Na výjimečné jedince, kteří slyšeli tajemné hlasy, měli působivé vize a dělali – často veřejně – zvláštní někdy i pohoršující věci, se většina ostatních lidí dívala s úžasem, ohromením a strachem. K „bláznům,“ dnes bychom řekli k lidem, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním – s bludy a halucinacemi – přistupovali ostatní lidé v minulých dobách jinak, než dnes. V dávné minulosti mohli jedinci, kteří prošli psychotickou zkušeností, působit jako kouzelníci nebo šamani, v pozdějších dobách jako vizionáři a světci, nebo mohli alespoň celkem normálně žít s pomocí ostatních jako členové rodin, rodů a obcí. Na konci středověku však začali být vyháněni ven – za hradby města na nebo do blázinců.
Doktrína duševní nemoci vznikla v roce 1825
Medicínským modelem duševních nemocí se stala progresivní paralýza, syfilitické onemocnění mozku, dnes díky penicilinu naštěstí velmi vzácné. Už 18. století bylo známo, že progresivní paralýza způsobuje úpadek soudnosti a že vyúsťuje do demence. „U nemocných docházelo k hrubým povahovým změnám: z původně ušlechtilých lidí se stávali neomalení burani a hrubci bez morálních zábran,“ uvádí psychiatr Jaroslav Vacek ve své knize O nemocech duše. Často trpěli velikášskými bludy a mívali povznesenou náladu. Jejich rozjařenost byla tím nápadnější, čím těžší u nich byl úpadek inteligence. Jejich slovní zásoba chudla a řeč se stávala drmolivou. Antoine Laureát Jossé Bayle (1799 – 1858) popsal jako začínající lékař v ústavu pro duševně choré na okraji Paříže šest případů osob zemřelých na progresivní paralýzu. Při pitvě u nich shledal zánět jedné z mozkových plen, tzv. pavoučnice (arachnoidea). Příčinou zánětu byla progresivní paralýza. Prokázaná souvislost anatomických změn mozku s duševní nemocí vedla ke zrodu medicínského modelu duševní nemoci.Bayle svůj objev publikoval v roce 1825. Věřil, že to, co se mu povedlo u progresivní paralýzy, se podaří i u dalších duševních chorob: že pro každou jednotlivou nemoc duše se v mozku najdou odpovídající anatomické změny. „Netušil, že se tak nestane,“ píše Jaroslav Vacek.
Schizofrenie
Za nejzávažnější duševní onemocnění je považována schizofrenie. V akutní fázi se projevuje často strachem, úzkostí, zmateností a neadekvátní interpretací vjemů. Při schizofrenní atace člověk nedokáže rozlišit podstatné od nepodstatného, respektive přisuzuje nečekaný často až kosmický význam maličkostem, kterých si jiný ani nevšimne. Typickými příznaky schizofrenie jsou halucinace, nejčastěji zvukové od pískání a hlasů uvnitř hlavy, až po hlasy promlouvající zvnějšku, které něco radí, přikazují nebo se mezi sebou hádají. Časté jsou vizuální halucinace (postavy, výjevy, krajiny, zvířata, červi, voda, oheň, atd.), ale lidé se schizofrenií mají i tělové halucinace. Nemocný člověk cítí různé doteky, přestože se ho nikdo nedotýká, je v klidu, ale má pocit, že se hýbe nebo že někdo jiný hýbe jeho tělem, třeba píše jeho rukou, může mít čichové a chuťové halucinace. Dalších bizarně působících možností je mnoho. Psychicky nemocný člověk může pod vlivem halucinací tvrdit, že například vidí ústy.
Blázince před haloperidolem
V roce 1950 se v laboratořích Rhône-Poulencv Paříži podařilo syntetizovat nový lék – chloropromazin, který začali využívat anesteziologové k uvedení pacientů do stavu hibernace. „Lékaři si brzy všimli, že lidé, jimž byl chloropromazin podán, podivně zlhostejněli, a několika pařížským psychiatrům napadlo vyzkoušet jej u duševně chorých. Ukázalo se, že chloropromazin má přesvědčivý antipsychotický efekt,“ uvádí Jaroslav Vacek. V říjnu 1955 se v Paříži konala mezinárodní konference o terapii. Konec roku 1955 se stal začátkem úplně nové éry v psychiatrii. Zrodil se nový obor – farmakopsychiatrie. V roce 1958 se belgických laboratořích firmy Janssen podařilo syntetizovat haloperidol, první efektivní prostředek na léčbu schizofrenie. Jak před tím, než se začala používat psychofarmaka, vypadaly „blázince“ popisuje jeden z nejvýznamnějších českých farmakologů Oldřich Vinař: „Kusem historie se staly rozsáhlé sály přeplněné neklidnými nemocnými, kde většina pacientů nečinně seděla natlačena těsně vedle sebe na těžkých lavicích a civěla před sebe. Rozpuštěné rozcuchané vlasy, šedivé nebo pruhované pláště (…) lidé často bez jakéhokoliv spodního prdla, lidé, pro které byl kapesník nedosažitelným přepychem, a proto nechávali tupě odkapávat nosní sekret sliznice na stůl před sebou… Mezi těmito nemocnými, ponořenými do morózního nebo jindy euforického autismu, mezi těmito tvůrci imaginárních světů, rozmlouvajícími se svými hlasy, se pak potulovali jiní nemocní, kteří se obnažovali, znečišťovali, trhali oděv, křičeli, bezostyšně před zraky ostatních masturbovali, pili vodu z klozetních mís…“ Tento pochmurný stav věcí se změnil mimo jiné i díky objevu psychofarmak.
