Možná se stačilo zajímat trochu dříve, než až když opět někdo musel zemřít. Reformu psychiatrické péče si tu politici roky přehazují jak horký brambor. Systém psychiatrické péče u nás totiž patří do minulého století. Přitom schizofrenií u nás trpí víc jak 60 tisíc občanů. Trvale hospitalizovaných je kolem tisícovky. Ti ostatní musí i s nevyzpytatelným onemocněním sami od sebe docházet na ambulantní kontroly. A teď dobře poslouchejte, i potenciálně nebezpečným pacientům se psychiatři ve svých ambulancích věnují zhruba 2,5 hodiny ročně. Víc jim pojišťovny neproplatí. Navíc i lékaři jsou odsouzeni k tomu čekat, zda se pacient ke kontrole dostaví či nikoli.
(Michaela Nová, Střepiny, TV Nova)
A tady nový systém, který už měl zcela jistě dávno platit, nesmí selhat. Musí zajistit, že to nejnebezpečnější procento pacientů skutečně nebude chodit mezi námi jako časovaná bomba. Musí zajistit, že pokud někdo už jednou zaútočil, jako právě Barbora Orlová, skončí za vysokou zdí v léčebně nebo v detenčním ústavu.
(Michaela Nová, Střepiny, TV Nova)
Veřejnost, rozrušená zprávou o vraždě, kterou ve Žďáru nad Sázavou spáchala schizofrenička, VOLÁ PO LYNČOVÁNÍ psychiatrů. A schizofreniky by nejraději pozavírala do blázinců, za mříže. Je to nesmysl. (…) Na celkovém objemu násilné trestné činnosti se podílejí schizofrenici zcela minimálně. Zato mezi pachateli násilných trestných činů pravidelně nacházíme osoby s anetickou poruchou osobnosti – dříve psychopaty, sexuální násilníky, osoby s hraniční poruchou osobnosti, alkoholiky a narkomany závislé na budivých drogách jako je pervitin. U všech těchto jmenovaných skupin je výrazně vyšší pravděpodobnost, že se dopustí násilí, než u schizofreniků. Stejně tak u pacientů s demencí je výrazně vyšší pravděpodobnost, že způsobí nějakou pohromu, která ohrozí lidi – požár nebo vážnou dopravní nehodu –, než u schizofreniků. Kdybychom ale příslušníky výše jmenovaných množin pozavírali všechny, bude sedět třicet procent národa.
(Jiří X. Doležal, Pozavírat schizofreniky není řešení, REFLEX)
Dagmar Orlové je jasné, že žďárský útok se stane exemplárním případem, kvůli němuž budou padat hlavy a který zřejmě i v zákonech přinese mnoho změn. „Co se týče potrestání či léčby, na to v konečném důsledku může doplatit hlavně moje dcera,“ obává se matka útočnice Barbory.
(Ivana Žáková, Dcera potřebuje léčbu, ne trest!, Blesk)
„Nechala jsem Barunku pozdravovat. Vzkázala jsem jí, že žiju jen pro ni. Aby věděla, že není sama, že její máma ji bude bránit. Vím, jak strašně musí dceři být, když si uvědomila, co provedla. Dobře znám její povahu,“ řekla Blesku Dagmar Orlová.
(Ivana Žáková, I když vraždila, miluju ji! Blesk)
Odborníci tehdy zjistili, že s následky podobné mediální kampaně se jejich pacienti vyrovnávali někdy i po řadu měsíců. „Uvádět přesnou diagnózu ve spojení s násilnými činy proto považuji za velmi škodlivé,“ říká profesorka Papežová.
(Ivana Matyašová, Jak se vyrovnat se schizofrenií, Lidové noviny)
Já samozřejmě jsem jí nevyšetřoval, neznám její spis, takže vám na tu otázku odpovím obecně. Jaké v takovýchto případech, kdy psychotik spáchá nějaký trestný čin, mohou ty motivy být? Ty mohou být okolnímu světu naprosto nesrozumitelné, ale z hlediska vnitřní logiky té choroby jsou pochopitelné, protože jde o chorobný příznak. Například jsme měli pacientku, která takhle zabila své dítě v hrůze, protože pod vlivem bludu byla přesvědčena, že je ztělesněným ďáblem, že do jeho tělíčka vstoupil ďábel, který ohrožuje celé lidstvo, a to lidstvo ona spasí tím, že se toho ďábla zbaví. Přitom hlasy, což tedy byly sluchové halucinace, jí nařídily, nebo poučily, že ďábel je nesmrtelný a jediný způsob, jak se ho zbavit, je to tělo, do kterého vstoupil, uvařit.
(Jak to vidí Cyril Höschl, ČRo Dvojka)Po smrtelném útoku schizofreničky ve žďárské škole se rozpoutala vášnivá debata, co dělat, aby se podobné tragédie neopakovaly. Tu paní a okolnosti její léčby znám pouze z médií. S lidmi s psychickým onemocněním však pracuji již čtrnáct let a za tu dobu jsem se setkala s více než stovkou lidí se schizofrenií. Rozhodně to nejsou lidé agresivní nebo nebezpeční – a pokud, tak spíše sami sobě. Jsou velmi křehcí a často si nevědí rady se sebou a světem, ve kterém žijí. Pokud se jim dostane přijetí a cílené podpory, jsou většinou schopni žít běžným životem, pomoc potřebují jen ve stresových situacích.
(Dagmar Sližová, Neodsuzujme, co neznáme, Region Opavsko)
„Na úřadě jsme upravili vývěsku s fotografií, kytičkou, svíčkou a kondolencí,“ přiblížil starosta Nížkova Jan Mokrý. Černá vlajka připomínající památku studenta visí také na hasičské zbrojnici u žďárských takzvaných zámeckých hasičů. Tam chlapec donedávna docházel dvakrát týdně, nevylučoval ani myšlenku stát se v dospělosti profesionálním hasičem.
(Lenka Mašová, Jiří Marekn, Děti se probírají ze šoku po útoku, Jihlavský deník)
„Mám vážné podezření, že došlo k systémovému selhání.“ Slova, která premiér Sobotka řekl záhy poté, co minulé úterý na střední škole ve Žďáru nad Sázavou žena trpící schizofrenií ubodala šestnáctiletého studenta a další zranila, znějí varovně. V podobném duchu se přidali další ministři a policejní prezident dokonce prohlásil, že obyvatelé se musí chránit před duševně nemocnými.
(Česká schizofrenie, Respekt)
Podobným útokům nemůžeme předejít, protože duševně choří byli, jsou a budou. Kdokoli z nich může při záchvatu agresivně zaútočit zejména proti členům domácnosti, blízkým osobám, ale také proti naprosto neznámým lidem jako ve Žďáru. Společnost opravdu není chráněná. Například spartakiádní vrah Jiří Straka, kterého jsem po jeho činech jako psychiatr posuzoval, ke mně jezdil z ústavní ochranné léčby z Bohnic volně metrem a tramvají do svých třiatřiceti let. V léčebně, kde pečoval o koně, se také volně pohyboval. Kdykoli mohl na dvě nebo na čtyři hodiny odejít a jen tak ze cviku si někoho zavraždit a pak se zase vrátit. Dneska je na svobodě, zmizel někde na Šumpersku a nikdo opět netuší, co dělá. Takže společnost ochráněna není, nedělejme si iluze.
(Běž a zabij, mohl říct Bůh, Rozhovor s docentem psychiatrie Karlem Hynkem sepsali Marek Přibil a Tomáš Menschik, Týden)
