A pokud ano, tak jej v sobě velmi často již samovolně neudrží. Proto jsou obě emoci velmi často spojené a člověk většinou trpí oběma. Dnes se ukazuje, že těmito nemocemi nemusí trpět jen ženské pokolení. Občas se totiž projeví i u mužů, i když velmi vzácně. Ale každopádně je obecně známé, že lidé s anorexií jsou vychrtlí. Mají vlastně kosti potažené kůží, prakticky žádný tuk /ani ten potřebný k životu/, ale hlavně nemají skoro žádné svaly. Výše uvedené jsem popsala jen zjednodušeně a obecně, protože to má sloužit k dotvoření následujícího příběhu. Je to příběh jedné mojí kamarádky.
Isabella
Isabella má krásné jméno i krásnou duši, i hezkou postavu, i když jí fyzická stránka nikdy příliš nezajímala. Otázku vzhledu považovala za podřadnou a vcelku ji nijak neřešila. Přiměřeně jedla a hýbala se, dodržovala pitný režim a minimálně se zajímala o trendy v líčení, účesech i oblečení. Kdyby jste ji potkali na ulici, tak by vám připadla taková běžná, všední, průměrná, jak ostatně o sobě často mluvila. Bohužel jí to nezůstalo. Našla si manžela daleko od své rodiny a od přátel. Dobře spolu vycházejí a velmi se milují, jenže tarazantní změna prostředí na ni zapůsobila strašně. Předtím žila několik let v anonymním velkoměstě, najednou však byla v maličkém městečku, kde se všichni znají, ale kde ona nezná nikoho. Po několika týdnech pochopila, že jen tak se s někým spřátelit nebude jednoduché. Tedy alespoň ne nějak důvěrněji, opravdověji, lidé jí splývali a byli jen známými od vidění. Několikrát to i zkusila.k někomu se více přiblížit, ale zažila pouze zklamání, buď z odmítnutí anebo se dotyčný najednou projevil zcela jinak, než očekávala. V novém působišti také dlouho nemohla najít práci. Po několika měsících začala propadat depresi a začaly její problémy s jídlem. Většinou ani hlad neměla, ale i když měla, tak dokázala pozřít sotva pár soust. Měla strach z anorexie, kterou zažila u spolužačky ze studií, a tak se vždy donutila sníst alespoň jedno menší jídlo denně. Naštěstí dokázala jíst alespoň ovoce a zeleninu, když bylo nejhůře. Paradoxně ale neustále přibírala na váze. Musela začít brát léky na depresi. A váha stále rostla. Za necelé tři roky přibrala 30 kg. Vyprávěla mi, jak je pro ni hrozné, když si všichni myslí, že se neustále přejídá a jí nezdravě. Dokonce jí opovrhují Ale kdyby byla vychrtlá anorektička, tak ji budou litovat „To přeci není normální, aby člověk tloustnul bez jídla,“ říkala mi. Bohužel, lékaři jí diagnostikovali začínající diabetes II. typu. Dnes musí jíst pravidelně několikrát denně. Isabella se mi svěřila: „Je to pro mne hrozně stresující – stále myslet, kdy se musím najíst, připravovat si předepsané porce jídla. Stresuje mě i pouhá myšlenka, že nesmím zapomenout. Jinak jsem unavená, a to ještě několik hodin po tom, co se najím. Na jídlo nemám chuť, ale musím. Mám z toho žaludeční nevolnosti. Někdy mám problém jídlo nevyzvracet. Ale nechci to vzdát, tak s tím bojuji a doufám, že „boj s jídlem“ vyhraju. Já, která jsem se nepřejídala, ani sladkému jsem příliš nedala, jsem takhle dopadla.“ Napsala jsem tento příběh proto, že věřím, že to Isabella zvládne. Chci ji tím povzbudit. Ale zároveň i lidem ukázat, že ne vše je tak, jak se na první pohled zdá.
