Zotavení je klíčový pojem pro změnu přístupu k lidem s duševním onemocněním.
Člověk který se zotavuje i z vážné psychické nemoci, může v domácím prostředí, s podporou blízkých i odborníků, ve své čtvrti, městě, v komunitě postupně znovu najít klid, pohodu a plnohodnotný život. Jeho život může být nemocí ovlivněn tak, že se změní priority, člověk přijme určitá omezení, ale může dosáhnout i velkých životních cílů. V soukromém i pracovním životě, ve studiu, v koníčcích, ve společnosti.
Zotavení není žádné hurá-heslo, každý si musí dávat pozor na své zdraví a přehodnocovat staré plány. Důležitá je naděje, důležité je, že to jde.
Lidé, kteří prodělají zkušenost s duševním onemocněním, mají stejné potřeby jako my všichni. Potřebují být někde doma, v kruhu blízkých, mít práci, kde se realizují, využívat svého potenciálu, svých schopností a potřebují, aby jejich život získával nějaký smysl. Potřebují fungovat, mít obživu a další obvyklé životní cíle. Tak vypadá sociální začleňování v praxi zotavení.
K tomu mohou tomuto člověku na jeho cestě pomáhat jeho blízcí, ale i jako průvodci a partneři odborníci na duševní zdraví, lékaři, terapeuti, sociální pracovníci a další profese, jako jsou například peeři. Hlavní roli však hraje sám, musí za sebe brát zodpovědnost.
Peeři
Role peer pracovníků, jak už bylo řečeno, úzce souvisí se zotavením. Peer pracovníci jsou nositeli naděje, protože mohou dokladovat, na základě vlastního životního příběhu, že u nich k zotavení došlo a dochází.
Peeři jsou zaměstnanci sociálních a zdravotních služeb, kteří si nejen prošli trnitou cestou vlastní nemoci, ale získali i potřebnou kvalifikaci pro to, aby mohli být přijati do týmu. Pak se od nich žádá, aby byli plnohodnotnými členy takového týmu, dále se vzdělávají a především poskytují svoje služby.
Nemocný člověk má přirozeně se svými starostmi k peerovi blíž než k odborníkovi, který nemá vlastní žitou zkušenost s duševním onemocněním, nemocný řekne peerovi to, co by třeba lékaři neřekl. A výhodou peera je, že to na základě svého prožitku pochopí.
Tato důvěra přispívá k lepšímu kontaktu týmu, který je sestavený víceoborově – multidisciplinárně s klientem s duševní nemocí. Peer pracovník sdílí informace s týmem tak, aby tým mohl vhodně směrovat svoji podporu klientovi.
Peer konzultanti udělali u nás v posledních několika letech boom.
A naděje, kterou přinášejí, není jen naděje na zotavení z nemoci, ale i naděje na pracovní uplatnění. Zažili nemoc, pracují, pomáhají druhým, a tak se stávají vzorem pro své klienty – psychiatrické pacienty. Říká se: Pomáhat pomáhá, takže i peerům pomáhá, že jsou takto užiteční.
Jak už uvedla Blanka Veškrnová, centra duševního zdraví mají za úkol pečovat o lidi s duševními potížemi v jejich bydlišti. Já mám to štěstí, že bydlím na Praze 9, kde bylo centrum duševního zdraví v loňském roce zřízeno.
V psychiatrické nemocnici jsem byl hospitalizován pouze jednou, před dvaceti lety, od té doby jsem se léčil ze svého duševního onemocnění v sanatoriu Ondřejov na Praze 4, v Hodkovičkách. Velmi pokrokové služby Ondřejova byly daleko, cesta k lékaři a za odborným týmem mi zabrala prakticky celý den.
Proto mluvím o štěstí, že tým CDZka na Praze 9 je pro mě nyní v docházkové vzdálenosti, využívám zde služeb psychiatra a case managerky, peer pracovnice a krizové linky. Tým je připraven řešit své úkoly – v tomhle případě moje zdraví – partnersky a v komunitě.
Michal Kašpar
