Mně se stává, že najdu vysvětlení mezi jevy, které spolu zdánlivě nemůžou vůbec souviset. Já ho tam přesto vidím. Záleží pouze na mně, jestli si uvědomím, zda je mi to vysvětlení k něčemu. Čili jestli ho můžu použít dál nebo jestli ho radši opustím a najdu jiné. A tohle právě vnímám hodně při tvoření předsudků. Když se třeba objeví informace, že člověk, který někomu ublížil, nebo se choval agresivně, byl duševně nemocný. Spousta lidí si propojí tyto dva fakty a přijme to jako vysvětlení. Spokojí se s ním, neptá se, jestli nemohlo hrát roli ještě něco jiného nebo jestli neexistuje jiné vysvětlení. Pokud to přijme dostatek lidí, tak se vytvoří předsudek.
No tohle je dokonce horší než předsudek. To prostě tak je, to bohužel můžeme akorát konstatovat. Co je na tom hrozné, tak z mého pohledu je to, že se to rozvíjí. Z jakéhosi víceméně náhodného setkání duševní choroba – něco, se vytvoří kauzální vazba: toto je příčinou toho. Zároveň ale taky platí, že duševní choroba je něco o sobě špatného. Ale teď, v jakém smyslu špatného? Něco, co vylučuje člověka z normální společnosti: odtud vždycky budou sklony k nějakým formám internace. A to je proces v dějinách naprosto zjevný a vrcholem všeho toho je, že společnost úplně zapomíná na to, proč je společností. Protože úplně vytěsní fakt, kde duševně nemocný člověk je člověk, který velmi trpí. A že úkolem společnosti je starat se o ty, kdo trpí, a ne o ty, kdo netrpí. Takže nejenom, že to je předsudek, ale vlastně je to určitý příznak zvlčilosti toho, čemu se říká společnost. Protože ona se chce zbavit lidí, kteří trpí.
Myslím si, že ve většině případů duševní choroba člověka vystavuje nepříjemným zkušenostem, ale samozřejmě potom taky jeho pozice ve společnosti není úplně ideální, a že to všechno mu může vadit. Ale přiznávám, že tady bychom se asi museli bavit hlouběji, co to vlastně to utrpení znamená, a jestli to utrpení vlastně není výzva. A druhá věc – ta je pro mě tedy osobně důležitější, to je taková moje osobní averze vůči různým knihám třeba o výtvarných projevech duševně nemocných. Protože si myslím, že tam je to na hranici, kdy z duševně nemocného se nějakým způsobem stává umělecký génius a to dílo je tak prezentované a zcela stranou zůstává fakt, že většina těch artefaktů nevznikla v nějaké radosti z tvoření, nýbrž z nějakého přetlaku. A myslím si, že jakási glorifikace tvořivosti duševně nemocných zastírá to, ne že jsou nemocní - tohle slovo je špatné - ale že to nejsou lidi, kteří jsou stejným způsobem šťastní jako může být šťastný člověk té většinové společnosti. Tady je prostě určité úskalí, vyhnout se duševní chorobě tím, že jí postavíme do služeb nějaké umělecké tvorby a řekneme jim vlastně, že protože je to duševně nemocný tak nám namaloval takovýhle krásný obraz. To si myslím, že je zkratka. Zkratka mnohem složitější věci. A proto bych řekl, že tady se vlastně zapomíná na to, že je to utrpení. Ne že je to nemoc nebo tak, ale že to prostě je něco takového. Ale o tom bychom se museli bavit zase déle.
Co říkáte na to, že ve starých kulturách byli lidé, kteří měli podobné příznaky, jako lidé se schizofrenií, často označováni za proroky či v jiných kulturách za šamany?
Myslím si, že hlavní potíž těchhle výkladů je, že na jedné straně jsou obrovská antropologická, religionistická data, když to tak řeknu, prostě obrovská znalost už těch starých kultur, které máme, a teď i pochopení třeba symbolického významu nebo vůbec smyslu těch rituálů a všeho toho, to máme. To je na jedné straně. A na druhé straně je moderní lékařská klasifikace. Takže psychóza a prorok. No, to je anachronismus. Jo, protože v době, kdy byli proroci, bylo běžné, že v nějakém extatickém stavu někdo měl nějaké vidění, které sdělil ostatním. Tak to jsou doby, ve kterých neexistovala psychóza, protože to slovo je slovo konce 19. století. Takže kdybych se vrátil nebo kdybych měl možnost se tam nějakým strojem času vrátit, tak tam vlastně vůbec pojem duševní choroby, jak s ní pracujeme dneska, neexistoval. A my tam vlastně promítneme náš obraz moderní medicíny, moderní psychiatrie a odvysvětlíme něco, co pro tu dobu bylo naprostou samozřejmostí, čemu my nerozumíme, ale když to takhle vysvětlíme, tak se nám to nějakým zvláštním způsobem přiblíží. Nepřiblíží, vzdálí se nám to.
