Náhoda nebo záměrné kopírování?

Jsou to asi čtyři roky, co jsem si pravidelně kupovala jeden náš ženský časopis. Líbily se mi jeho články. Časopis poskytoval možnost připojit k tématu i svůj příběh, který se pak otiskl v dalším čísle. Napsala jsem do časopisu celkem třikrát. Ani jednou nebyl můj příspěvek otisknut. Na tom by nic nebylo. Jistě jim psalo velké množství čtenářek, tak proč by museli uveřejnit zrovna můj příběh. Ale hned po tom, co jsem poslala první příběh, jsem si všimla menší podobnosti v otisknutém příspěvku z dalšího čísla. Jednalo se však o velmi rozšířené téma – partnerské vztahy, tak jsem tomu nepřikládala nějak velkou váhu. I když, co si budeme namlouvat, mrzelo mě to. Podruhé jsem popisovala příběh z vlastní rodiny o tom, jak mě vychovávala hlavně babička a jak jsem si v dospělosti uvědomila její důležitost. I s větou na konci, že se za babičkou budu muset zajet podívat a poděkovat jí. V následném čísle časopisu byl otisknut příspěvek opět velmi podobného rázu, jen místo babičky v něm figurovala teta. Objevila se tam i věta o poděkování při další návštěvě. Už mě to zarazilo. Napotřetí jsem napsala příběh k tématu rozšiřování nákazy viru HIV. Byl to příběh mé kamarádky, která souhlasila s napsáním do časopisu, protože si myslela, že je důležité varovat ostatní ženy. Styděla se však psát sama za sebe, tak jsem to napsala tak, jako bych vše prožila já. Doslova jsem psala: „Povedlo se mi pěkně naletět jednomu charismatickému mladíkovi. Zažila jsem dva měsíce intenzivní známosti. Domluvili jsme se, že strávíme několik dnů kolem Silvestra spolu a oslavíme Nový rok. Nalákal mě na super romantiku, pohodu a mělo to být naše první delší setkání. Těšila jsem se. Menší rozčarování nastalo hned při ubytování, spali jsme totiž v karavanu. Ale bylo to i tak docela hezké. Obrovské rozčarování nastalo o silvestrovské noci. Byli jsme totiž s jeho dvěma kamarády na jejich chatě a hrála se „hra na pravdu“. A tak jsem se dozvěděla takové věci, že jsem se na něho nemohla ani podívat. Bohužel se to týkalo i jeho sexuálního života. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsme si nejspíše nedali dost „pozor“. Následoval měsíc napětí, zda nejsem v jiném stavu, ale i strach z něčeho horšího.Další tři měsíce jsem čekala, než jsem si mohla nechat udělat testy na HIV. Nejhorší ale byl týden, kdy jsem čekala na výsledek. Naštěstí byl negativní.“

Plny očekávání jsme s kamarádkou vyhlížely nové číslo časopisu. A světe div se, byl tam otisknut velice podobný příběh. Změnilo se jen místo, kde se vše odehrálo, jinak vše ostatní bylo, jako v mém příběhu. Dokonce i můj sloh odpovídal. Mé jméno ale pod článkem nebylo. Velmi nás to zklamalo a dostatečně naštvalo. Časopis skončil v koši a už jsme jej nikdy znovu nekoupily. Dodatečně si říkám, zda to byla náhoda nebo chtěl časopis ušetřit na odměně pro pisatelku uveřejněného článku, kterou vždy sliboval. Přikláním spíše ke druhé variantě. Nešlo ani tak o odměnu, ale myšlenka podvodu se mi velmi nelíbí. Vždyť je to tak prosté: když časopis nechce čtenářkám nic dávat, tak jim nemusí nic slibovat a jen je pod příspěvek podepíše. Nic víc, nic míň a všichni budou spokojeni.