Vždycky jsem zpomalil a řekl mu, že máme ještě fůru času, že ty jeho nesmysly o limitech časovejch není nic pro mě, že mám svý časový pojetí bludišťat. Taky mě nutil opakovat čísla a písmena. Řadit čísla a písmena k sobě. Krásně debilní činnost. Spolehlivě jsem se u čtvrtýho seknul. Víc jak čtyry písmena nebo čísla v hlavě neudržím, nevěřil, když jsem mu to dopředu říkal, ale uvěřil. Nakonec jsem mu vysypal ještě ty jeho slova, co je na mě na začátku tak děsně chtěl. Koukal jsem na okno, řekl okno, kouknul jsem na kafe, řekl káva a tak. Jakýsi pud sebezáchovy mi ale řikal, že by nebylo dobrý toho přiblblíka nějak mučit neustále vtipama, že bych spíš byl sám proti sobě. Akorát jsem se ho optal tedy, kterej z nás dvou víc machruje před tou holkou, jestli já svou demencí a nejapnejma hláškama, který sem si samo sebou neodpustil, nebo on s tim mobilem a jinejma varietníma kusy. Neřekl nic, ani neřekl, jak je starej. No víc jak třicet mu nebylo, kreténovi. Doktorka pravila druhej den, že dementní ještě nejsem, že prostorovou orientaci mám v mezích a paměť taky. No říct mi mohla, co chtěla, stejně vím, že jsem dezorientovanej a pamatuju si kulový. Ještě pak jsem se s tim chlubil Boženě v knajpě a matce. Na vycházky jsem totiž zpravidla chodil s těmadle dvouma osobama, s každou zvlášť ale pro jistotu. Do hospody Na křižovatce. Kde postarší servírka měla pro moje krafání pochopení. Nedivila se ničemu, bylo jí jasný, že jsem z pakárny, když ta je hnedle přes park.
Zdroj:www.vasinasi.webgarden.cz/rubriky/karlak
www.vasinasi.webgarden.cz/rubriky/karlak
