Je to logické, jestliže vám někdo otevře své srdce, dá vám tu důvěru být před vámi „nahý“ a zranitelný a vy jeho přítomnost vnímáte jako obohacení, byť to, co slyšíte, není zrovna pozitivní, k takové lidské blízkosti prostě city patří. Osobně to považuji za správnou cestu k dobrému terapeutickému vztahu, bez kterého nemůže být žádná terapie úspěšná. Terapeut by měl na sobě neustále pracovat, zdokonalovat se ve své profesi, ale být si i dobře vědom svých pravých pocitů a případných motivací. Naštěstí mu v tom pomáhá supervize.
Přesto, že nejsem vyloženě atraktivní typ muže, může empatie a bezpodmínečné přijímání zbudit v některých klientkách velmi silný vnitřní „chaos“ a zájem o terapeuta jako muže. Někteří lidé se s takovým přijetím setkávají poprvé v životě a jiným se ho dostává třeba jen velmi málo a nemusí svému vnitřnímu zmatku zrovna rozumět. Terapeut je také jenom člověk a má své přirozené potřeby. V tomto okamžiku však naráží na jakési tabu. Profesní etika mu nedovoluje jakýkoli jiný vztah s klientkou nežli profesionální. Zkrátka ji nemůže využít k uspokojení svých potřeb, byť se mu může klientka líbit sebevíce a z její strany může být zájem velmi silně opětován. Musí ji dokázat ochránit před sebou samotným. K tomu musí dokázat být i sám se sebou a být si dobře vědom svých potřeb, ale i hranic. Výhodou může být, je- -li terapeut autentický a tyto své vnitřní pocity klientce verbalizuje, myslím, že to může upevnit pocit vzájemné důvěry a otevřenosti. Nikdy by mne nenapadlo, že budu za svoji vizuální průměrnost vděčný. Ale city nejsou jen o vzhledu. To je pouze jedna z pastí, do kterých se mohou klientka a terapeut dostat.
Moji praxi ovlivnila jedna lékařka psychiatrička, která si nepřeje být jmenována, ale její osobnost a přístup k pacientům mne dosti oslovil. Za její ochotu mne učit jsem ji vděčný. Právě z rukou této lékařky se mi dostala do ruky kniha Neuróza a lidský růst od Dr. Karen Horneyové. Nejen, že tato kniha dokázala pojmenovat a pomoci mi porozumět mým vnitřním konfliktům, dokázala mi i více porozumět některým klientům. Převážná část mých klientů trpí úzkostmi a depresemi a mně bylo stále divné, co mají tito klienti společného. Divil jsem se, kolik neštěstí má potvůrka, kterou nálepkujeme pojmem neuróza, na svědomí. Naschvál, jak často ve svém vnitřním dialogu používáte sousloví „měl bych“? Měl bych být lepší manžel/ ka, měl bych být lepší otec/matka, syn, lepší milenec, zaměstnanec…. Taky se nemáte rádi za to, že nejste 100%, ale spíše 120%? Nenávidíte se za to? Je těžké si dopřát nebýt dokonalým/ lou? Jestli to cítíte podobně, dost možná bojujete s vnitřními konflikty svého pravého já a svého idealizovaného já. Dost možná bojujete s neurózou. Možná už má neurotická pýcha nad vaším pravým já příliš velkou moc. Tento neošetřený vnitřní konflikt může mít za následek jak agresi a hostilitu (nepřátelství) vůči svému okolí, a co hůř, vůči svým nejbližším také úzkosti, které mohou přerůst až v deprese. Dosti často se však tyto pocity (agrese a úzkost) střídají. Je to přirozená reakce na ohrožení – útok nebo únik.
Právě bezpodmínečné přijetí a láska je to, co takový člověk potřebuje nejvíce, a právě to se mu kvůli jeho chování často dostává nejméně. Proto je rogeriánský, terapeutický přístup v takových případech úspěšný. Má to však ještě jednu výhodu. Tím, kdo nejvíc v terapii pracuje, je klient sám, on sám dokáže tyto pocity přemoci, pozná sám sebe a je následně na to hrdý. Terapeut ho pouze doprovází a sem tam mu nějaký ten balvan pomůže z jeho cesty odtlačit. Je osvobozující, když klient objeví své upozaděné, pravé já a dokáže se přijmout takovým, jakým skutečně je. Výhrou pak je, když se za to přestane nenávidět. Je to ale dlouhá a těžká cesta. Spolknout prášek může být snadnější a někdy pomůže přežít následek, většinou však neřeší příčinu.
