O problémech lidí s vážným duševním onemocněním hovořili s návštěvníky Eliška Marie Pražáková a Břetislav Košťál. K tomuto tématu měli co říct především ze dvou důvodů. Jednak jako členové Studia 27 zaostřeno na duši. Je to filmařský a žurnalistický tým složený z lidí se zkušenostmi s duševním onemocněním. Jeho cílem je přispět k destigmatizaci lidí s duševním onemocněním prostřednictvím otevřené veřejné debaty. A také vytvářet díla, která mají více informovat o duševních onemocněních a o oblasti duševního zdraví. Druhý důvod s tím prvním souvisí – oba mají mnohaletou zkušenost s duševním onemocněním a o tu se přišli rozdělit.
Břetislav Košťál
Já mám diagnostikovanou schizoafektivní poruchu, která se vždycky projevovala psychospirituálními projevy. Rozjela se mi při duchovním hledání, kdy jsem na sebe uplatňoval nezvyklé až extrémní jogínské praktiky. Zádrže dechu ústy a podobně. A zažil jsem něco, čemu se říká v józe uvolnění hadí síly. Mám takovou teorii na to, že to mi brnklo do toho jemného biochemizmu mozku a z toho mě lidově řečeno hráblo, překlopilo se to do manické epizody. Bylo to dost bouřlivé. Bylo to na Silvestra. Prožíval jsem různé věci i to, že mě pronásledují odstřelovači. Na druhou stranu jsem měl pocit vyvolenosti a že na mě čeká dav, kterému budu kázat, to že jsem takový druhý Ježíš. A dopadlo to tak, že mě přivezli policajti do léčebny v poutech a byl jsem šest dní na neklidovém oddělení. To byl pro mě šok, protože neklidové oddělení je uzavřené oddělení. Byl jsem přikurtovaný, takže omezený v pohybu. A najednou to bylo trošku takové alternativní vězení. Ty znehybňovací prostředky, co se používají na psychiatrii nemusejí být úplně šetrný a někteří ti zaměstnanci v léčebnách i na těch neklidových odděleních mi přijdou, že jsou to takový lepší bachaři. A když jsme u těch lidských práv a podobně, tak myslím že tady u nás je ještě velká mezera, která se dá vyplnit, protože z právního hlediska se tyto takzvané nedobrovolné hospitalizace musejí do 24 hodin hlásit soudu a ten soud má povolit nedobrovolnou hospitalizaci nebo říct, co s tím. A ono se to dost formalizuje a nikdo nezkoumá za jakých příčin a proč byl kdo hospitalizovaný. A s tím člověkem žádný právník nemluví. Tak to jenom tak na úvod, možná bych dal slovo tady Elišce.
Eliška Pražáková
Já jsem nikdy nebyla hospitalizovaná, přestože mám diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. To bych řekla na úvod, takže takovéhle hrůzy neznám, a to z jednoho prostého důvodu, protože mám perfektní rodinu, která se o mě postarala. Mě to začalo v podstatě nejdřív takovou depresí, kdy jsem opravdu sklouzávala do toho pocitu, že nic nemá cenu a že mě nebaví věci, které mě dřív bavily. Všechno ztrácelo smysl a já jsem hledala jakýsi moment, kdy bych byla schopna existovat v tomto světě ještě za stávajících podmínek. A všechno se mi zdálo, že je příliš těžké, byla jsem unavená, nedokázala jsem se tehdy málem postarat o syna. S tímto jsem šla k doktorovi a byla jsem přeléčená kvůli depresi. A o tři čtvrtě roku později, po druhém porodu, jsem se ráno probudila a v tu ránu jsem věděla, že je zle, protože se mnou mluvili mimozemšťané. Přestože jsem nejdříve byla v takové povznesené náladě, že jsem vyvolená, přesně tak jak tady o tom mluvil Břéťa. Že jsem někdo víc, protože mě kontaktovali, protože přese mě se chtějí spojit s lidstvem. Že mám speciální úkol. Jenomže v momentě, kdy jsem si uvědomila dosah tady toho všeho, jsem se začala hrozně bát. Protože jsem najednou začala mít paranoidní sklony. Nedokázala jsem poznat, zda ty hlasy a bytosti, co se mnou komunikují jsou přátelské nebo ne. A začala jsem se bát o své děti a na základě tady toho jsem se dostala k doktorovi, který mi nasadil léky, kterými se to mělo potlačit, tyhle příznaky. Problém byl v tom, že léky sice zabraly, ale zabraly tím způsobem, který já jsem nečekala, že jsem se v podstatě dalšího tři čtvrtě roku potýkala s tím, že jsem spala skoro dvacet hodin denně, že jsem nebyla schopná se postarat o děti a že jsem byla na tom vlastně hůř než při té depresi. A v tomto momentě mi právě hrozně pomohla moje rodina a protože si zjistili informace, o té mé nemoci, o tom co to vlastně je. A zjistili, co mají asi tak dělat, jak mi můžou pomoct. A nemusela jsem jít do léčebny, mohla jsem zůstat doma. A o tom bych tady také chtěla mluvit, protože to je důležitá věc, že jsem se setkala s tím, že doktoři vlastně lidem nevysvětlují nic, nevzdělávají je, nechají je v tom, že jsou nemocní a že už to lepší nebude a jediná možnost je brát léky a brát je stále. Jsou různé hypotézy, jedna je ta, že existuje nějaká udržovací dávka těch léků, která zabraňuje tomu znovu vypuknutí nemoci. A je pravdou, i já jsem se o tom přesvědčila, že v momentě, kdy jsem léky vysazovala, tak že jsem vydržela tři čtvrtě nebo půl roku do další ataky. A s léky jsem vydržela dva, dva a půl roku, prostě déle. Ale takhle stejně přišla, otázkou je jaký vliv na to měly léky a jaký vliv na to měly všechny ostatní věci. Což je jednak to rodinné zázemí, prostředí, protože když jsem vysadila léky, tak jsem se setkala s odmítnutím okolí a to přispělo k mému rozhodování, které nebylo úplně v souladu s přáními rodiny a podobně. Dostala jsem se do většího tlaku a podle mě ta ataka propukla dřív. Takže tohle bych chtěla zdůraznit, že je důležité pracovat i s tím okolím, nejenom s tím člověkem, který je nemocný, protože to hraje důležitou roli.
Břetislav Košťál
A není to jenom rodina, jsou to i ti blízcí, různí kamarádi, nebo i širší rodina. Je to i to, zda to člověk tají, nebo netají na pracovišti. Je to i o vnitřním postoji toho člověka, který má tyto potíže, zda tu nemoc přijme, nebo odmítne. U mě to trvalo dlouho než jsem přijal, že jsem nemocný. Já jsem prošel několika ataky, až já nevím kdy v roce 2005, kdy jsem shodou okolností tady ještě do psychiatrického centra Praha nastoupil na psychoedukační stacionář, tak tam mi vysvětlili, jak to funguje z toho biochemického hlediska a co je dobré pro to dělat a že je lepší žít pozvolněji a nemít ty přehnané ambice. Jako například, že budu pracovat jako vysokoškolák někde za každou cenu a stresovat se. A tak jsem to přijal a požádal jsem si tehdy o invalidní důchod. To byla zrovna moje předposlední ataka v roce 2005, kdy jsem přišel během měsíce, dvou o práci, bydlení, partnerství a ještě o účast ve sebe-rozvojovým semináři. Tady je problém s tím, že se ten člověk v atace chová divně, nezvykle jinak, společensky neakceptovatelně, tak je odsuzován a to okolí mu to dá sežrat, že to může dopadnout tak, že se ocitne na ulici úplně bez prostředků. Já kdybych neměl podporu původní rodiny, to znamená rodičů, a nemohl se k nim na nějakou dobu přestěhovat, než si seženu na přechodnou dobu chráněné bydlení, tak bych se stal možná bezdomovcem. A než by mě přišel invalidní důchod a takové věci. Protože ze sociálního hlediska z nějakého životního minima tří tisíc korun, tři a půl tisíce korun se nedá vyžít. To byla taková drsná zkušenost. Potom jsem si uvědomil, že bych s tím měl už opravdu něco dělat. Protože do té doby jsem byl schopen pracovat, shodou okolností já jsem měl tu první ataku v roce 1997, dostudoval jsem historii a to díky tomu, že jsem vysadil ty antipsychotika první generace, což byl haloperidol. To je strašný tlumič vášní a všeho. Potom je oploštěný každý, to si můžete vyzkoušet v praxi, jak ten lék působí, protože na každého to působí podobně. Že ztratí zájem, je ospalý, není schopen pružnějšího myšlení a člověk z toho úplně zakrní. Tak z toho důvodu jsem ho vysadil. Můj lékař mi odmítal změnit medikaci, říkal, že je lepší mít tu původní. Přitom tehdy už byla na trhu zyprexa a podobně. Tak jsem tedy dodělal školu, pak mi bohužel za rok a půl přišla menší ataka. Já jsem pak týden, čtrnáct dní maximálně měsíc bral léky. Pak jsem je vysadil a takhle to bylo rok co rok nebo ob dva roky. Až tedy v tom roce 2005 byla takováhle ataka, která mi zničila život, ty jistoty. A já jsem začal od nuly, začal jsem využívat komunitních služeb, sociálně zdravotních zrovna u organizací Bona nebo Fokus Praha. Což bylo, a to je důležité, jak tady mluvil pan profesor o tom, že se mnoho lidí ocitne na dně, tak není schopný v tom stavu pracovat. Takže nějaká chráněná práce nebo práce v uzpůsobeném prostředí je pro ty lidi strašně důležitá, protože člověk má pocit vlastní hodnoty a toho že je platným členem společnosti. My tady máme dost takový ten kult práce. Ten kdo pracuje je plnohodnotným členem společnosti. Takže ta práce je důležitá. Dříve to byly chráněné dílny, ale ty dost zanikly. Kvůli změně příspěvků ze zákona úřadu práce. Takže chráněných dílen už dnes moc není. Že je spíš takové podporované zaměstnávání. Mluvil jsem i o tom širším okruhu známých, nějaká ta edukace psychoedukace toho širšího okruhu. A pak je to z toho hlediska osobního naučit se s těmi omezujícími projevy nějak zacházet a postupně jak to člověk prožívá, jak se mu to tak trochu vrací navzdory tomu, že bere léky, nebo se to trochu mění, že já už třeba nemám ty psychotický zážitky, ale během stresu mám úniky do takových úzkostně depresivních stavů. Takže se to snažím řešit procházkami v přírodě nebo intenzivními konzultacemi na krizovém oddělení. Takže to mě pomáhá. Důležité je mít kolem sebe síť profesionálů, multidisciplinární tým, který vám pomáhá s různými věcmi. Někdo je třeba na bydlení, někdo na práci, někdo na volný čas, někdo na rodinnou terapii, někdo na tu individuální psychoterapii a pak lékař, ten je tam hodně přes ty léky a nějakou psychoedukaci ohledně té nemoci. A pak je také dobré, když se člověk může setkávat s lidmi, kteří mají podobné onemocnění, kteří mu mohou předat nějaké svoje zkušenosti, s kterými si člověk může popovídat o věcech, které prožil z různých atak a pak to porovnat a zjistit, že něco má stejné, něco jiné,... A to dělá hodně. To jsou tak zvaní píři, peer konzultanti. Popřípadě peer lektoři, to jsou lidi, kteří mluví, tak jako třeba teď my se svojí zkušeností k lidem.
Eliška Pražáková
Já bych se ještě vrátila k té citové oploštělosti. U mě to třeba probíhá tak, že já emoce vnitřní, které se týkají mého vnitřního světa, mám strašně silné až extrémně, že jsem schopná prožívat emoce úplně až na dno. Ale problém je v tom, že já je nejsem schopná vyjádřit tak, jak je cítím. Mám určitý pocit, že by to ani nebylo dobré, ze zkušenosti to vím a protože ani nevím, jak bych je byla schopna vyjádřit. Protože kdybych chtěla vyjádřit všechno, co cítím, tak bych toho nebyla schopna. Musela bych se zároveň smát, brečet, něco rozbít, někomu ublížit, ublížit sobě, všechny tyto věci najednou. Protože je to ve mně tak silné, že nejsem schopna to nějakým způsobem bezpečně ventilovat. S tím že, pak je ještě druhá věc, co se týká citů, a to je to, že když beru léky, tak po určité době začnu být prázdná. A u mě je to stoprocentně léky, což je potom problém, že je nechci brát, nebo že mi vadí, že mám vysoké dávky. Když tlumí ty pozitivní příznaky, tak mi tlumí toto. Čili já nejsem schopná, a to mi nejvíc vadí, mít někoho třeba intenzivně ráda. Pro mě jako pro ženu je to strašně důležité. A tohle když mi chybí, tak je to v tom životě strašná díra. A v podstatě tím ztrácí život tak trochu smysl. Ale jinak ty příznak, já i když beru ty léky, tak mám kolem sebe pár bytostí, s kterými si už rozumím potom čase. Já už to mám osm roků, od té doby, co jsem začala chodit k doktorovi, co jsem měla první příznaky. A dokázala jsem si k nim vytvořit smysluplný vztah. V momentě, kdy mi způsobují bolest, tak se je snažím ignorovat a soustředit se víc na ty uzemňující věci běžného života. A v momentě, kdy naopak mám v životě těžkosti, které mě nutí vtáhnout se do toho vnitřního světa, tak je používám k tomu, že si s nimi povídám, že s nimi řeším svoje problémy. Mě se zdá, že je to v podstatě, z toho psychologického hlediska a že ta nemoc je určitým typem úniku, protože je to taková nespokojenost s tou realitou, která je kolem nás a pocit, že by to mělo být všechno jinak. Otázkou je, zda je tento pocit způsobený právě tou dispozicí k té nemoci a nebo jestli je to běžný pocit, který mívají lidé úplně normálně, jenom se jim tolik nezabývají, protože jsou rušeni vnějšími událostmi a my jsme jenom citlivější k takovým osudovým otázkám toho života, hlubokým psychologickým. A mě třeba, když jsem přestala brát naposledy léky, tak se mi ataka rozjela po třech měsících. A začalo to docela zajímavě, protože to začalo tak, že jsem se ráno probudila a měla jsem pocit, že se všichni dívají jenom na mě, že jsem já nejdůležitější a že to nikomu nesmím říct. Takže na mě nikdo nic nepoznal a já jsem vevnitř měla úplný ráj, úplný svět snů. Jenomže to s sebou neslo i to, že v momentě, kdy jsem si uvědomila, že bych o tom neměla mluvit, že je to moje výsada, a tak dále. Tak jsem se začala toho zároveň sama bát. A začala jsem se bát, že mě lidé chtějí tohoto zbavit, toho stavu, že mě o něj chtějí nějakým způsobem připravit. A začala jsem je podezírat. Mě to skončilo po půl roce, co ta ataka trvala. Skončilo to tak, že jsem odešla od rodiny, odešla jsem do úplně jiného města a všechno jsem začala od nuly, protože jsem měla intenzivní pocit, že to musím udělat. Byla jsem něčím tažena. Neříkám zda je to dobře nebo špatně v mém životě, to je jiná otázka, ale tam to bylo tak, že jsem ke konci podezírala i svou vlastní rodinu a mého tehdejšího manžela, že mi chce ublížit, že mě chce o všechno připravit. Byla jsem v dosti intenzivní úzkosti z toho všeho a měla jsem pocit, že to musím zarazit, že musím utéct, že vlastně ke konci jsem měla pocit, že musím sama sebe odklidit z toho života, že ostatním jenom ubližuji, že nějakým způsobem páchám všude zlo, i když to myslím dobře. Což bylo to důležité, protože já v tom strachu jsem pořád chtěla, aby všechno dopadlo dobře, abych nikomu neublížila a pořád jsem si to hlídala. Přesto jsem jednala tak, že to bylo pro mé okolí problematické a problematické i pro mě. Dostávala jsem se do situací, které jsem potom horko těžko zvládala. Až jsem získala náhled na tu svou ataku, nebo na to že jsem v nějaké atace až díky tomu, že jsem si začala vážit partnerství, které jsem měla nové. Protože se všichni stavěli proti mně, nechápali mě, protože se snažili mi neustále naznačit, že se chovám nevhodně, ale já jsem to nechápala. Já jsem nebyla schopna to ani přijmout a pořád jsem si myslela, že chyba je na jejich straně. A tak docházelo k takovým nedorozuměním, že v momentě kdy i blízký člověk se mi začal vzdalovat kvůli tomuto a viděla jsem, že to je nějaké divné, tak teprve mi to začalo docvakávat a teprve jsem začala mít náhled na tu svou nemoc. Takže mám pocit, že bylo nutné, abych se dostala do hodně konfliktní situace a pak si to teprve uvědomila. Což je problém v momentě, kdy jsem i těmi prášky byla zaléčená a byla jsem v podstatě jak kdyby všechno šlo na drátku, ale já přesto nebyla spokojená. Což je u toho zajímavé, že jsem byla nucena se dostat do takové situace, abych si to teprve uvědomila, abych narazila a abych byla schopná uznat, že se mnou opravdu něco není v pořádku a že bych s tím měla něco dělat.
Otázky účastníků semináře
Chtěla bych se zeptat, jak je to s tou mírou sebereflexe, když se vám děje něco jak jste popisovali, že máte pocity vyvolenosti, nebo že slyšíte nějaké hlasy. Zda vám to poví někdo jiný, že se chováte zvláštně a nebo v tom momentě víte, aha začíná se mi to vracet?
Břetislav Košťál
Tady je to totiž o tom, že díky těm lékům má člověk trochu tu sebereflexi. Já kdybych nebral ty léky, tak je to trochu jako když se vám protrhne hráz a je to průser. Ale co je podle mě do budoucna důležité, až budete jednat z pozice lékaře a učit ty lidi, jakoby nás pacienty, aby si ty léky naučili sami dávkovat. Že když se cítí dobře a mají pohodovou fázi života nebo období života, tak aby to bylo na nějaké minimální dávce, ale jakmile přijde nějaká krize, nějaké hlasy, tak si to musí zvednout. A tam už je to o té zkušenosti o kolik to zvednout. A pak až přejde krize, tak zase zpátky. Každý má ty úrovně jiné.
Eliška Pražáková
Já bych chtěla k té původní otázce dodat, že já jsem třeba vůbec neměla náhled na to, že se děje něco divného. Mě to nepřipadalo, mě to přišlo úplně normální a přirozené. V tu chvíli ten svět dával reálně smysl. Neměla jsem nejmenší ponětí, že je něco jinak než má být v tu chvíli. Pak když jsem se začala setkávat s těmi odmítavými reakcemi, tak mi to začalo být trochu divné. Začalo mi to vrtat hlavou, jenomže problém je v tom, že já jsem znala všechny možné duchovní systémy a různé věci, co se týkají spirituality a tak dále. A v momentě, kdy se mi příznaky takhle projevily, kdy jsem procházela jednotlivými stavy z mystiky a začala jsem je poznávat, začala jsem si říkat, jó tak toto je křest, toto je křižování, toto je z mrtvých vstaní. A prostě jsem teď procházela křesťanskou mystikou. Poté jsem začala sedávat jako Budha pod stromem Bodhi. Viděla jsem všechny ty minulé životy. Pak jsem se začala nořit do těch karmických vrstev a začali mi vylézat různé temné bytosti a tak dále. Které jsem ale vnímala reálně. Že v momentě, kdy vylézali, tak jsem cítila tlak na zádech nebo bolest, mravenčení. Ty smysly mi dávaly realitu toho, že to, co zažívám, je pravda. Takže já jsem o tom nepochybovala, já jsem dokonce, jak jsem byla v tom bludu, tak já jsem byla schopná, že když jsem něco zažila, tak jsem si na internetu našla nějakou informaci, která mi dala smysl, která mi vysvětlila to, co zažívám. A která mi řekla třeba, že tohle je leviatan, který musí vylézt, takže teď musím dva dny nikomu nic neříkat., teď musím telepaticky poprosit o pomoc toho a toho člověka, ten má tu moc, ten mi pomůže. Nebo jsem se propojovala s vědomím planety, s vědomím vesmíru a tak dále. Ale pro mě to bylo úplně reálné, já jsem si říkala, tak co tak jsem zvláštní člověk. Umím to, co ostatní neumí. A úplně bez problémů jsem s tím žila. Dokonce jsem s tímto dokázala normálně existovat. To už byla ta poslední ataka, kdy jsem si myslela, že to mám už na háku, že už poznám, kdy se něco děje. A pak jsem to zjistila po tři čtvrtě roce, že jsem tu ataku měla. A tehdy jsem byla schopna se postarat o děti o rodinu, fungovat úplně běžně, až na to, že v momentě, kdy jsem měla volný čas, když byly děti ve škole, ve školce, tak jsem chodila po městě, byla s neznámými lidmi, stále jsem jim něco vysvětlovala, vnucovala, byla jsem hodně neodbytná, pořád jsem komunikovala na facebooku, na četech, a tak dál. Nutila jsem lidem neustále nějaké věci, které oni si ťukali na hlavu, ale mě to nepřišlo, já jsem si říkala, ten to asi ještě nezná, tak jako v pohodě a vůbec. Pro mě to bylo takové období, kdy všechno dávalo smysl. Všechno bylo úplně perfektní a sedělo dohromady. Dokonce jsem dokázala, když jsem měla dělat nějakou presentaci ohledně nějakého projektu, tak jsem dokázala pracovat tak efektivně, že něco, co se nedalo vůbec stihnout, tak jsem byla schopna to stihnout na minutu přesně než jsem musela pospíchat na vlak. A toto mi všechno předkládal mozek, ty věci spojené dohromady, že to posilovala ten můj pocit výjimečnosti. Že co si zamanu, to se opravdu stane, tak to vidím. Dokonce jsem měla nějaké vize, to teď je pravda. I když beru léky, i když jsem zaléčená a tak. Tak vím, že jsem měla určité vize, které se pak splnily. Otázkou je, jestli by se ty vize splnily, kdybych k tomu nevědomě nesměřovala v té atace. Že se všechno událo, tak jak mělo. Ale dodnes si říkám, že na každé věci je zrnko pravdy. Protože jsem měla vizi, že od prvního července budu bydlet jinde. Vůbec jsem nechápala, jak by k tomu mělo dojít a ani jsem to nechtěla a nic jsem neřešila. A pak když jsem si byla přehlásit trvalý pobyt, tak jsem zjistila, že je prvního července. A prostě tyto věci v té atace vnímám jako definitivní, jako že jsou sto procentně pravdivé a přesto, že existuje spousta věcí, které se nevyplní, tak já vnímám jenom ty, co se vyplní. A mám pocit, že jdu určitou cestou, že mě to vede. Já jsem měla třeba pocit, že musím jít do kostela a tam se pomodlit, to bude další část mé cesty a takhle jsem chodila a v tom bludu se podporovala a i ty události mě v tom podporovaly. Takže na začátku jsem náhled neměla. Nedokázala jsem si to nijak uvědomit. A mohli mi lidi říkat, co chtěli. Naopak to byli v tu chvíli nakonec moji nepřátelé.
Mluvila jste o těch bytostech, které jsou vaše spřízněné duše. Tak i těmhle lidem nevěříte v té atace?
Eliška Pražáková
Když mám ataku tak věřím právě těm bytostem. To co mi řeknou, mám pocit, že je pravda.
Ty bytosti, to jsou ty hlasy?
Eliška Pražáková
Ano. Někteří lidé mají vizuální halucinace, mají hlasy, někteří mají jen ty ozvučené myšlenky, a tak dále. Já ty bytosti i vidím i slyším. Já jim říkám bytosti a takhle o nich i mluvím, protože pro mě jsou takhle reálné. I když v této chvíli vím, že ostatní je nevidí. Ale to mi nedělá problém žít jako by v těch dvou světech, až teď, dřív jsem to nedokázala. A těm bytostem jsem vyloženě věřila. Ty pro mě byly reálnější než ten okolní svět. Takže v momentě, kdy se to rozcházelo, tak jsem unikala do toho vnitřního světa a jednala podle toho. Proto jsem taky byla často nepochopitelná pro ty ostatní. Protože nevěděli, co zažívám vevnitř. A ono se to často váže s takovými věcmi, že nemám povoleno o tom mluvit. Že mám pocit, že si to ty bytosti nepřejí nebo že to zakazují, že mě určitým způsobem ovlivňují to mé jednání i vzhledem k vnějšku.
Měly deprese, které předcházely nejzávažnější fázi vašeho onemocnění, nějakou konkrétní příčinu?
Eliška Pražáková
U mě to byl jednoznačně porod. Já jsem po prvním porodu upadla do depresí a po druhém se mi už rozjela ta první ataka. Takže u mě to bylo takhle, ale zase na druhou stranu, když jsem to začala vzpomínat zpětně, tak jsem zjistila, že oni ty náznaky takovýchto stavů a věcí byly dávno před tím někdy od třinácti let. Jenom tomu okolí nepřikládalo dost velký důraz. Ale ta akutní fáze nastala po těch porodech. To byl pro organizmus dostatečně velký stres, aby se to odstartovalo.
Vy ty bytosti vnímáte jako úplně jiné osoby nebo cítíte, že je to vaše součást?
Eliška Pražáková
No ze začátku jsem si myslela, že to jsou úplně jiné osoby a teď už o tom tolik přesvědčená nejsem. Nedávno jsme měli besedu s Pér la Šézem, což je psychoterapeut, který říkal zkuste se těch bytostí na něco zeptat, oni nedokáží pořádně odpovědět, což je pravda. Když jsem začala rozlišovat víc, mít náhled na tu nemoc, tak jsem začala zjišťovat, že nedokážu kreativně myslet, že třeba opakuji jedno a to samé. A to se mi stává v takovým polobdělým stavu třeba v noci, když se probudím a ještě nejsem úplně probuzená, tak se mi stává, že slyším hlas, který mi neustále přikazuje: „Zabij se“. A já už jsem schopná si od toho držet odstup. Dřív jsem nebyla, dřív jsem tyto věci poslouchala. A nedokázala jsem připustit, že bych měla udělat něco jiného. Ale teď jak jsem si schopná držet ten odstup, jsem schopná vyčkat, nedělat vůbec nic, přesto že jedním z příznaků u mě je třeba to že se mi vlní realita. Něco jako svým způsobem metrix. Že se mi ta realita mění před očima a nemůžu s tím dělat vůbec nic, ale zase na druhou stranu někdy mám pocit, že to ovládám myšlenkami. To k tomu taky patří. A v momentě, kdy se mi toto děje, tak už poznám, že je něco špatně. A musím počkat, abych neudělala nějakou hloupost, takže když slyším jednoznačný příkaz, že se mám zabít, tak počkám až to přejde a neudělám to. Ale když jsem nebrala ty léky, tak jsem nebyla schopna tohoto náhledu. Což je fakt, že ty léky mi k tomuto dopomohly. A já jsem je potom začala brát ve skutečnosti v momentě, když jsem začala mít trochu náhled na tu nemoc a zjistila jsem, že v momentě kdy jedu v metru a kdy před sebou vidím pět různých příštích časových okamžiků, kde ve všech mám nějakou zbraň a útočím na lidi, tak mi došlo, že tohle nechci a že to nechci ani prožívat a šla jsem si pro ty léky. Ale v momentě, kdy jsem si myslela, že toto ještě zvládnu, že to bude všechno v pohodě, tak bych pro ně nešla. Což je pravda.
Mě by zajímal ten moment, kdy jste se dostali do takové podobné skupiny a setkali jste se s lidmi, co prožívali něco podobného. Jak to na vás působilo, co jste si mysleli? A vůbec ten celý prožitek, když potkáte někoho, kdo prožívá něco podobného.
Břetislav Košťál
Ona je to taková úleva, protože je to sdílení něčeho podobného. Je to o akceptaci. Třeba u Elišky vidíte, že je možné se s tím nějak vyrovnat, nějak s tím pracovat a pak je to mít síť důvěrných lidí, s kterými se to dá sdílet. Buď je to někdo blízký, ideálně partner. Je to velká úleva, psychoterapie, takový Rogersovský přístup k tomu, akceptace toho člověka, který je vedle vás. To dělá nejvíc. Hodně to pomáhá, je to o tom sdílení. Tak jako se zahrádkáři sdílí, nebo filatelisté.
Eliška Pražáková
Já tedy musím říct, že poprvé, když jsem právě byla v té atace a tvrdila jsem, že jsem Ježíš a on mi začal tvrdit: „Jó já jsem byl před tři čtvrtě rokem taky Ježíš.“ Tak prvně následovalo takové: Jó prosím tě, tak ty jsi přestal být, ale já jsem ten pravý. Takže mě to na začátku nepřesvědčilo. Až právě časem, když jsem se s tím začala setkávat víc a víc. Tak jsem to začala oceňovat. Protože tehdy mi začalo docházet, že na to nejsem sama. Že si mám s kým popovídat, že mě může ten člověk podpořit, že mi rozumí. To poznáte, když vám ten druhý rozumí a když má podobné prožitky. To je něco tak úžasného. Protože máte pocit, že můžete znova začít žít. Že to nebyla konečná, že to, co se vám stalo, není něco, co vás odsuzuje k tomu, že dokonce života budete na to sám a že budete snášet následky toho, co se stalo. Ale že vidíte, že to ten druhý člověk zvládl, že žije, že nespáchal sebevraždu, že to přežil, že to jde, že i když má problémy, tak je schopný je nějakým způsobem zvládat a je to strašná podpora.
Já jsem se chtěla zeptat paní Elišky. Přesto, že berete léky, jste stále součástí toho vyvoleného života a jste schopná se kdykoliv k nim sama obrátit?
Eliška Pražáková
Teď už ano. Dřív mi překrývali realitu. To je právě to, že to je v té atace. To je ten reálný problém toho, že začnou překrývat realitu. Já jsem dřív nebyla schopná jednat s lidmi, protože jsem je neslyšela. Ke mě mluvily ty hlasy, ty bytosti a já jsem nebyla schopna poslouchat je. Takže jsem ztrácela nit, nesoustředila jsem se, nebyly to věci, navenek to vypadalo, že mám všechny možné negativní příznaky, ale bylo to tím, že já jsem s nimi nedokázala pracovat, že jsem je nedokázala poslat do háje, lidově řečeno. Všude se mě pletly a mátly mě a nebyla jsem schopna neuvažovat o tom, co mi říkají. Což teď jim řeknu, že kecaj blbě a je to, ale dřív to nešlo.
Ještě jsem se chtěla zeptat na toho Ježíše, jestli máte často zkušenosti s tím, že vaši kolegové mají pocit, že jsou těmi vyvolenými, těmi Ježíši?
Eliška Pražáková
To by jste se divila, jak často. Je to podle mě určitý symbol, že my nejsme, v nějakém smyslu, spokojeni s realitou, která je. A máme pocit, že musíme zachránit ten svět. Takový spasitelský komplex. A protože v naší kultuře je ten Ježíš takový nejzprofanovanější symbol. Je to logické, že nás to napadá. No a v momentě, kdy já prožívám ty vjemy, ať už hmatové nebo vizuální, zvukové a tak. V tom případě já i cítím v té chvíli, že mě bolí ty díry po hřebech a podobně. Normálně se identifikuji s tou postavou. A setkala jsem se i s tím, což je takové zajímavé, o tom se moc nemluví, že člověk je schopen to přenést i na druhé. Já jsem některé s těch věcí byla schopna přenést vědomě na manžela. Že on cítil to samé. Že jsem byla na tolik sugestivní, nevím jak to říct, že on byl schopen cítit, když jsem mu vykládala, já nevím, co jsem mu tehdy vykládala, že cítí tady to teplo a tady takový krásný pocit a že to je láska. A teď jsem úplně šílela a vykládala mu takové věci, tak on to cítil, on to zažil. On byl mnou jako by zmanipulovaný nebo já nevím. Měla jsem takovou sílu, že jsem byla schopná ho o tom přesvědčit. A on to opravdu zažíval se mnou. Samozřejmě, že se z toho probral dřív než já.
Můžu se zeptat, jak vlastně vnímáte tu kompatibilitu mezi tím dlouhodobým partnerem, manželem, manželkou, případně rodičem?
Břetislav Košťál
Já to beru tak, že je to bohatá zkušenost a svým způsobem taková životní cesta. A že máme to štěstí, že můžeme být partneři a tady Eliška je matkou dětí a že to jde. Že nás to nesemlelo, že nemáme ten průběh tak drsný. Máme ten průběh hodně spirituální. Což taky nemusí být úplně vždycky. Proto to nějak jde. Dá se to, ale taky máme dobrou práci. Napsali jsme si projekt a děláme na něm.
Eliška Pražáková
Já bych k tomu jenom dodala, že já jsem byla vdaná třináct let. A z toho šest let jsem měla od první ataky do rozvodu. A ten rozvod nebyl způsobený tou atakou, ale byl udupaný (?) tou atakou. Já třeba to vnímám tak, že jsem citlivější na to své okolí. Takže já jsem citlivěji nesla to vyhasnutí partnerského vztahu. A díky tomu, že jsem byla v atace, tak jsem začala rychleji měnit všechny ty věci, které jsem třeba chtěla změnit už dřív, ale neměla jsem k tomu sílu. Ta ataka mě dodala odvahu vrhnout se do toho a nehledět na následky. Ale věřím, že ten vztah se dá udržet pokud oba partneři vědí, ať už o sobě, čeho jsou schopni nebo neschopni, ať už svoje síly znají dobře a nebo i navzájem. Protože pravdou je, že v těch atakách já třeba mám sklon být hned s každým velmi blízká kamarádka a mám sklon k takovému promiskuitnímu chování. Což se neslučuje s takovým běžným obrazem toho, matka dvou dětí a manželka, aby se chovala takovýmhle způsobem. Ale když to ti partneři ví, tak si myslím, že je velká šance potom jednak zpozorovat včas, že se něco děje, protože to je taky důležité, že ten druhý mě může upozornit ještě zavčas, protože já přestanu vnímat tu realitu a může mi dát signál, tak teď si zkus zvýšit ty léky nebo nedělej žádné důležité rozhodnutí, počkej chvíli, neudělej teď žádnou kravinu, ono to přejde a pak si to v klidu rozmyslíš. A taky to, že jsem schopná toho partnera pochopit a v momentě, kdy se dostane do takové situace, že udělá něco, co není běžné, tak ho za to neodsoudím. Což je taky důležité.
Vy jste mluvila o tom, že jste si zpětně dokázala uvědomit, že už od těch Vašich 13 let bylo něco tak trochu jinak, o nějakých jemných rezonancí. Mohla byste to specifikovat?
Eliška Pražáková
No já jsem ve třinácti letech poprvé slyšela hlasy, ale tehdy jsem si nemyslela, že to jsou hlasy. Tehdy jsem to brala jako úplně normální součást něčeho, jako bujné fantazie nebo něčeho takového. A vůbec jsem to nepovažovala za hlasy, prostě ke mně mluvil Bůh. Cítila jsem se úplně v pohodě a nepřipisovala jsem tomu žádný význam. Pak jsem v podstatě poprvé v dospívání začala v životě narážet teprve doopravdy na nějaké komplikované situace a tehdy jsem se začala stahovat dovnitř do vnitřních světů. A já jsem si začala vymýšlet svoje světy, svoje reality a spoustě věcí z toho jsem věřila. Jsem si to jak kdyby vsugerovala. Ale tehdy jsem netušila, že to tak je. To jsem si byla schopna uvědomit až s postupem času, i s tím, že blízcí mi pak řekli, ale to bylo úplně jinak. A já jsem s hrůzou zjistila, že jsem měla posunutou realitu, změněné vnímání a že jsem o tom vůbec nevěděla, že to, co mi říkali oni, že se stalo, bylo úplně něco jiného než si pamatuji já. Začala jsem potom i trochu nedůvěřovat vlastním vzpomínkám. Protože jsem se setkala často s tím, že já jsem si něco pamatovala a okolí si to pamatovalo úplně jinak a říkali mi, co blbneš a já jsem říkala, vždyť tohle se stalo, musí být nějaké důkazy. Jenomže když je důkazem jenom to, že si to okolí pamatuje a okolí vám tvrdí, že všichni naráz tvrdí, že tohle se nikdy nestalo, tak hodně znejistíte. Takže já jsem se potom uzavírala do sebe a nechtěla jsem nic takového vědět, filtrovala jsem to. A dnes už s tím umím zacházet v tom smyslu, že když tohle zažívám, tak si říkám, nebudu dělat předčasné závěry, počkám a nechám třeba otevřenou variantu toho, že si to můžu pamatovat blbě. Nebo že ta vzpomínka nikdy neexistovala, že jsem si jí vytvořila a že to vlastně nevím a nikdy to nezjistím. A naučit se žít v takové nejistotě toho, že všechno, co si pamatuji, nemusí být pravda a nemusí být realita. A hodně se mi to osvědčilo v momentě, kdy jsem měla takový zvláštní zážitek, kdy jsem se o něčem bavila tehdy s manželem a on mi řekl nějakou verzi a za pět minut mi řekl úplně jinou verzi. Ale já dodnes nevím, jestli si jenom můj mozek před tím vytvořil tu předchozí vzpomínku toho, co říkal před pěti minutami nebo jestli fakt on říkal jinou verzi. A on samozřejmě trvá na té poslední verzi a on si vůbec neuvědomuje, že by před tím říkal něco jiného. A teď kde je ta pravda. A v této nejistotě se musím naučit nějak chodit, protože s tím prostě nic neudělám.
Co pokládáte za nejdůležitější, co by se mělo změnit v přístupu k psychiatrickým pacientům?
Břetislav Košťál
No já bych tady zopakoval, že důležitý je ten empatický přístup. Mít dostatek času na ty konzultace, protože dneska průměrný psychiatr má nějakých pět, deset minut na toho pacienta jednou za měsíc a půl. Důležitá je i ta psychoedukace a stacionáře. Myslím, že by to mělo být povinné, jakmile člověk s první atakou vyjde z léčebny, tak aby něco takového absolvoval. To je další věc. A pak dneska je trend ve světě na terénní služby. Takže se můžete připravit na to, že budete pracovat jako terénní psychiatři. Setkávat se s těmi lidmi v jejich přirozeném prostředí nebo v nějakém neutrálním prostředí, třeba v restauraci. A vy budete součástí multidisciplinárního týmu, kde vy nebudete muset mít hlavní slovo nebo hlavní slovo bude mít třeba sociální pracovník nebo nějaký tak zvaný keysmanager, člověk který vede ten tým, který tomu pacientovi obstarává další služby jako je třeba chráněné bydlení, práce, volnočasové aktivity, vlastně mu nakupuje, smlouvá služby.
Eliška Pražáková
Já bych k tomu připojila, že bych hlavně ocenila empatický přístup, protože to je podle mě nejdůležitější a je to základ úspěchu.
Josef Gabriel
