 publikaci „Kam jdou lidé s nemocnou duší.“ Obsahuje třináct příběhů viděných očima lidí s psychickým onemocněním. „Touto knihou chceme přispět k diskusi o životě duševně nemocných a také k reformě psychiatrické péče. Vidíte zde lidi, kteří přijímají značný díl odpovědnosti za své léčení a uzdravení, svěřují se nám i čtenářům se svými touhami, přáními a obavami z budoucnosti. Žádné ovce, které by sebou chtěly nechat smýkat z léčebny do ústavu,“ uvádějí editoři Michal Kašpar a Tomáš Vaněk, kteří do publikace zařadili také své vlastní příběhy.

Mami, jednou ti odpustím...

Barbora (1983) vypráví svůj příběh:

Od pěti do jedenácti let mě vychovával táta. Byl strašně hodný, uměl to s dětmi, měl mnoho pochopení a byla jsem zvyklá vlastně jen na něj. Byl už starší. Mně je letos 30 let a jemu by bylo 83 let. Potom onemocněl, měl rakovinu plic, ale rodině to neřekl. Máma bydlela jinde, jezdili jsme za ní jen na víkendy, bydlela s mojí nevlastní sestrou a bratrem. Můj otec mě přivedl na víru v Boha, na správné morální zásady a do skautu. Nekladl důraz na to, čím budu, vždycky říkal, dělej to, co tě bude bavit. A když jsem mu jako malá řekla, že chci být švadlenkou, tak řekl, klidně buď. Pak táta onemocněl a potom i máma. Oba měli rakovinu, máma se z toho dostala, ale táta v mých jedenácti letech zemřel. Máma se potom nastěhovala k nám do bytu, který jsem po tátovi zdědila. Nebyla jsem na ni zvyklá, neměla jsem k ní vlastně skoro žádný vztah. Ona byla úplně jiná než táta. Strašně jí záleželo na tom, jaké mám výsledky ve škole. Když jsem jí pak ukázala vysvědčení s jednou trojkou, tak mi moc vynadala, že ona prý měla samé jedničky.

Matka byla „zásadová“

Měla hodně jiné zásady a taky hodně jiný život než táta, což mně jako malému dítěti udělalo velký zmatek v hlavě. Až jsem se jí bála, protože měla časté výkyvy nálad a byla až hysterická. Pak mi začala vyčítat různé věci. Ona sama se léčila v Bohnicích. A někdy říkala, že ze mě nebude nic jiného než štětka. Myslím, že to bylo hlavně kvůli mým známkám, protože ona sama vystudovala vysokou školu s červeným diplomem a gymnázium se samými jedničkami a strašně jí na té škole záleželo. Na rozdíl od táty byla velký materialista. V Boha nevěřila a skautem opovrhovala. Skaut byl křesťanský, chodili jsme do kostela, a máma to nemohla vystát. Nejhorší, co jsem s ní zažívala, bylo, že na mě řvala, strašně sprostě nadávala... Nikdy jsem v nikom ještě nezažila takové negativní emoce, tolik zlosti. Když jsem nastoupila na gymnázium, měla jsem ze začátku vyznamenání. Ale pak se začalo stávat, že jsem přinesla třeba trojku a dostala jsem strašně vynadáno a máma mi zase sprostě nadávala, že se budu živit jenom jako nějaká štětka.

První pobyt na psychiatrii

Když jsem přinesla tu trojku, tak se mnou třeba tři dny nebavila. Byla nějaká uražená... Nedávala mi moc najevo lásku. A tak abych získala nějakou její přízeň, stále jsem se učila a učila, abych měla dobré známky. Pořádně mě pochválila, jen když jsem dostala jedničku. A já jsem za ní začala dolézat a netýkalo se to jen školy. Začala jsem dělat to, co chtěla ona a své věci jsem začala dávat jakoby do pozadí. Myslím, že se tak začala rozvíjet i moje nemoc. Měla jsem jenom mámu a chtěla jsem, aby mě uznávala. Říkala často, že peníze jsou vždycky až na prvním místě. Ona byla prostě jiná než táta.

Pak se stalo, že jsem začala mít opravdu špatné známky a v patnácti letech jsem se dostala poprvé na psychiatrii s velkými depresemi na dětské oddělení do Krče. Ztrácela jsem všechny kamarády. Nevěděla jsem, jak mám žít, fakt mi bylo hrozně. Nemohla jsem být vůbec mezi lidmi, bála jsem se jich, chtěla jsem se zabít, i když jsem se o to nikdy nepokusila, měla jsem myšlenky na sebevraždu.

S tátou jsem byla smíšek

Když jsem byla malá, zažívala jsem s tátou něco hrozně hezkého, takovou vnitřní radost a po té prahnu doteď. A vždycky jsem se k ní chtěla vrátit. A tak v těch depresích mě zachránilo právě to, že jsem si vzpomněla, že jsem dřív byla na světě strašně šťastná. Když jsem byla s tátou, pořád jsem se smála, tak všichni říkali, že jsem smíšek. Pořád jsem se červenala a smála. To teď úplně zmizelo, byla jsem pasivní, bála jsem se mámy, bála jsem se lidí, nevěděla jsem, co se životem. Úplně se to ve mně sesypalo.

Inteligenční past

Jednou, ještě než jsem se dostala na psychiatrii, jsem byla u kamarádky na víkendu a ležela jsem tam v posteli v depresích, nespala jsem a úplně se svíjela v křečích z toho, že mi jakoby zmizel můj život, moje já. Tím, jak jsem se pořád snažila zalíbit mámě, ztratila jsem kus sebe. Nic horšího jsem nezažila než deprese. Dokonce i když mi zemřel táta, bylo to sice hrozné, ale ne horší než ty opravdové deprese. Dostala jsem se na psychiatrii, kde nevěděli, co se mnou je, já sama jsem v sobě měla zmatek. Dělali mi i inteligenční a psychologické testy. Dřív jsem měla lepší průměr až nadprůměr. V nemocnici mi řekli, ať odejdu z gymnázia, raději dřív než bude pozdě. Na čtyřky bych to prý snad měla zvládnout, ale nikdo nechápal, že jsem zkrátka nebyla ve svém stavu schopná ty testy absolvovat. Byla jsem strašně zmatená. Myslela jsem, že jsem se depresemi změnila, že se ze mě stal debil. Nemohli ze mě vytáhnout, jestli mi někdo ublížil. Tolik jsem se mámy bála a stále to i v sobě popírala, že jsem jim nic neřekla.

Za školou jsem se učila

Pak jsem se vrátila do školy. Známky jsem už měla horší. Zažila jsem víc hospitalizací s depresemi, většinou vyšly na prázdniny. Výsledky ve škole i vztahy se spolužáky se zhoršovaly. Pak jsem začala chodit za školu, ale jenom proto, abych se mohla učit. Chtěla jsem se vyhnout nějaké písemce a za školou se učila na jinou. Ve finále to skončilo tak, že se máma dozvěděla, že chodím za školu a strašně mi za to vynadala. Přitom já se bála jí říct o těch špatných známkách. Myslela si, že jsem flink, že se nechci učit, a já to stále nedokázala nikomu říct ani nikomu vysvětlit, že mi to učení nejde. Vinu jsem stále přičítala sobě. Hrozila mi pětka z fyziky a já se ji nedokázala naučit, máma mi neustále ošklivě nadávala, že se budu živit jako prostitutka. Měla jsem z toho pořád větší a větší mindráky. Až jsem se pak jednoho dne rozhodla utéct. Napsala jsem dopis, že propadám z fyziky a že budu dělat reparát, až se na konci prázdnin vrátím. To mi bylo 17 let.

Začarované kruhy rozrazila psychóza

Měla jsem jet o prázdninách do Itálie a měla jsem na to doma připravené peníze. Ale já si je vzala, protože jsem si myslela, že budu dva měsíce pryč. Odjela jsem do Bechyně, kam jsme jezdili na tábory se skautem. Měla jsem najednou spoustu energie a nespala jsem a když, tak v lese nebo na lavičce. Taky jsem spala na faře u našeho známého faráře. Nespala jsem asi tři noci a začínala jsem být tak nějak mimo realitu. Všechno mi začalo zacvakávat do sebe – i role mé mámy, šrotovalo mi to v hlavě. A pak jsem si sama uvědomila a přiznala, kde je ta chyba, že to není tak úplně ve mně. Zjistila jsem, že už to nezvládám a z toho vznikla ta psychóza. Zhroutila jsem se a řekla si, že musím jet do Prahy za jednou profesorkou, kterou jsem si ve škole strašně zamilovala a kterou jsem brala imaginárně jako svoji mámu. A najednou jsem měla sebevědomí, najednou to ve mně prostě všechno ožilo, dřív by se mi to takhle nestalo. Myslím, že to bylo tou psychózou. A najednou jsem cítila, kde je pravda. Říkala jsem si, že už prostě musím říct pravdu. A strašně jsem chtěla za tou profesorkou, za kterou bych si dřív netroufla. Chtěla jsem jí to všechno říct, svěřit se jí. Stále jsem říkala, že musím jít za ní. Ten den, kdy jsem jela do Prahy, jsem průběžně vykouřila šedesát cigaret. Byla jsem už úplně vysílená, jednak tou psychózou a jednak tím nedostatkem spánku a těmi cigaretami. A pak jsem nastoupila do vlaku do Prahy.

Ve vlaku jsem potkala svou smrt

Teď popíšu jeden z mých nejhorších zážitků, možná vůbec nejhorší. Ve vlaku jsem si lehla do kupé a cítila velké uvolnění a smíření a to, že vím, že jedu za tou profesorkou. A najednou jsem zjistila, že se nemůžu zvednout. Chtěla jsem vstát a ono to prostě nešlo, začaly mě brnět studené nohy a ruce. Fakt jsem si myslela, že tam asi umřu. Cítila jsem, že přichází smrt, ale řekla jsem si, že musím umřít mezi lidmi a se strašnou námahou jsem vstala a šla a držela se okýnek v uličce a tak jsem se dobelhala k vedlejšímu kupé, kde byli lidé. Tam se mi podlomily nohy a jenom jsem vydávala zvuky, ani jsem nebrečela a nějaká paní mě chytla za ruku a ptala se, co mi je. A já nebyla schopná vůbec mluvit a jenom jsem si strašně přála, ať mě za tu ruku drží. Ona mě ale pustila s tím, že jsem nějaká feťačka a odstrčila mě. Pak jsem se po čtyřech odplížila a pořád jsem se strašně bála té smrti a doplížila jsem se k záchodům a tam jsem na zemi vydávala zvuky a brečela. Přišla ke mně jedna mladá holka, moje vrstevnice. Strašně moc mi pomohla.

Zachránkyně života

Věděla jsem, že abych neumřela, nesmím na nic myslet a musím se smát. A ona se mě stále ptala, co mi je, a mě se trošku ulevilo. Odvedla mě do prázdného kupé a já jsem stále opakovala, ať mi povídá nějaké vtipy, měla jsem strach, že se mi zase podlomí nohy, že nedojedu do Prahy a že umřu. Povídala tedy vtipy a já je nechápala, a pak řekla nějakou blbost, a já se tomu začala smát. Prostě jsem nechtěla myslet na tu smrt. Pak jsem ji přemlouvala, ať jede se mnou do Prahy, přitom ona chtěla vystoupit v Táboře. Udělalo se mi trochu líp a řekla jsem jí, že to je dobré, že do té Prahy dojedu. Přestoupila jsem na další vlak a doufala, že se mi to zase nestane. Jela jsem sama a zase to přišlo a pořád jsem se musela vůlí přemáhat. To už jsem věděla, že půjdu asi někam do nemocnice. Bála jsem se a šla za nějakou paní a sedla si prostě k ní. A řekla jsem jí, ať mi něco hezkého povídá a ona se ani neptala, myslím, že něco poznala a povídala, že pracuje ve školce s dětmi a jaké jsou děti a já jsem jí poslouchala a usmívala se a nechtěla jsem myslet na nic jiného, ale ta paní také vystoupila.

Pro feťáky nejezdíme...

Už mi bylo opravdu zle, ale nejhorší jsem měla za sebou. Po příjezdu do Prahy jsem už byla vyčerpaná a zdrcená. Měla jsem velkou krosnu a tu jsem nechala ležet na Hlavním nádraží, protože už bych jí neunesla. Vzala jsem si jen peněženku. Potřebovala jsem, aby mi píchli injekci. Běžela jsem k nejbližší budce a volala, aby pro mě přijeli, že mi je strašně špatně. A oni mi zase nevěřili a mysleli si, že jsem feťačka, dlouho se mě vyptávali a já jsem křičela na lidi a ptala se, v jaké jsem ulici. Pak přijela sanitka, to už jsem byla klidnější. Seděla jsem na obrubníku. Jak mě viděli, zase se mě ptali, jestli fetuju. Já jsem ale drogy nikdy nezkusila, ani jsem nekouřila trávu. Odvezli mě do Riapsu. Odtud na dětské oddělení do Bohnic, kde jsem byla už potřetí. Tam jsem se konečně prospala a zůstala tam asi rok.

Matku jsem vidět nechtěla

Na dětském oddělení jsem už nebyla ta uťáplá, která tam byla vždycky s depresemi. Najednou jsem byla v ráži. Věděla jsem, jak to je, a všem jsem říkala, že nechci mámu. A pak asi po čtyřech dnech jsem ji viděla na sesterně, jak tam sedí, uskočila jsem za dveře, aby mě nezahlédla. Pak jsem se tam vrátila a řekla jsem jí poprvé v životě něco ošklivého: „Matko, ty huso, zničila jsi mi život!“ Řvala jsem u toho a brečela a sestřička mě odvedla pryč. Nějaký čas byl klid. Z Bohnic jsem docházela do školy, ale studium nezvládala. Postupně jsem se propadla až o dva ročníky níž, opustila jsem svou třídu, což mi bylo hodně líto. Vrátila jsem se domů, po nějaké době mi ale psycholog doporučil další hospitalizaci, už čtvrtou na dětském oddělení. Různě mi měnili léky a pak se stalo, že jsem asi dva dny nespala a měla jsem divné představy, třeba jako že na mě kouká z rohu pokoje táta.

Namíchali mi „pervitin“

Odebrali mi moč a našli v ní pervitin, který jsem v životě nevzala. Našli ho tam čtyřikrát za sebou a řekli to ségře a mámě. Dělala jsem hysterické scény, nikdo mi ale nevěřil. Nejradši bych utekla. S tím pervitinem mě to rozhodilo, takže jsem se celkově chovala divně. Vím, že se ptali mámy i na to, jestli se jí doma neztrácejí peníze. Pak mě dali na pavilon číslo 2. Tam byla strašně hodná doktorka a mluvila se mnou s porozuměním. Ptala se mě, jestli mi mohl ty drogy někdo dát. Pak se ty vzorky daly na ještě podrobnější expertízu a tam zjistili, že to bylo špatnou kombinací léků. Sestra s mámou se mi přišly omluvit. V té době jsem působila dost normálně. Nevěděli, co se mnou je, tak mi doktorka vysadila léky, aby zkusila, co to se mnou udělá.

Mystický zážitek na kuřárně

Dostala jsem se do minulých životů a začala si plést lidi. Nějakému pacientovi jsem řekla, že je můj táta. Různě se mi střídaly nálady a téměř vše jsem považovala za znamení. Cítila jsem, že mám hodně energie a zaplétala jsem se do osudů jiných lidí. Přišlo mi, že jsem s nimi propojená. Jednou jsem seděla na okně v kuřárně, hrála na kytaru a zpívala. Připadalo mi to skoro jako osvícení nebo něco ještě hezčího. Cítila jsem neuvěřitelnou čistotu, takovou až lehkost a krásu. Byl to jeden z nejhezčích zážitků mého života. Od té doby za tím jdu a snažím se si tento zážitek vybavit. Zpívala jsem a měla pocit, že ovlivňuji přírodu. Takže jak tam foukal letní vánek pod mřížemi, říkala jsem si, že jsem to způsobila. Bylo to něco nezapomenutelného, mělo to krásný nádech a jen máloco v životě se tomu vyrovná.

Přelet nad pekelným hnízdem

Na pavilonu 2 jsem v bludech lila po hospitalizovaných ženách kávu. Když mě pak odváželi v sanitce, myslela jsem, že jedu domů. Jenže oni mě vezli na neklidové oddělení 27. Myslela jsem si chvíli, že jsem pořád na dvojce, ale když jsem pochopila, kam mě odvezli, chtěla jsem utéct. Byla tam velká vrata a já jsem se několikrát rozeběhla z dálky a prostě jsem skočila a vrhla se do těch dveří. Myslela jsem, že je vymlátím. Pořád mě kurtovali, protože jsem ohrožovala svůj život. Stále jsem po něčem lezla, třeba po mřížích, po oknech bosa. Snad poprvé, když mě přikurtovali, tak jsem tam byla za takovým sklem, napíchaná injekcemi a na kapačce, aby na mě ze sesterny viděli. Byla jsem na nějaké samotce zavřená mezi čtyřmi stěnami a nebyla tam ani sprcha ani záchod, jen kamera. Dva chlapi mě přikurtovali k posteli. A já jsem v tu chvíli začala řvát, protože jsem měla klaustrofobii, strašně se mi chtělo na záchod a nikoho to nezajímalo. To si pamatuju, že jsem se tam kroutila, abych se k těm kurtům dostala.

Řádění na samotce

Ruku jsem si odkurtovala zubama, stálo to dost úsilí a bolesti, ale nějak jsem se z toho dostala. Byla jsem strašně naštvaná, chtělo se mi na záchod, tak jsem se jim tam vyčůrala pod dveře, aby si do toho ráno šlápli. Celou nemocniční postel jsem jim rozebrala a povlaky vyházela z okna. Odbrzdila jsem postel a dala ji na druhou stranu. Vylezla jsem po mřížích až nahoru a nohy prostrčila ven, mohla jsem kdykoliv spadnout a rozbít si hlavu. Nakonec mě našli a zase mě přikurtovali. Máma říkala, že mi tam píchali nejsilnější dávky léků na spaní, ale vůbec mě nešlo uspat. Strávila jsem tam letní měsíce v tom roce, co byly povodně. Měla jsem tam jednu oblíbenou sestřičku, když měla noční, vzala mě ven před pavilon. Byly tam špalíčky a ona mě tam nechala kouřit. A to pro mě bylo něco tak neuvěřitelně krásného, že jsem mohla jít ven a být venku s tou sestřičkou, dát si cigaretu a popovídat si s ní.

Kde je můj tatínek?

Měla jsem pořád zmatek v lidech. Ležela tam nějaká holka na kapačkách a já si myslela, že to je dušička mojí sestry. Když přišla sestra na návštěvu, šla jsem jí její dušičku ukázat. Všechno jsem to brala vážně. Horší bylo, že jsem si myslela, že můj táta vstal z mrtvých. Také o sobě jsem si myslela, že jsem nesmrtelná. Jak tam chodily návštěvy, myslela jsem, že je převtělený do podoby ostatních lidí. Tak jsem tam skoro každému říkala tati a jen jsem čekala, kdy bude mít svojí podobu, kdy se mi ukáže tak, jak byl. Vzpomínám si, že tam byl ošetřovatel, za kterým jsem pořád chodila a ptala se ho na různé hlouposti. Mé hlavní téma bylo, že jsem hledala tátu a byla jsem přesvědčená, že žije. Do toho jsem byla pořád divoká. Nemohli mě z toho dostat, měnili mi prášky a chtěli mi dát i elektrošoky. Máma to za mě podepsala, že s tím souhlasí.
Ale byl tu jeden doktor, pan Morcínek, který si přečetl celý můj spis a vrátil mi léky, které jsem měla ze začátku. Zyprexa mi pomohla, a tak mě dali znovu na pavilon 2 a nakonec na pavilon 30. Doktor Morcínek tam za mnou přišel a ptal se mě, kde je tatínek, a já mu řekla, že tatínek zemřel. Sám asi nevěřil tomu, že se z toho dostanu, tak měl radost. V léčebně jsem byla při téhle druhé nejhorší psychóze tři čtvrtě roku, to mi bylo 19 let a dostala jsem diagnózu schizoafektivní poruchy.

Smrt matky byla klidná

Školu jsem přerušila i podruhé, ale nakonec jsem gymnázium dokončila a dokonce vystudovala i vyšší odbornou školu v oboru optika. Mezitím už umřela má matka, které se vrátila rakovina. Zažily jsme hezké chvíle, když měla opiátové náplasti, byla s ní legrace. Myslím, že jsme se dost sblížily, řekla mi věci, které ji trápily a které nikomu jinému neřekla. Já jsem si také uvědomila, jaký měla život, že mě měla ráda, ale že to nezvládala. Zemřela ve spánku asi před sedmi lety, usínala s dobrou náladou. Povídaly jsme si až do chvíle, než usnula. Pomáhala jsem jí do poslední chvíle, sestra mi za to poděkovala. Zcela jsem matce ještě neodpustila, ale chtěla bych. Mám citový vztah k profesorce němčiny ze střední školy, která poznala mé obtíže o hodně dřív než rodina. Stále se scházíme, a aniž bychom na sebe byly příliš upnuté, je vlastně taková moje neoficiální máma. Tak mě vždycky nenápadně zkontroluje, když se vidíme.