Celá organizace vznikla z rodičovské iniciativy. V jejím čele je Mgr. Josef Svoboda, speciální pedagog, který se léta věnoval sluchově postiženým a jiným lidem s handicapem. Pak ale zasáhla do jeho rodiny schizofrenie, před čtrnácti lety mu onemocněl syn. Když se pan Svoboda poohlížel po následné péči pro svého syna, zjistil, že na rozdíl od jiných postižení, v případě schizofrenie je celá tato oblast významně podvyživená. Téměř neexistovaly nabídky pomoci pro duševně nemocné, zejména ne v oblasti sociální rehabilitace. Spolu s několika dalšími lidmi a v těsné spolupráci s významnou brněnskou psychiatričkou MUDr. Martou Holanovou, proto připravil projekt, který měl tuto neutěšenou situaci změnit.
Asistent pro Marka
Marek, jeden z duševně nemocných, který je v Dotyku zaměstnán od počátku projektu, nejdřív ani nevěřil, že by mohl být pro práci dostatečně kompetentní. Když paní doktorka Holanová nadhodila téma asistenční služby, domníval se Marek, že to bude on sám, za kým bude asistent docházet. Z respektu ke své psychiatričce, u níž se léčil už téměř dvacátým rokem, souhlasil. Velmi ho pak překvapilo, když namísto asistenta získal nabídku práce. „Ti mladí s tím začínají, je potřeba jim poradit, s nemocí zacházejí jako s něčím novým. Je komplikované se tím vším probrat. My už víme o co jde, protože jsme to sami prožili a protože jsme tím prošli. Z mého pohledu se s nimi nepracuje, je to spíš komunikace a lidský kontakt, i když výplata za to chodí. Jsou to opravdoví kamarádi, přesně jak to máme psáno v projektu,“ říká Marek.
Nové kurzy
Asistenti z řad duševně nemocných se scházejí každý pátek s koordinátorem pomoci Josefem Svobodou na supervizi. Na těchto individuálních sezeních probírají, jak se vede jejich kamarádům (klientům), vymýšlejí plán na další týden. Jestli jít na procházku a kam, například do obchodu, o čem mluvit, na jaké věci nemocného upozorňovat, jaké zvolit hry a podobně. Celý systém péče je v Dotyku II poměrně propracovaný a sofistikovaný, a tak není divu, že sami asistenti postupně získávají sebevědomí a díky pracovní zkušenosti i odstup od vlastního onemocnění. Jako úplná novinka tak přichází kurz Pracovníka v sociálních službách, kterého se zúčastní všech dvanáct pracovníků Dotyku. Tato kvalifikace bude už vlastně jen potvrzením toho, co mnozí z nich už léta dělají, zároveň je ale odborně vybaví pro možné krizové situace, které by mohly nastat.
Kamarádství
Barča, další z asistentek, vypráví: „Tady v Dotyku jsem něco přes půl roku, do Brna jsem se přestěhovala z Třebíče a přivedla mě sem kamarádka Klárka. Vyprávěla mi o této práci a pak se zeptala, jestli by tady neměli místo i pro mě. Víte, já jsem vždycky inklinovala k sociální práci, takže tohle je vlastně přesně to, co jsem chtěla dělat. To, že můžu s někým trávit čas, že mu můžu být užitečná a je to přínos i pro mě. Mně jde o to, aby kamarádkám bylo se mnou dobře, abychom se bavily obě. Pan Svoboda mě podporuje, když si nevím rady. Mám některé věci za sebou a vidím, kde ty holky dělají chyby. Měla jsem studovanou klientku, tak jsem se ze začátku bála, aby z toho setkávání měla užitek a aby to bylo vzájemné. Sama vím, že když prožiji hezký večer, třeba s někým u kávy, tak mám pak ještě dlouho lepší náladu a jsem i aktivnější. Někdy si ta klientka potřebuje hlavně popovídat. Jiná klientka je hodně samostatná, a teď nastoupila i do práce jako asistentka učitelky ve školce, pomáhala jsem jí i s hledáním práce, bylo to složité, ale myslím, že teď se to uklidní. A ještě bych chtěla říct, že díky Dotyku jsem se naučila si některé věci, třeba i z minulosti odpouštět, což je pro mě osobně velmi důležité.“
Proč Dotyk II?
Prvním projektem se lidé okolo Mgr. Svobody zaměřili na mládež. Podařilo se jim vybudovat síť pomoci mladým lidem, kteří onemocněli v průběhu studia, a schizofrenní pracovníci jim dodávali odvahu a síly pokračovat v něm. Tento projekt s názvem Dotyk byl v roce 2013 oceněn v Rakousku jako nejlepší v oblasti sociálních inovací, a to v konkurenci 308 projektů ze šesti zemí. Ukázalo se, že z takhle dobrého základu se dá vycházet. Pan Svoboda vzpomíná: „Tam vlastně vznikl ten tandem. Je schizofrenik, který pomoc potřebuje a schizofrenik, který mu pomáhá, a my jsme to přenesli do sociální služby. V téhle oblasti jsem v minulosti pracoval a vím, že všichni, kteří mají nějaký handicap, touží taky po společném prostředí, aby se dostali mezi stejně postižené jako jsou oni sami.“
Zkouška psychické odolnosti
Jiná ze schizofrenních „terapeutek“ Klárka sděluje svou zkušenost: „Vystudovala jsem filmovou školu ve Zlíně. Po škole jsem chtěla studovat arteterapii, ale to nebylo možné, když mám diagnózu s duševní nemocí. A tak jsem si říkala, co dál... V roce 2012 mi zavolal kamarád a řekl o panu Svobodovi. Něco takového jsem si přála a hned mě to nadchlo. Pan Svoboda mi dal zanedlouho prvního klienta a baví a naplňuje mě to do dneška. K té arteterapii mám tady v Dotyku také prostor. Mám na starost kamarádku, která začala kreslit koně. Při našich setkáváních s kamarády jsem začala zařazovat i návštěvy galerií. Například dnes jdeme na výstavu fotografií, která myslím může pro ty kamarády být i velkou inspirací. Víte, dřív jsem měla až mesiášské sklony a hodně jsem si problémy hlavně těch kamarádů vztahovala na sebe. Takže Dotyk byla pro mě vlastně zkouška. Trochu jsem se také bála, jestli budu umět těm lidem pomoci a nakonec jsem se to naučila. Je tady zkrátka kamarád, který má problémy, ale já už si je nevztahuji na sebe, nejsou už moje a myslím, že už jim dokážu pomoci, aniž bych se z toho sama hroutila. To pro mě bylo asi největší plus. A pak třeba ještě jeden zážitek, kdy mi přišel dopis od maminky mého kamaráda, kde mi děkovala za to, že jsem v těch nejhorších chvílích byla s ním, což pro mě bylo hodně přínosné a inspirativní a dodalo mi to pocit, že celá práce v Dotyku má smysl a obrovský význam.“
První slova v dešti
O hluboké lidské investici vypovídá následující zážitek pana Svobody: „Jednou nám volala maminka jednoho mládence, že její syn nevychází z domu a potřeboval by od nás nějakou pomoc. Když je něco takového, tak nejdřív chodím za klientem sám. Tři čtvrtě roku jsme pracovali na tom, aby se nám podařilo několik málo zdánlivě malých kroků. Zpočátku se mnou ten kluk ani nemluvil. Asi dva měsíce. Já jsem mu vlastně vkládal odpovědi a chodili jsme po místech a pozorovali jsme krásné výhledy na Brno. Kolikrát jsem ušel deset kilometrů a byl jsem z toho utahaný, ale postupně jsme navázali kontakt. Začalo to nevinně, jednou jsme vyšli ven a začalo šíleně pršet a my jsme se schovali do průjezdu a teď jsme si tam začali povídat a spíš to bylo takové povídání, že on odpovídal jen ano ne anebo jednoslovně. No a nějak jsme se dostali k tomu, že ho bolí zuby, a tak jsme si tam slíbili v tom dešti, že i s tím zdravím musíme něco udělat. Já jsem se snažil té příležitosti využít, a tak jsme na tom zubaři pracovali asi tři měsíce. Závěr byl, že se nám podařilo, že se ten kluk opravdu šel nechat ošetřit k zubaři. Byli jsme tam několikrát, než si nechal spravit všechny zuby. Chodil jsem s ním, protože chtěl, abych stál vedle křesla. A já jsem si řekl potom, co se nám to tak povedlo, že už nazrála doba, aby měl nějakého jiného kamaráda, mladšího než jsem já. Zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl, aby někdo mohl přijít se mnou. Pár společných schůzek proběhlo a domluvili jsme se, že já už příště nepřijdu. A kluci navázali tak krásný kontakt, že teď pracujeme na tom, aby se nám podařilo jít k psychiatrovi, aby se začal léčit.“
Trpaslík schizofrenie
„Je strašně důležité, aby člověk viděl kolem sebe a dokázal zachytit problém a správně na něj reagoval, posunul toho, kdo to potřebuje, o kousíček dál a ono to někdy trvá hrozně dlouho... Ono se řekne, že pracovníci s nimi chodí jenom na vycházku, ale ta má svoje pravidla, to není jenom tak, my se na vycházku připravujeme a pak ji rozebíráme. Co se tam dělo, co se povídalo, protože pro ty, kteří mají tu nemoc nebo jí prochází, je nejdůležitější, aby postupem času vytěsňovali schizofrenické myšlení a zapojovali do svého já myšlení okolního světa. Aby tím toho trpaslíka, kterého v sobě mají, potlačili, aby byl co nejmenší a oni aby do sebe dokázali vstřebat to ostatní. Když se jim tohle podaří, a čím víc se jim to podaří, tak tím víc se dostávají do života,“popisuje J. Svoboda svou metodu, jak zmenšovat izolaci, do které se schizofrenik dostává, a jak zmenšovat prostor, který nemoc zabírá v jeho mysli.
Rodinná zkušenost
Pana Svobodu velmi zasáhlo, když před čtrnácti lety touto nemocí onemocněl jeho vlastní syn, dnes však vlastně i díky němu má dost zkušeností pro své poslání. O svém vztahu k synovi a jeho nemoci vypráví: „Já jsem s ním chodil pět šest let denně se psy do lesa, kudy běžně chodíval a on vlastně chodil jako stroj, on si tu vycházku odešel a tím to měl skončené. Já jsem při vycházkách mluvil, říkal jsem, že tady v tom lese se teď děje to a to... A když na to chlapec neměl náladu, tak jsem si to povídal se psem. Syn má rád přírodu, studoval lesárnu a můžu vám říct, že po deseti letech ten kluk chodí do lesa sám a když přijde, řekne přesně: na tom místě jsem viděl to, tam to, tam to... Zapojování reality do života je strašně důležité, ale musí mít jakousi míru a musí to mít ještě další momenty podpory. Toto zapojování do reality v dané chvíli dává synovi to, že se soustředí na to, co se děje vedle něj, i když je to pro něho někdy moc obtížné.“
Perspektivy Dotyku
Pro asistenty je práce v Dotyku velmi důležitá: navazují společenské kontakty a dokonce v tom pomáhají druhým. Není divu, že značná část jejich klientů-kamarádů uvažuje o tom, že by jednou také chtěli pracovat v Dotyku, až se jejich stav zlepší. Asistenti se věnují těmto kamarádům zhruba dvě a půl hodiny týdně, což je časové penzum, o kterém si tito lidé u příliš vytížených odborníků na duševní péči mohou nechat jen zdát. Bylo by také dobré, kdyby s tímto sdružením spolupracovalo více (nejen) brněnských psychiatrů. Doprovázení nejen na procházku a k lékaři, ale i životem obecně, je často pro pacienty stižené těžší formou schizofrenie doslova záchranným kruhem hozeným přes palubu do rozbouřeného moře nemoci. Dotyk je navázáním kontaktu, především s realitou, nejen lékařskou, ale i odměňující milým slovem, úsměvem, lidskostí. Tak ve společnosti Dotyk realizuje koncept následné péče, která je skutečnou péčí a často i opravdovým kamarádstvím.
Tomáš Vaněk, Michal KašparČlánek byl zveřejněn v časopise Esprit, číslo 7-8/2013. Vydává Česká asociace pro psychické zdraví.
Kompletní archiv vydaných čísel naleznete na stránkách www.capz.cz/esprit
