„V první fázi má rodina tendenci skutečnost popírat, myslí si např., že jde pouze o přechodnou záležitost. Někdy to tak skutečně může být, častější ovšem je, že závažné psychické poruchy se vracejí. To je však v této fázi složitá a těžká informace jak pro pacienta, tak pro rodinu. Dotyčný člověk i jeho okolí jsou touto skutečností silně zaskočeni, a to i tehdy, pokud s ní mají už nějaké zkušenosti. U duševních poruch je poměrně silná dědičná složka. Nové onemocnění velmi často přináší do rodiny zmatek a překvapení. Pak přijde etapa, kdy začnou přistupovat k duševní poruše jako k tělesnému onemocnění. Začnou se zajímat, za jak dlouho se pacient uzdraví, jakou dobu bude brát léky, jak dlouho bude v nemocnici. Hospitalizace je většinou otázka měsíce či dvou. Projevy akutní nemoci odezní u většiny pacientů po farmakologické léčbě, ale problémem je, že nemoc doznívá v jiných formách.“
Jak nejlépe vystihnout, v čem se liší chronická duševní porucha od somatické?
„Je to především ve vnímání poruchy samotné. Člověk se velmi těžko smiřuje s jakoukoli chronickou nemocí. Speciálně u těžších duševních poruch někdy nefunguje vědomí nemoci. Pokud má tzv. náhled, dotyčný si je vědom, že trpí nějakou nemocí a že se musí léčit. Jestliže náhled chybí, klasicky si člověk s duševní poruchou myslí, že on je zdráv a do blázince patří ti ostatní. Pak je tu ještě částečný náhled, což je zajímavá situace, kdy si pacient uvědomuje, že není v pořádku, že mu na sobě něco nesedí, uvědomuje si některé deficity, např. že ztrácí výkonnost, nebo že se špatně soustředí. Částečně vnímá, že s ním něco je, ale úplně mu to nezapadá do obrazu duševní nemoci. S touto situací se dá pracovat, protože je vždycky důležité, co si člověk o sobě a své nemoci myslí.“
Co čeká po odchodu z nemocnice samotného pacienta, na jaké problémy by se měl připravit?
„Samotná ataka duševní poruchy je velkou zátěží pro celý organizmus. Člověk je víc unavený, nesoustředí se, začíná být depresivní. Vždy na něho doléhá realita, i když se to snaží popírat. Některé psychózy mají tendenci přecházet do poruch nálady. Zároveň se vytváří řada omezení. Člověk zjišťuje, že není tak výkonný v práci, hůře se učí ve škole. Jednak k tomu přispívá nemoc samotná a jednak i léčba, která může mít negativní vedlejší účinky. Někdy je velmi těžké odlišit, co přičíst nemoci a co vedlejším účinkům léčby. Pacient tuto situaci většinou prožívá jako omezení. Jako poměrně velkou změnu ve svém životě a musí se vyrovnávat s tím, co se stalo i s tím, co bude dál. Z léčebny člověk odchází v nastupující remisi, kdy se jeho stav někam posunul. V ideálním případě má nastavenu léčbu psychofarmaky, popř. i nějakou doplňkovou léčbu psychoterapeutickou a sociální rehabilitaci. Snaží se znovu zapojit do normálního života. Jsou pochopitelně lidé, kteří se vracejí do zaměstnání a do škol a pokud se jim podaří návrat zvládnout, je to dobře. V každém případě by měli navštěvovat ambulantního psychiatra a být dál sledováni, což také není někdy úplně jednoduché.“
Existují čísla, kolik lidí se po prodělané atace duševní nemoci vrátí plně do běžného života?
„Jedna třetina lidí je schopna plně fungovat a navrátit se zpět do běžného života, jedna třetina má chronický průběh s výkyvy, střídají se u nich období remise (vymizení příznaků) a relapsů (návratů) nemoci, jedna třetina má vlivem nemoci změněné nebo snížené schopnosti. Musíme si uvědomit, že duševní onemocnění je částečně i tělesné, není jen o tom, jestli to, co pacient říká, dává smysl, nebo ne, ale jde i o skutečné dopady na strukturu mozku. Na biochemii až na molekulární úroveň. Může se stát, že takovýto psychický úraz způsobí trvalé následky. Někdy dochází k invalidizaci třeba i v mladém věku. I když se nemocný snaží nějak uplatnit a hledat si práci, nemoc se navrací. Nebo má sníženou toleranci ke stresu, což vede k tomu, že v práci neobstojí.“
Člověk s duševní poruchou se musí vyrovnávat s nepřízní osudu i s mnohdy netaktními reakcemi okolí. Jak mu to co nejvíce usnadnit?
„Je velice těžké smířit se s tím, že jsem duševně nemocný. Co se týče samotné nálepky duševně nemocný, já osobně mám jinou zkušenost a používám raději termín vnitřní stigmatizace. Myslím si, že lidé vnitřně stigmatizují sami sebe víc, než to dělá okolí. Pozorují se, jak obstojí nebo neobstojí, možná na sebe kladou větší nároky než na jiné. Jestli ve vašem domě bydlí někdo se schizofrenií, tak vás to moc nezajímá, pokud ten člověk nedělá něco, co vybočuje z normy. Pak už se setkáváme s tím, že lidé neví, jak na to reagovat, což chápu tak, že se to nikde neučí. V běžné pracovním životě ovšem existují nějaké hranice. Např. člověka, který má schizofrenii, těžko někdo zaměstná pro jeho kolísavou výkonnost.“
Přizpůsobit se společenské normě je asi na pacientovi…
„Když se svými klienty o tomto hovořím, dávám jim jasně najevo, že oni musí být tím, kdo se musí přizpůsobit ‚normě‘, ostatní se jim přizpůsobovat nebudou. Což je samozřejmě velmi náročné, protože člověk prožívá svoje vlastní utrpení a ještě by měl chápat ty ostatní, že to nemají lehké s ním. Ale je to v zájmu pacienta. Okolí nepátrá po tom, proč vám není dobře. Funguje signálně, buď něco nevybočuje, tak to nevidím, nebo něco vybočuje, pak mi to začne vadit, ale moc už nepátrám, proč to tak je. Je to trochu nespravedlivé, protože když to porovnáme např. s člověkem na vozíku, tam je signál po pozornosti a toleranci jasný, veřejnost je na to naučená. Problém duševní poruchy je v tom, že obvykle na první pohled není vidět. Pokud už vidět je, zasluhuje odbornou pozornost.“
Jak se při duševní nemoci změní např. chod rodiny?
„Nejen pacient, ale i jeho rodina by měli vědět, o co jde. Nejistota je nepříjemná i pro rodinné příslušníky. Tady je jediné řešení – co nejvíce o problému vědět. mít nejen dostatek informací, ale i prostoru a času to pochopit. Proto se osvědčují edukační (vzdělávací) kurzy pro pacienty, které mohou absolvovat v léčebně, i pro rodinné příslušníky, rodiče a partnery. Je potřeba si uvědomit, že psychofarmakoterapie má zhruba padesátiletou tradici, léky se neustále vyvíjí. A pak je důležité vědět, že existují velké individuální rozdíly u pacientů v reakcích na jednotlivé látky obsažené v lécích.“
Víme, že dříve nebo později se nemoc stane jádrem nějakého konfliktu…
„Rodinní příslušníci ne vždy dobře pochopí, jak se nemoc vyvíjí a co všechno přináší. Kladou někdy na pacienta přehnané nároky, obviňují ho z lenosti, z touhy vyhnout se zodpovědnosti nebo domácím pracím. Může dojít i k tzv.vyhoření, kdy lidé už nemají sílu, aby situaci dál snášeli. Máme velmi dobré zkušenosti s rodinnými příslušníky, kteří najdou aktivní přístup k situaci, ale zároveň se najdou i lidé, kteří nemocného partnera opustí, nedokážou s tím žít. Což je také lidská reakce a těžko to nějakým způsobem odsuzovat.“
Co se tedy dá všechno dělat?
„Platí, že dnes je základním trendem léčby duševních poruch farmakoterapie, biologický přístup. Z tohoto hlediska můžeme na duševní poruchy nahlížet jako na tělesné. Člověk je však bytost komplikovanější, docela pěkně to ukazuje model duševní nemoci, který nazýváme bio-psycho-sociální. Všechny tyto tři vrstvy mohou být zdrojem patologie a ideálně na všech by měla probíhat léčba. Doplňkově psychoterapie jako práce na rodinných a vztahových problémech a sociální rehabilitace, která dává možnosti, jak se realizovat v rámci společnosti a učí, jak odolávat sociálnímu tlaku. Mnoha lidem může stačit užívat léky a zařadí se dobře. Existuje určitá skupina lidí, které jejich nemoc natolik diskvalifikuje z běžného života, že potřebují další tzv. komunitní péči formou sociálních služeb.“
Setkáváte se ještě dnes s označením „blázinec“?
„Když jednáme s některými firmami, tak se nám stává, že lidé říkají: ‚tak nám tam držte místo, my se taky jednou zblázníme‘. Je to takový folklor, ale ve skutečnosti to tak je. Duševní porucha není chřipka, nedá se chytit někde v trolejbuse a skutečně nelze říci, že by někdo byl definitivně ochráněn před duševní nemocí.“
Eva Vorálková
Mgr. Martin Šťastný
Psycholog, vedoucí Denního stacionáře Psychiatrické léčebny Jihlava a předseda rady Občanského sdružení pro podporu a péči o duševně nemocné VOR Jihlava, které provozuje od ledna roku 2008 Centrum denních služeb o.s.VOR, kde je Martin Šťastný terapeutem a odborným garantem