Peter Hudran: Dítě, suchý pastel
Podle Michala Maršálka spočívá slovesné umění do značné míry ve schopnosti ukázat slova v neobvyklých souvislostech tak, abychom se u nich zastavili. Běžná konverzace totiž často probíhá automaticky. Pan primář citoval například jednoho svého pacienta: „Celaskon si nevezmu, nechci skonat v cele“. „Měli bychom umět udělat slova nesamozřejmými,“ řekl Michal Maršálek na úvod zhruba hodinové přednášky o vztahu tvorby a duševní nemoci, kterou letos v červnu uspořádala Česká společnost pro duševní zdraví. Michal Maršálek hovořil o tom, že lidé s duševním onemocněním mají sníženou schopnost zařazovat slova do kategorií a správně je chápat. Díky tomu se občas spletou, řeknou slovo v trochu jiném významu a může z toho vzniknout zvláštní kostrbatost ve vyjadřování, v níž je možno spatřovat i umělecký potenciál. Jeho pacienti často jen tak mimoděk tvoří úžasné jazykové útvary. „Neobratnost se dá povýšit na něco nového, něco primárního. Postavit slova mimo kontext ovládají tři skupiny lidí: malé děti, které jsou ohromeny každým novým významem, nastavují ho a zkoušejí, hrají si se slovy. Dále to dokážou psychotičtí pacienti a také básníci, kteří pracují někdy i s těmito principy. Duševní nemoc může na jedné straně uměleckou tvorbu oslabovat, na druhou stranu tímhle způsobem i posilovat.“ V umění se v hojné míře uplatňovaly formální i obsahové experimenty, obzvláště ve dvacátém století. V umělecké tvorbě lze vysledovat i míchání abstraktní a konkrétní roviny (použití slovního spojení jednou v přeneseném významu a podruhé doslovně). Například v jedné Pasternakově básni „já se tě dotýkal, jak tragédie diváka.“ Tutéž schopnost mají rozvinutou i lidé s duševním onemocněním, což například názorně dokládá výrok jedné Maršálkovy pacientky: „Pane doktore, já se s vámi nebudu bavit, protože bavit se s vámi je mlácení prázdné slámy, ale já jsem ze zemědělství a my tam tu slámu potřebujeme, tak já se s vámi bavit budu.“ Některé duševní nemoci spontánně přinášejí vklad nesamozřejmého vidění věcí,orbě a duševní nemoci bláznivé umění který však ne každý umí využít. Duševně nemocní často selžou při tvoření velkých kompozic, jako je román nebo symfonie. To je problém obzvláště pro schizofrenní pacienty: „Většinou u nich vázne syntéza, mají zajímavé nápady střípky, ale obvykle to nedotahují.“ Výjimek v dějinách není mnoho: Torquato Tasso, Friedrich Hölderlin, Edward Stachura, z našich třeba Ivan Blatný. Ivan Blatný (ústřední postava ceněného románu Martina Reinera Básník) žil od roku 1948 do své smrti v roce 1991 po psychiatrických léčebnách Velké Británie. Za celou dobu svého exilu prožil mimo zdi různých ústavů jen asi pět let. Přitom neustále psal, často na útržky papíru, jinak trávil čas sledováním televize, někdy i vypnuté. Sestra v psychiatrické nemocnici přinesla doktorovi ukázat Blatného básně. Ten zjistil, že česká slova, kterým nerozumí, mají jakýsi řád a domníval se, na základě svých zkušeností se schizofreniky, že se jedná o jazyk vytvořený pacientem. Podstatně větší šanci vytvořit velké dílo mají lidé trpící maniodepresí. V depresi člověk vidí život v celé nahotě, odpadá maska, která nám věci retušuje. „Všichni víme, že musíme umřít, přesto se v běžném životě chováme, jako bychom byli nesmrtelní. A je naprosto normální, že si nepřipouštíme, že zemřeme,“ říká Michal Maršálek a pokračuje: „Takže i člověk trpící depresí, když to dá na papír a umí to, může vytvořit fantastickou báseň nebo novelu.“ Umělci mají příležitost vytěžit ze smutku hloubavé tóniny, kterých by jinak nedosáhli.
V mánii zase přichází obrovský příval energie, nicméně se ztrácí kontrola a soudnost. Člověk se domnívá, že přišel na něco úžasného, ale často je to klam. Whitmanova nebo Nezvalova širokodechá poezie je v zásadě hypomanického charakteru. Dá se říct, že právě tyto mírné formy mánie tvorbě prospívají. Například Robert Schumann psal denně a během několika let velmi rychle vzniklo 90 procent jeho skladeb. Ivan Diviš napsal za den a noc celou sbírku Thanatea. Lidé si často představují, že básníci píšou v návalu inspirace. U dionýsovského básnictví to skutečně tak je: Člověk nepoznává věci, které dal na papír. Nejsou v podstatě ani jeho, políbila ho múza. Není to ale jediná možnost, jak mohou básně vznikat. Ještě je tu celý druhý proud básnictví, kde se naopak hodně používá rozum a rozvaha. Maniodepresí trpěl například Ernest Hemingway. Dají se tím vysvětlit i některé zvláštnosti v jeho chování. Například jako válečný zpravodaj běžel přímo proti nepřátelským zákopům, protože si myslel, že je nezranitelný. Když byl pak těžce raněn, byl to pro něj úplný šok a důvod napsat román Fiesta. V něm se hrdina příběhu vyrovnává se svou impotencí způsobenou válečným zraněním. Dalším příkladem maniodepresivního tvůrce je i malíř Jackson Pollock. Lidé, kteří jsou nemocní, mohou díky umělecké tvorbě a z ní vzešlé slávě překonat izolaci. Přečtou si o sobě něco, přijdou za nimi noví lidé, kteří jejich tvorbu znají, a to jim umožní účinně komunikovat se společností. Stendhal byl kupříkladu velmi zamlklý a před ženami nesmělý, a tak utíkal do ústraní a analyzoval chování a emoce žen, čímž vzbuzoval u čtenářek obdiv.
Pěstování smyslu pro krásno podle Maršálka není samoúčelné, ale vede k nejjemnějšímu rozlišování pocitů a přeneseně i k zvýšení šance člověka na přežití. Lidé, kteří dokážou v rytmu a harmonii objevit krásu, mají i větší citlivost pro obličeje druhých lidí, dokážou přečíst emoce a zlepšují své vcítění se do druhých, čímž se mohou vyhnout nebezpečí. Empatický člověk rychleji postřehne případné nebezpečí a může se tak na něj lépe připravit.
Tomáš Vaněk
