V sále byli velice překvapeni z mé přítomnosti a tančit se začalo, až když jsem vyjela se svou bandou na parket. Nikdo mi nemohl vyčítat, že nedbám o své zdraví, vždyť tam byli dva doktoři a dvě zdravotní sestry. Vrcholem našeho masopustního dovádění byl můj tanec u tyče. S vozíkem jsme jezdili kolem tyče, u mě se střídali kamarádi zdravotníci i vosička bez tykadel, z toho kroužení se mi motala hlava. Dovršení celé akce bylo velkolepé. Ze stupínku u tyče sice sundávalo pět lidí vozík, ale ten se při manévru nějak rozložil a já skončila skluzem uprostřed parketu. Vozík se opět poskládal a pět lidí mě do něj zase usadilo, to vše za hudebního doprovodu Michala Davida a jeho Děti ráje. Moje minisukýnka nakonec fungovala jako bederní pás a už to nikdo neřešil. Je potřeba říct moji oblíbenou hlášku: „Invaliditou život nekončí“, občasná ostuda také nikomu nebere na kráse.
Závěrem bych všem čtenářům ráda sdělila, že se mají bavit, užívat si života a ty rádoby zdravé lidičky trochu děsit. Bavte se.
Monika Henčlová
