Prodělávali jsme s přítelem nepříjemnou partnerskou krizi, tak jsem jen potřebovala únik, klid a bezpečí. Ptali se mě, dokdy chci zůstat, tak jsem navrhovala do pátku, že v sobotu jdu na výlet. „Ale to klidně můžete jít na výlet a přesto tu zůstat, lidi odsud můžou chodit i do práce,“ říkala Veronika, když mě přijímala. To by mě po zkušenostech z uzavřených oddělení Bohnic nenapadlo, že je při hospitalizaci možné. Ani na krizových centrech to není obvyklé. Vlastně můj pobyt vypadal tak, že jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, měla jsem vlastní byteček i s kuchyňkou, vlastní klíče, mohla jsem jít na procházku, na nákup a kdyby nebyl zrovna ten teambuilding, mohla bych se i účastnit každodenního programu v Obýváku. Takhle jsem akorát využívala sestřičku, která zrovna sloužila, když se mi přitížilo, a šla si s ní promluvit nebo nakoupit. Nakonec jsem tam byla jen jednu noc a den, hodně jsem přemýšlela, povídala si a chodila ven a tak už mi bylo o něco lépe a chtěla jsem za přítelem domů. To bylo taky dobré, že s ním má case managerka hned na začátku promluvila, když jsme byly u nás doma pro mé věci, a pomohla mu tu situaci zvládnout. Ono není nic jednoduchého, když vám přítelkyni odvážejí na Centrum duševního zdraví, to máte pocit, že už se fakt něco děje. No a když jsem se pak vrátila domů, bylo to o to snazší. Výsledek celé té anabáze byl nakonec velkým překvapením a radostí. Dostali jsme možnost chodit do CDZ na partnerskou terapii a hned na druhý den tam spolu šli. Teď už mi je celkově o dost líp, nakonec to nebyla taková katastrofa nechat se na jeden den hospitalizovat, byl to takový restart.
