Ukázka jednoho z příběhů:

 Zapálil dům svých rodičů

Petr (1987) je nemocný už 8 let. Začalo to v říjnu 2005, ale problémy měl možná už mnohem dříve. Na střední škole byl psychicky šikanovaný. Když propukly bludy jak z učebnice paranoidní schizofrenie, zprvu vůbec nevěděl, o co se jedná. Když přišla učitelka v černém do třídy, měl dojem, že někdo zemřel. Možná to byl ale on, kdo zemřel. Takové pocity odcizení ho provázely už dlouho. „Připadalo mi, že jsem dvakrát. Že jsem jakoby cesta a že už jsem se převtělil,“ vypráví Petr. Když se ho ptám, do čeho se převtělil, jen bezradně krčí rameny. Bylo to divné období. „Když jsem byl v uzavřené místnosti, měl jsem pocit, že se dusím. A pak ve škole ve třídě jsem si myslel, že dokážu vydýchat vzduch a myslel jsem, že se ostatní začnou dusit,“ vzpomíná Petr. Když se spolužáci o něčem bavili, bylo to o něm. Všechno, co lidé dělali, bylo o něm. Najednou i barvy a zvuky měly různé významy.

První pobyt v léčebně

Lékař doporučil Petrovi léčení v Ostrově nad Ohří, jedním z důvodů bylo i Petrovo přání, aby to bylo co nejdál. Po návratu z léčebny se vrátil do školy, kterou však pro zhoršené soustředění nedokončil. V Sokolově, kde žil s rodiči, byla sympatická lékařka, ke které později přešel, prošel i rodinnou terapií a byl s ní spokojen, rodiče chápali obtížnost jeho nemoci, měli zkušenost i s Petrovým bratrancem, který nějaký čas bral antidepresiva. O rok později zkusil Petr nebrat léky, vynechával je na šachových turnajích, za které by dokázal utratit hodně peněz. Bylo to však jedno z jeho horších období, dnes lékům a lékařům věří. Má s psychiatrií dobrou zkušenost.

V mánii zapálil půdu

Přestože bral Petr poctivě léky, nečekaně se u něj v roce 2009 objevila mánie. V ní mu bylo příjemně, ale vůbec se nekontroloval. Vše, co ho jen napadlo, okamžitě udělal. Byl roztržitý a realizoval nejrůznější svá přání, a to i věci zcela nesmyslné. Rodiče pochopili, že se něco děje a že je potřeba Petra hospitalizovat. Už byli na cestě do Dobřan, když jim Petr oznámil, že zřejmě zapálil půdu. Sám neví, co ho k tomu vedlo. Rodiče volali hasiče, kterým se podařilo oheň uhasit včas, přesto dosáhla škoda 150 000 korun. Od té doby mají doma požární hlásiče. Polovinu škody Petr rodičům již splatil z invalidního důchodu, který dostal po návratu z léčebny zpětně. V dobřanské nemocnici strávil půl roku, dostával i elektrošoky, přesto na tu dobu rád vzpomíná i proto, že si zde mnohokrát zahrál pingpong s alkoholiky a dalšími pacienty.

V Praze si našel práci i přítelkyni

Od té doby, co Petr dostal důchod a co mu byla oficiálně potvrzena diagnóza paranoidní schizofrenie, začal se zajímat o služby, které se takto nemocným nabízejí. Kvůli stacionáři přesídlil do Prahy, kde nejprve bydlel v chráněném bydlení od Eset helpu. Dnes už bydlí ve vlastním podnájmu. Našel si tu práci pošťáka a později přešel do chráněného zaměstnání společnosti Bona. Podílí se na úklidu nebytových prostor a údržbě zeleně, nejvíc ho baví sekání trávy. Občanské sdružení Baobab zase nejen pro Petra pořádá levné sportovní vyžití, na florbale se seznámil se svou nynější přítelkyní Terezou, už jsou spolu téměř půl roku. Dovolenou si vždy vybíral na šachové turnaje, v šachu se stále zdokonaluje, jednou vyhrál i sokolovský oddílový přebor. Příští rok se ale chystá jeden turnaj vynechat, aby měl čas na svou přítelkyni a mohl s ní někam vyrazit.

Občas ho trápí divné myšlenky

Rodina ho stále podporuje, finančně je ale soběstačný. Bludy už se tedy v podstatě rozplynuly, jen se občas objeví nějaká ta nepatřičná myšlenka, jako třeba otevřít za jízdy dveře od auta, dát někomu cizímu facku nebo dokonce skočit pod metro. Dobře však tyto myšlenky rozpoznává a daří se mu udržet si od nich odstup. Věnuje se svým zájmům, mezi které patří vedle šachů ještě horoskopy nebo třeba hudba. „Celkově jsem teď spokojenější a líbí se mi tady v Praze víc než doma, přesto se do Sokolova rád za rodiči vracím a to téměř každý víkend,“ uzavírá své vyprávění Petr.