Tvořivé dílny na půdě pavilonu 19 bohnické nemocnice existují díky občanskému sdružení Dobré místo. Nemohly by však být v provozu bez Norských fondů, tedy grantů vedených pro destigmatizaci duševně nemocných, a taky pro reformu. Já s kolegy mám hodiny ve čtvrtek mezi 10. hodinou a 13. hodinou. Někteří pacienti tak musí končit dřív, protože oběd v celé léčebně probíhá ve 12 hodin, a když jim ho neschovají, přišli by o něj. Na dílnu však můžou chodit i lidé, kteří sice nejsou aktuálně hospitalizovaní, ale mají invalidní důchod a pobývají už většinou doma. Tvoříme spolu v pěkných prostorách v podkroví, které voní novotou. A jaký je průběh hodin, ptáte se? Pokud přijde někdo nový, nejdřív se zeptáme, co čte, jaké texty ho zajímají a jestli si píše, třeba zatím jen do šuplíku. Jde opravdu o značný rozptyl zájmů. Někdy přijdou dva, jindy třeba šest lidí a přitom se musí pozornost věnovat všem. Píšou se třeba i jen krátké publicistické texty, jako je zpráva, úvaha apod. na zadané téma. Dobré by bylo, kdyby se psalo na zdravotně-sociální otázky, nemocní se taky hlavně zaobírají sami sebou a svou duší, tedy bolestmi a úzkostmi. Vítaná jsou však další témata a žánry, kterým se postupně učíme. Průběh hodiny se tak musí přizpůsobit potřebám jednotlivých osob a rádi to děláme. Není úplně dobré, aby výsledek sklouzl do jakési formy psychoterapie či jen diskuzního klubu, to ale právě pacientům často chybí. Taky aby s nimi někdo jednal jako s rovným partnerem a normálně si s nimi popovídal. Rozdíl oproti např. literární dílně je taky v tom, že v té člověk může psát vlastním stylem a vyjadřovat jen sebe, kdežto publicistika počítá jak se srozumitelností psaní, tak i s očekáváním, že text může být publikován. Přesto si je obojí samozřejmě velmi blízké.
Jaké mám zkušenosti? Jsem opravdu rád, že publicistickou dílnu můžu dělat. Ne vždy se mi podaří vést hodiny tak, aby přinesly hmatatelný výsledek, nemocní ale často bývají tvořiví a nadaní. Nejednou jde o inteligentní a citlivé lidi, kteří se však dostali do neřešitelných situací nebo podmínek a vznikla u nich většinou psychóza. Důležitá je taky hravost, kterou musíme v hodinách prohloubit. Popravdě, příliš se zatím nevyplácí zadávat domácí úkoly, protože psát na pavilonu v ruce, aby to přineslo nějaký konečný publicistický útvar je složitější, než upravovat text v počítači, který je většině lidí při začátku pobytu v nemocnici často zabaven. Napsanému je třeba ještě dát tvar podle potřeby žánru, někdy ale bývá skutečně výstižný. Nejvíce ze sebe uživatelé péče dostávají při rozhovorech. Vnímám nejen během nich, že lidé vyjadřují své zasuté emoce a potlačené názory, které jinak ovlivňuje přístup psychiatra a personálu. Diskuze nad texty je myslím uvolňující a kdo se chce něco naučit, rychle se zlepšuje, jak jsem postřehl. Někdy bývají frekventanti nadaní, jeden už je od června 2015, kdy jsme začali, profesionálním novinářem, další se svými zdařilými díly mohou přispívat na server lidemezilidmi.cz, který provozuje občanské sdružení Dobré místo. Nejdůležitější ale je, aby byli spokojení tvůrci textů a hlavně jim to něco přinášelo.
A co si myslím o budoucnosti dílen, tedy i té publicistické? Peer lektor musí být dopředu připraven a mít především pochopení pro druhé. Taky je třeba dát prostor tomu, co se kterému líbí, ale nenásilně je přesvědčovat o tom, co je v jejich tvorbě lepší a jak mají text upravovat. Taky jim svým způsobem zvedat uvadlé sebevědomí a ukázat jim naději, že můžou něco dokázat i nadále. V dílnách tedy budeme pokračovat, i když asi proměníme strukturu hodin. Vše je odvislé od lidí a jejich vlastních témat, která můžou zohlednit podle sebe. My jejich projevy sice korigujeme, ale chystáme se je podporovat i nadále, třeba i ve skutečné poloprofesionální činnosti. V bohnické nemocnici jsou manuální dílny, my ale duševně nemocným pomáháme pracovat taky s jejich myslí a duší, což je podle nás důležitý přínos. Máme tedy radost, když se věci rozvíjí dál, občas bývají i autorská čtení literární dílny, možná vyjdou i sborníky. Při spolupráci s psychiatry a jinými odborníky tak může vzniknout prostředí, kde se lidé cítí příjemně a někdy i víc doceněně. Tak tu káru snad spolu budeme táhnout dál dobře. Chcete se k nám taky přidat?
