Většina osob se zdravotním postižením (OZP) nemá možnost uplatnit se na trhu práce. Celkově se jedná o velkou skupinu lidí. Podle výsledků opakovaných šetření o zdravotně postižených osobách v České republice, které vydává Český statistický úřad (ČSÚ), žije v ČR více než milion OZP. Výsledky šetření z roku 2008, uvádějí 1 015 548 OZP. Podle výzkumu, který po pěti letech v roce 2013 realizoval ČSÚ ve spolupráci s Ústavem zdravotnických informací a statistiky ČR, bylo v ČR 1 077 673 osob se zdravotním postižením, tedy o 62 125 OZP více. Jedná se o dlouhodobý problém, přičemž počet osob se zdravotním postižením roste.
V rámci chráněných pracovních míst úřad práce finančně podpořil ke konci září 2015 pouze 1 656 OZP. „Nejčastěji se jedná o pozice určené výrobním, montážním a pomocným dělníkům, obslužným pracovníkům výrobních linek, řemeslníkům, v osobních a úklidových službách, administrativě, prodeji a ostraze, pro prodavače, skladníky, operátory call centra apod,“ uvádí se v tiskové zprávě. Osoby se zdravotním postižením patří mezi skupiny uchazečů ohrožených dlouhodobou nezaměstnaností. Omezený počet chráněných pracovních míst (většinou nevyžadujících kvalifikaci) nedává šanci lidem, kteří by rádi uplatnili své vzdělání a vlohy.
Týká se to také lidí s vážným duševním onemocněním, kteří jsou často velmi citliví a umělecky nadaní. Pracovníci spolku Dobré místo se formou anonymního internetového dotazníku zeptali přibližně tisíce lidí s vážným duševním onemocněním na to, s čím se potýkají a jakou pomoc jim poskytuje okolí. Vrátilo se 130 platných odpovědí. Informace byly získány během září až listopadu 2015. Téměř 60 % ze 130 respondentů uvedlo, že po propuknutí onemocnění přestalo zvládat svou dosavadní práci a byli nuceni ze zaměstnání odejít. Propuštěno z práce krátce po ukončení své léčby v psychiatrické léčebně bylo 18 % dotázaných. Zhruba každému třetímu dotazovanému chyběly u kolegů a vedoucích pracovníků pochopení a vstřícnost, které by mu pomohly zvládat práci při jeho změněné pracovní schopnosti. Celkem 32 respondentů uvedlo, že bylo nuceno kvůli nedůvěře a špatným pracovním vztahům zaměstnání po dohodě ukončit. Nabídku zaměstnání, které by zohledňovala jejich pracovní potřeby a omezené možnosti, nenašlo plných 44 % respondentů.
Problém pracovního uplatnění souvisí s důsledky prodělaného psychotického onemocnění. Nejedná se přitom pouze o bludy a halucinace v akutní fázi onemocnění. Psychiatr Prof. Ján Praško k tomu uvádí „Z kognitivních funkcí bývají nejčastěji postiženy pozornost, paměť a učení a tzv. exekutivní (řídící) funkce. Jejich poruchy vedou k tzv. kognitivnímu deficitu. Ten má za následek selhávání v každodenních činnostech, v práci, při studiu i v kontaktu s ostatními lidmi, v běžných situacích.“ (Praško a kol., Léčíme se s psychózou, Praha 2005, str. 16). Ačkoliv většina lidí s vážným psychotickým onemocněním funguje v každodenním životě celkem normálně, důsledky kognitivního deficitu se při jejich pracovním zapojení nedají zcela vyloučit. Lidé, kteří mají zkušenost s psychotickým onemocněním, bývají často mimořádně citliví (zranitelní), ale také nadaní. Psychotické onemocnění nesnižuje inteligenci člověka, ale nabídek tvůrčího uplatnění pro duševně nemocné je velmi málo. Jejich pracovní uplatnění navíc velmi ztěžuje diskriminace a stigmatizace. Pozitivní příznaky se naplno projevují pouze v akutní fázi onemocnění. Obvykle je nutná hospitalizace, což znamená několikaměsíční vytržení z normálního života (velmi často ztrátu práce). Negativní příznaky jsou obtížněji léčitelnými důsledky onemocnění, mají trvalejší negativní vliv na pracovní výkonnost a spolehlivost člověka.
Nedostatek pracovních příležitostí pro OZP a zvláště pro užší skupinu lidí s vážným duševním onemocněním má celou řadu příčin. Patří k nim nevyhovující systém psychiatrické péče (oficiálně přiznaný ministerstvem zdravotnictví); celková nedůvěra veřejnosti a obavy z „nebezpečných schizofreniků,“ stigmatizace vedoucí k diskriminaci lidí s vážným duševním onemocněním; nedostatek zařízení komunitní péče (chráněných dílen, sociálních firem), nedostatek sociálních služeb, které by lidem s vážným duševním onemocněním pomáhaly se získáním a udržením pracovního místa. Chybí těsnější vazba mezi nabídkou vzdělávacích kurzů a uplatněním na trhu práce.
Situaci má změnit připravovaná reforma psychiatrické péče, která však zatím současný stav neovlivňuje. Nedostatečné zajištění psychiatrické péče zvláště o lidi s vážným duševním onemocněním, chybějící kapacity ambulantní péče a absence zařízení komunitní péče, to všechno má závažné důsledky. Lidé s psychotickým onemocněním nemají dostatečnou zdravotní, rehabilitační a sociální péči, která by jim umožnila vrátit se do běžného života a také na trh práce.
Evidentní je nezájem zaměstnavatelů o handicapované zaměstnance. Existující možnosti získání kvalifikace formou vzdělávacích kurzů jsou nezájmem zaměstnavatelů o zaměstnávání zdravotně postižených devalvovány. Stigmatizace a diskriminace lidí s vážným duševním onemocněním „Lidé s duševním onemocněním jsou považováni za blázny, okolí se k nim staví nedůvěřivě. Zpochybňuje se úsudek nemocného člověka, okolí se mu vyhýbá nebo jedná s odstupem. Vyústění v diskriminaci bývá spojeno s odmítáním pomoci a vyčleňováním ze společnosti. Neznalost obyvatel problematiky duševních nemocí je i v dnešní době varovná. Podporuje udržování mýtů o duševních poruchách, posiluje negativní předsudky a zesiluje stigma duševně nemocných lidí. Stigma duševní nemoci má významný dopad na všechny životní oblasti osobního i společenského fungování. Stigmatizace znemožňuje znovuobnovení duševního zdraví.,“ uvádí v práci „Tendence ke stigmatizaci duševně nemocných lidí ze strany vysokoškolských studentů“ Michaela Holubová. „Jakákoliv lidská (fyzická nebo psychická), společensky nepřijatelná odlišnost, přináší svému nositeli společenskou nálepku, nebo-li stigma. Tato nálepka je spojována s negativní konotací a svému nositeli může přinášet významná společenská znevýhodnění.
Stigma je definováno jako pocit negativní odlišnosti od členství a života ve společnosti (Arboleda-Fiórez, & Heather, 2012). Cílem stigmatu je označit ty jedince, kteří mohou společnost, její hodnoty, uspořádání, morální nastavení a společenské normy ohrožovat. Stigmatizace podle M. Holubové představuje negativní a varovný společenský jev, který může přecházet v diskriminaci ve všech životních oblastech. „Diskriminace lidí se schizofrenií představuje nerovnost v poskytování péče, nespravedlnost v legislativě, neochotu poskytnout zaměstnání a neumožnění duševně nemocnému člověku být součástí sociální skupiny,“ uvádí M. Holubová.
„Problematika stigmatu duševní nemoci v pracovní oblasti je složitou záležitostí. Stigma duševní nemoci vyčleňuje schopné a neproblematické zaměstnance s psychickou poruchou. Zaměstnavatel nerozlišuje podstatu psychických problémů. Stigma duševní nemoci je automatickou nálepkou pro nepřijetí do zaměstnání (Sainsbury Centre for Mental Health, 2007). Strach z otevřené diskriminace motivuje zaměstnavatele ke skryté diskriminaci v podobě odchodu zaměstnance přirozenou cestou. Neočekávané změny služeb, přesčasy, navýšení práce, změna pracovních podmínek. Duševně nemocný člověk přestane zvládat práci a dobrovolně odejde, nebo je z práce pro potíže ve fungování vyhozen,“ píše M. Holubová. Navzdory uvedeným obtížím je mezi lidmi, kteří prošli schizofrenií, řada jednotlivců, kteří se snaží o aktivní život a také o zlepšení situace duševně nemocných lidí. Angažují se v různých aktivitách, neziskových organizacích, v rámci hnutí peer pomocníků, atd.
Smysluplná práce je důležitá jak pro sociální integraci duševně nemocného člověka, tak pro zlepšení jeho zdravotního stavu. „Práce může dobré duševní zdraví podporovat v různých směrech: nabízí příležitosti k ověření a využívání dovedností, je zdrojem cílů generovaných vnějšími silami, nabízí pestrost, přehledné prostředí, peníze, fyzickou bezpečnost, mezi osobní kontakty a v neposlední řadě oceňovanou sociální pozici“ (Warr, 1978, s.111). Součástí připravované reformy psychiatrické péče by proto mělo být také vytvoření podmínek pro rozvoj pracovní rehabilitace, rekvalifikaci a získání chráněného zaměstnání.
Josef Gabriel
