Tak daleko mě odvál vítr uzdravení, že se mi povedlo cestou na publicistickou dílnu v pavilonu 19 v Bohnicích ztratit. Už je neznám jako své boty. Ale díky této náhodě – nebo spíš synchronicitě, abych použila oblíbený výraz nás šílenců – jsem narazila na hlouček turistů kochajících se pavilonem 28, naslouchajících výkladu v němčině. Chtěla jsem poslouchat, ale má stydlivost mi nedovolila se zastavit. Zaslechla jsem jen „zwei und zwanzig Betten“ – to průvodkyně asi popisovala kolik lůžek a tím pádem pacientů pojme jedna místnost takového pavilonu. Výjev mě ujistil, že Bohnice jsou, byly a vždy budou výkvětem surrealismu. Škoda jen, že až psychiatrická reforma vyžene blázny z pavilonů, už nebude, kdo by oživoval a sám sebou ilustroval ten snový skanzen. Jako například ten překrásný blázen v bílém vytahaném tričku, na kterém září klíček na šňůrce, jak do běla vymetá chodník před svým pavilonem v rámci pracovní terapie.
Nebo ten roj šílenců obsypaných kolem pochybných krámků jako včely kolem hrušky. Vypadají docela šťastně, krámek jim plní poslední touhy, které jim směly zbýt, anebo jsou zfetovaní svými chorobami. Kolem Centrální terapie prochází pohublý mladík se sklopenou hlavou. Občas se zastaví – to když číslo kroků, které právě udělal, odpovídá v poblouznění pečlivě vypočítané číselné šifře, která přináší štěstí. Všude je krásně čisto, svítí sluníčko a park čpí borovičnou vůní. Nyní chápu, jak se tady mohou jen tak bezstarostně, beze strachu z agresivních pomatenců projíždět maminky s kočárkama. Nikdo nevěří, že by se na tak krásném místě mohlo dít něco zlého. Naopak mnoho ex-pacientů, kteří znají ten monument zevnitř, se vyhýbá Bohnicím obloukem. Cítí zde pach praní prostěradel pomočených po silné dávce sedativ. To já sem chodím ráda. Jsem věčné dítě, které si tu užilo svůj dětský tábor navíc, který v dospělosti už ani nečekalo. Tábor, na kterém si každý vysloužil tu smradlavou hodnost šílence. Nyní se sem ovšem vracím očištěna. S vysokou školou, chorobou v remisi, jako zaměstnanec organizace Dobré místo – jako redaktor. Hraju vyšší hru. Ta dnes obnáší zúčastnit se publicistické dílny pořádané Dobrým místem pro hospitalizované, ale i lidi z venku. Tuto distinkci ale rázem nechávám stranou – uvnitř zdí vypadá jako pacient každý.
Na publicistické dílně jsou kromě organizátorů dva pacienti. A teď já. Prý si doposud jen tak povídali. Když zapluju do davu, je mi vše jasné. Přicházím o hodinu později, ale ještě se jim nepovedlo udělat skoro nic publicistického. Pacienti chrlí svou moudrost. Postupně začínám mít pocit, že vést tuto dílnu je jako snažit se plavit peřejemi proti proudu. Tím proudem je zkušenost šílenství, která je všezaplavující a má navrch nad všemi pokusy o racionalitu a řízení. Pacient jménem Daniel popisuje hospitalizaci takto: „Je to, jako kdyby hrozilo, že člověka bolí noha, odvezou ho do nemocnice a tam mu ji prostě uříznou.“ Nemůžu nesouhlasit. Dalším velkým tématem jsou léky. Daniel o nich vypráví dlouhý příběh. Doporučujeme mu, aby jej publikoval v Espritu, ale zdráhá se. Ukazuje se, jak je těžké psát, když je člověk nemocný a nemůže se soustředit. V rámci dílny si pacienti mohou odnést knihu Kam jdou lidé s nemocnou duší. Daniel v ní nachází namátkou větu: „(…) po Zyprexe se mi vrátil humor.“ Všichni se tomu nevěřícně smějeme. Pacientka Alena přinesla na dílnu svou vlastní knihu. Zabývá se ve svém životě potápěním a píše o vodě. Čteme si úryvek z knihy. Dozvídáme se, že Alena píše svou autobiografii. Doporučuji jí, jak postupovat při vydání knihy. Všichni dostáváme pohledy s akrylovými mušlemi, které namalovala. Jak říká Daniel, a mohl by říct každý pacient, „já nejsem jednobarevnej“. Jinými slovy, já se nevejdu do své diagnózy. Jsem víc než blázen. O přestávce nám Daniel vypráví o své bohaté korespondenci s jakousi Japonkou. Naše publicistická dílna se pomalu ale jistě mění v Ságu rodu Forsytů.
Z Bohnic odcházím zadní branou, tou, která dříve bývala zamčená. Měli od ní klíče pouze doktoři a někteří pacienti, kteří je pak šmelili s ostatními. Je to brána praktická, blíže do Alberta a blíže do hospody. Stojí vedle pavilonu 1, před kterým se na lavičce sluní jakási žena, pravděpodobně nakažená schizofrenií. Její duše se přede mnou tyčí jako strom v pralese vyžíraný nádherným chorošem nemoci. Byl to hezký den. Opouštím tou nejmíň známou branou areál Bohnic, to San Marino Prahy, stát ve státě s vlastními pravidly a zvyky. Musím si rychle vzpomenout na zvyky venku.
