Peter Hudran: Bolest,suchý pastel
Úzkost a depresi jsem poprvé pocítila v roce 1997. Tu těžší diagnózu mám od roku 2001, kdy jsem skončila na pavilonu číslo jedna v Bohnicích. Diagnóza schizoafektivní porucha mě sice zatěžuje, není to obyčejná deprese, kterou každý akceptuje, je to psychóza, ale zase to není tak strašné slovo jako schizofrenie. Invalidní důchod jsem si nechala dát hned při druhé hospitalizaci, ale s nemocí se smiřuji až teď, zhruba po patnácti letech.
Odmítání diagnózy
„Duševní problémy jsem měl skoro od dětství. Říkal jsem tomu ‚nedělní úzkosti‘, ale první vážnější depresi jsem měl v dospívání, zhruba před osmnácti roky,“ říká Břéťa. Přestože věděl, že má jak deprese, tak mánie a možná i lehkou psychózu, což odpovídá schizoafektivní poruše, tuhle diagnózu dlouho nepřijímal. „Smířil jsem se s tím až po osmi letech. V podstatě až když jsem se propadl i sociálně. Stalo se to v roce 2005, kdy jsem přišel o práci, o bydlení, o partnerský vztah a ještě o účast v rozvojovém semináři,“ vzpomíná Břéťa. Během těch osmi let od začátku nemoci dohromady marodil rok a půl. „Ne v kuse, ale když se sečtou všechny pracovní neschopnosti, byl jsem nemocný rok a půl. Chodil jsem k doktorovi, ale to byl takový doktor, s kterým se nedalo moc bavit, moc mně nevysvětloval, o čem ta nemoc je, vlastně mi vůbec nepomohl. Přesto jsem k němu chodil dvanáct let. A nedělal si na mě moc času, tak pět až deset minut vždycky a mě to vlastně dost štvalo.“
Bydlení a další věci
Ataka nemoci v roce 2005, po níž během dvou měsíců přišel Břéťa o práci, o vztah i o bydlení, znamenala v jeho životě zlom. „Byl jsem na psycho-edukačním stacionáři od Psychiatrického Centra Praha a tam mně vlastně vysvětlili, o čem to onemocnění je, jaké má úskalí, proč je dobré brát léky, proč je důležité hledat dobrou kombinaci léků a proč je důležitá spolupráce s rodinou,“ říká Břéťa. Nejtěžší období přežil díky pomoci svých blízkých. „Na ulici jsem nebyl, zase jsem se vrátil jako ztracený syn k rodičům a pak jsem si našel službu chráněného bydlení, abych měl kde bydlet, protože jsem neměl na to platit komerční nájem a moc jsem si netroufal být na nějaké podnájemní smlouvě,“ vysvětluje Břéťa. Časem se mu podařilo získat vlastní byt. „Mám štěstí, že mi na něj hodně dali rodiče, něco málo jsem ušetřil z toho, co jsem si vydělal, tak jsme to dali nějak dohromady.“
I já jsem po atace a hospitalizaci musela řešit bydlení. Měla jsem to štěstí, že jsem si pokaždé v léčebně našla nějakého přítele, ke kterému jsem se pak nastěhovala. U rodičů jsem bydlela jenom chvíli a dopadlo to tak, že mě táta vyhodil z domu, protože jsem odmítala ráno vstát. Tak jsem se nastěhovala k sestře do Prahy a tam už jsem zůstala. Pak jsem si našla spolubydlení s přítelem a kamarádkou a jejím přítelem. Teď žiju s přítelem ve vlastním bytě, který mi částečně koupili rodiče a částečně ho splácíme.
Soužití s rodiči
Reakce rodiny na duševní onemocnění je pro naše další životní osudy velmi důležitá. „Mí rodiče zažili něco podobného s mou sestrou, která onemocněla o rok nebo o rok a půl dřív než já s diagnózou paranoidní schizofrenie. Sice z toho byli vyděšení, ale nějak to dokázali přijmout a pochopit. Chodili taky na nějakou tu psycho-edukaci do Psychiatrického centra Praha, kde byla sestra předtím hospitalizovaná, takže už víc tušili, co se děje, a vždycky mě ve všem podporovali. Snažili se mě motivovat nebo mi domlouvat, abych bral prášky navzdory tomu, že mají vedlejší účinky, že to musím brát, že to pan doktor předepsal, ale já jsem měl vlastní hlavu a nenechal jsem se tím ovlivnit,“ přiznává Břéťa. Moji rodiče narozdíl od Břéťových na začátku mého onemocnění o duševních chorobách vůbec nic nevěděli. Kvůli nemoci jsem se někdy chovala divně, jako kdybych byla na drogách a rodiče to brali jako svévolné pubertální chování, trestali mě za to a nakonec mě vykázali z domu. Nějakou dobu jsem pracovala v Anglii jako au- -pair, ale v rodině, kde jsem se měla starat o děti, brzo poznali, že jsem nějak pochroumaná a poslali mě domů. Moji rodiče si mysleli, že jsem tam něco provedla, a že teda proto jsem zpátky doma a poslali mě do Anglie znova, tentokrát do jedné firmy, kde jsem pracovala jako sekretářka. Způsobila jsem tam dost výtržností, protože už jsem měla úzkosti, jiné vidění reality a neměla jsem pojem o tom, co je špatně a co je dobře. Vydržela jsem tam tři měsíce. Po návratu domů jsem skončila v pražském krizovém centru RIAPS. Odtud mě doporučili do Psychiatrického Centra Praha a nakonec jsem se v jedenadvaceti letech s psychózou dostala do Bohnic.
Nedobrovolná hospitalizace
Myslím, že rozdíl mezi tím, jestli člověka hospitalizují dobrovolně nebo nedobrovolně, je v tom, jaké dostane prášky a kolik mu jich dají. Při nedobrovolné hospitalizaci počítají s tím, že je člověk nějakým způsobem nebezpečný, takže ho narvou prášky. Já jsem se nechala hospitalizovat dobrovolně a první týden mi vůbec nedávali prášky, přestože se mi nemoc pořád horšila. Dali mi je, až když se jim podařilo určit diagnózu. Nejdřív Ziprexu a pak lithium na stabilizaci nálady a to mi pomohlo.
„Moje první hospitalizace, ta byla nedobrovolná, policajti mě přivezli v poutech, protože jsem spáchal nějakou výtržnost o Silvestru a rozbil cizí kytaru. Ztlumili mě Haloperidolem, hodili mě na neklidové oddělení a tam mi úplně vytuhnul mozek. Říkám si, že nedobrovolná hospitalizace byla svým způsobem nutná, protože já jsem neměl náhled, jenom razance těch léků byla šílená, jak jsem pak z toho slintal a byl totálně v křeči neschopný nějak fungovat, to bylo prostě moc. Myslím, že tu dávku asi úmyslně trochu přehnali,“ říká Břéťa.
Kvalita péče a života
„Myslím, že mi uškodil můj doktor, u kterého jsem byl dvanáct let, který mi pořádně neřekl o té nemoci vůbec nic, zanedbal jakoukoliv psycho-edukaci, jenom mi předepisoval prášky a nebyl ochotný měnit ty prášky, které jsem dostal po první hospitalizaci a které mě strašně tlumily, takže jsem je vysadil. Neřekl mi, proč je důležité brát léky, prostě jsem z toho hodně rozčarovaný doteďka. Divím se, že jsem u něj tak dlouho vydržel, a říkám si, že jsem byl vlastně trouba, že jsem měl změnit doktora už dávno,“ uvědomuje si Břéťa.
Pokud jde o kvalitu péče, byly podle něj první dvě hospitalizace v Bohnicích spíše špatné. „Protože tam je člověk hned omezený v pohybu, ztratí svobodu. Když přijde třeba dobrovolně a je na uzavřeném oddělení, tak trvá týden, než ho pustí samostatně na vycházku. A to mi přijde šílené. Do Bohnic, to jsem si řekl, se už nikdy vrátit nechci, i kdyby mě to mělo stát pomalu život, i když teď možná už trochu přeháním. Ale naštěstí mi léky fakt zabírají. Když bych dlouhodobě byl pod větší zátěží, tak bych asi musel zvyšovat dávky a tak, ale fakt díky za to, že nějak zabírají. Poslední ataka přišla na přelomu let 2009–10, to jsem teda byl naposledy, potřetí na měsíc a půl hospitalizovaný a od té doby zase beru léky,“ říká Břéťa.
Po návratu z léčebny začal pracovat v sociální firmě Zahrada, pak dělal tři a půl roku v domě u Libuše sociálního pracovníka. „Bylo to celkem dobrý, jenom trošku monotónní, ale pak už jsem byl z té práce zoufalý a opotřebovaný, vlastně jsem tam vyhořel, potřeboval jsem nějakou změnu. Abych se dal dohromady, vypravil jsem na poutní cestu do Santiaga de Compostela. Pak jsem si dodělal školu a teď ve Fokusu vedu projekt Studio 27. Jsem rád, že si rozumím s partnerkou a mám radost, že to i nějak funguje v rodině,“ vypráví Břéťa.
Také můj život po nemoci je stále lepší a lepší, což mě činí šťastnou. Počínaje odražením se od toho nejhoršího dna, tedy psychotické ataky a hlavně pak té post-psychotické depresi, se síla mých atak snižovala. Druhá a třetí ataka už se obešla bez psychózy, měla jsem jen mánii. Od poslední hospitalizace uplynulo už deset let, kdy se mi postupně zlepšoval stav, zlepšovaly se úzkosti, zejména když mi doktorka přidala antidepresiva, asi před pěti lety. Do toho uzdravování jsem si udělala bakalářský titul na anglistice na filosofické fakultě a teď učím soukromě angličtinu. A jelikož se chápu každé příležitosti, tak učím i italštinu, klavír a kytaru. A chodím na psychoterapii a snažím se na sobě pracovat, například si píšu záznam denních aktivit, své myšlenky a mám systém vybarvování vykřičníků u splněných úkolů v diáři, který mi pomáhá tolik věci neodkládat. Tím pádem se mi daří dosáhnout nějakých cílů a trochu přelstít nedostatek vůle.
Život s léky
„Mně léky naštěstí celkem dobře zabírají. Taky si můžu stěžovat na to, že jsem takový trošku unavenější, oploštělejší, otupělejší, spavější a kdo ví co všecko, ale jakžtakž to funguje, snažím se to trošku vyrovnávat vůlí, donutit se k nějakému pohybu a k nějaké činnosti. I když teďko v létě si dávám často dvacet a to jsem si nikdy nedával. Hodně mi pomáhala pravidelná práce, ale teď mám trošku nepravidelnou práci, takže na to trochu hřeším, ale myslím, že to celkem jde, že aspoň víc relaxuju a tolik nemakám, jako jsem makal dřív a pak jsem z toho byl vyčerpaný. Možná to tehdy zase startovalo do ataky, kdoví, přestože jsem bral léky. Vidím, že s léky jsem celkově unavenější, ale na druhou stranu dokážu dělat víc různých věcí a ten život je takový zajímavější a plastičtější,“ říká Břéťa.
Když před poslední atakou nebral léky, trvalo to zhruba půl roku, než se mu znovu rozjela psychóza. „Ale teď vím, že kdybych přestal brát léky, tak se mi to rozjede daleko dřív, už jsem takový křehčí. Bohužel už tam jsou nějaké změny v mozku, jak o tom mluví Filip Španiel. Mozek už má tendenci navracet se do předchozí nestability, a proto jsou léky už vlastně nezbytné,“ konstatuje Břéťa. Také počítám s tím, že asi budu brát léky do konce života, pokud bych se tedy nestabilizovala natolik, že by bylo možné je vysadit. Od té doby, co beru léky, jsem už deset let nebyla hospitalizovaná. Všimla jsem si, že když si třeba jeden den prášky nevezmu, mnohem hůř pak spím, což může být způsobeno nějakou závislostí na nich nebo nějakým vedlejším efektem, který mají. A když jeden den nemám prášky, tak mi je druhý den špatně. Možná je to z nevyspaní, ale taky tam možná vystrkuje růžky nemoc. Rozhodně si netroufám léky nebrat. Nic vyloženě negativního mi nedělají kromě toho, že na nich možná mám závislost, ale žádné vedlejší účinky necítím. Prožívám normálně, možná i víc než normálně a neomezují mě v žádné práci. Tvůrčí jsem dostatečně, takže si nemám na co stěžovat a vzhledem k tomu, že už deset let nejsem hospitalizovaná, tak bych to nerada měnila. Katka
U rodičů jsem bydlela jenom chvíli a dopadlo to tak , že mě táta vyhodil z domu, protože jsem odmítala ráno vstát.
