Tom Patrick

Mark Brent byl politikem. Byl jedním z těch, co zasedají ve vládě, ale nikdo ho z ní ani občanů republiky vlastně ani pořádně neznal, neboť se ještě nestačil stát předsedou, konkrétním ministrem či významným politikem celkově. I pan Brent, krom vlády, občas zavítal i na nějaký ten mítink, kde se vyhýbal vajíčkům, shnilým rajčatům, prostě všemu, co zrovna letělo vzduchem od nespokojených prostých občanů.

Tu se Marku Brentovi jednoho dne přihodila tuze prapodivná věc. Jako každé jiné ráno spěchal do svého výnosného úřadu, otevřel dveře kanceláře a… místo v ní stanul na jakési neznámé planetě plné voňavých květin. Ve svém vlastním úžasu se jimi začal prodírat a zastavil se až u obřího plátna, na němž se zjevil obličej asi tak sedmnáctileté pohledné modrooké blondýny. Na hlavě se jí skvěl vysokoškolský turban.

„Kde to jsem?“ položil pan Brent vcelku logickou otázku.

„Na planetě Vela,“ odvětila žena. „Na planetě Vela, pane Marku Brente,“ upřesnila.

„Jak to, že znáte mé jméno?“ podivil se muž.

To se takhle jednou dali do řeči kůň a osel.
„Tak se mi od kačeny doneslo, jaký pro lidstvo prý máš nebývale negativní přínos, osle,“ spustil kůň. „Že prý každý, kdo z té lidské říše nese tvé jméno, je pěkný osel.“ A zahihňal se tomu.
„Že jí huba neupadne. Íá, já a orel. S ním já nemám vůbec nic společného,“ začal se hájit osel.
„Nesmíš se na to dívat zase tak černě,“ radil mu kůň.
„A jak bych asi mohl, když ani s černou zvěří nejsem v žádném příbuzenském vztahu?“ oponoval dál osel. „Když už jsme ale u toho, tak i o tobě se v té lidské říší hodně hanlivého napovídá,“ pravil a tentokrát se pro změnu o svoji jmenovku začal strachovat zase kůň. „Že prý lidé po tvém vzoru mnohdy plácají jen samé koniny a ještě si jednu pořádnou k tomu s chutí zavdají.“
Osel se tomu zahihňal a tak vyrovnal síly vzájemných posměšků.
„To racek, že jo? Stejně, jako ta kačena, ani on nezavře ten svůj nevymáchaný zobák. A ještě se navíc při tom drze chechtá, jak mu to přijde zábavné, opičák jeden. Že mu ten zobák vůbec narostl,“ mínil teď podrážděně kůň.

aneb jedna (ne)pravdivá story o jednom (ne)jmenovaném dámsko-pánském časopisu

(I)

Když se žena zamiluje do ženy
Je to téma na titulku Pro ženy
Je to tak
Proč si lhát
Pojď si hrát
Zvolil sis sen


(II)

Když se muži zamilují do muže
Horko těžko jim to v něčem pomůže
Je to tak
Nač jsi lhát
Řvi si dál
Pro ženy jsme

Damian Tom Tom
Je Damian Tom Tom
Muž se zvláštním jménem
Je Damian Tom Tom

Pokud chceš facku
Neříkej em
Dama tak uráží
Když se navážíš

Pokud chceš flašku
Tak říkej té
Dama tak konejší
Když ho potěšíš

Damian Tom Tom
Je Damian Tom Tom
Muž se zvláštním jménem
Je Damian Tom Tom

Pokud chceš facku
Neříkej en
Dama tak uráží
Když se navážíš

Mám rád zvuky piána, to byla pozitivní věta, kterou si Karel Braun kdysi opakovat neustále dokola. Nyní však čelil dvěma negativní zprávám naráz. Ta první se týkala jeho tragicky zesnulé ženy Heleny, přičemž o nálezu jeho nejlepšího přítele Vojtěcha ho správce hotelu, v němž na piano hrával, informoval teprve předevčírem, i když o tom věděl zhruba již měsíc.
„Nenávidím to tady! Celý svůj život nenávidím, tady i všude jinde na světě!“
A Karlův oblíbený klavír tak vzal rovněž za své. „Je třeba se z toho šoku co nejrychleji vzpamatovat, hosté si žádají novou vaši hru, příteli,“ snažil se Karla „chlácholit“ správce hotelu.
Karel po tomto výroku teprve pořádně celý vypěnil. „Dobrá, beru to na vědomí, pane Braune,“ snažil se úlisně vtírat do přízně správce, „je to zajisté velice nemilé, tedy to, co se přihodilo, ale teď už prosím zase zasedněte nazpět na stoličku a dál vyhrávejte našim hostům.“
„Nemám náladu ani chuť teď tady někomu jen tak zbůhdarma vyhrávat!“ A Karel rázně vykročil ze sálu pryč.

Ten legendární rozhovor plný nevole neměl nastat. Anebo snad raději ano? Pro pozdější dobro či naopak zlo věci?
To bylo tak. Jednoho červencového pondělí Tobias Frank vytočil příslušné číslo a na druhém konci telefonní linky to zvedla operátorka.
„Dobrý den, mohl bych prosím mluvit s panem Hankem Lambertem?“ oznámil do sluchátka Tobias Frank a rovněž se i představil.
„Zkusím vás přepojit,“ dostalo se mu od operátorky odpovědi. A pak, po několika tónech z elektronicky zdeformované Elišky, se konečně ozval ten povědomý hlas. „Tady Hank Lambert, kdo volá?“

Ti dva spolu ještě nikdy nehovořili. A právě proto se možná měli sejít v jednom kupé, aby to napravili. Každý z těch dvou v něm seděl na jeho opačné straně, avšak ani to nebránilo pohledům.
„Vím, o co ti jde, děvuško, ale mě nepřechytračíš,“ mumlal si pro sebe ani ne dvacetiletý mladík, ustavičně se sklánějící nad jakousi vizitkou, o níž byl skálopevně přesvědčen, že by ji nutně chtěl vlastnit úplně každý. „Padesát milionů rublů, no kdo by takové částce odolal? Neznám takového blázna, ten by zcela opačně snad jednal pouze v rámci vlastního nerozumu.“
„Jsi blázen, pokud do toho krutého mrazu skutečně hodláš jít,“ promlouvala sama k sobě ani ne devatenáctiletá slečna. „A to jen kvůli takové ubohosti, jakou jsou peníze. Kam jsi jen dal rozum?“
Odpradávna se traduje, že protiklady se přitahují. Bude tomu tak i nyní? Ani ne dvacetiletý černovlasý mladík právě ukončil povinnou vojenskou službu, kde okusil vše možné, tedy i to špatné, a tudíž si nyní užíval zcela nově nabyté svobody. Načež ani ne devatenáctiletá blondýnka opodál již hodnou dobu mlčky posedává u okna a v jejích očích jako by se skvěl neukojitelný hlad s někým si popovídat.
A zase nastal ten moment, kdy se dva páry očí spolu střetly. Ony hnědé náležely ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi Viktorovi, kdežto ty pomněnkově modré zase ani ne devatenáctileté blondýnce Anně. Opět protiklady! Tak jestlipak konečně ona pomyslná jiskra přeskočí?

Mark King byl režisérem hororů. Jak sympatické, zaplesali by si pro radost zajisté vyznavači zmíněného žánru. Považme sami. Patnáctiletá Evana je nahnána do osamocené haly, kde rozhodně nemá dlouhou chvíli, neboť jistý potetovaný šílenec, říkající si prostě a jednoduše jen Tatér, se i nadále neúnavně činí a tetovacím strojkem se dívku stůj co stůj snaží sprovodit ze světa. Důvod? Prostý až banální. Rodiče Evany potetovanému šílenci kdysi „omylem“ zabili jeho milovaného bratra a jaká to další zajímavá shoda okolností, taktéž tatéra. To bylo v době, kdy ještě nebyli svoji, coby dvě do sebe zamilovaně zakoukané patnáctileté hrdličky jednoho zimního večera nedávali pozor na cestu a tak se přihodilo, že autem k zemi srazili nebohého člověka.
Mark doufal, že i tento jeho nový hororový opus s prostinkým názvem Tatér se stane hitem.
„Do kin musí být Tatér nasazen už příští týden,“ naléhal producent a co-producentovi nezbylo než souhlasně přikyvovat, takže k tomu samému se nakonec přinutil i Mark. „Byznys je byznys, a když vše půjde hladce, může se za pár měsíců začít točit pokračování.“
Leč Mark nepočítal se zcela novými komplikacemi.
Byl již pozdní večer a Mark ležel spořádaně v posteli, když kdosi nečekaně vzal za kliku. Na tom by jinak nemuselo být nic moc podivného, to by se ovšem nesmělo jednat o dům, v němž přebýváte výhradně sami a jako Mark i vy moc dobře víte, že tomu tak ve skutečnosti opravdu je. A z toho tedy zcela logicky vyplývá, že by se klika správně neměla vůbec pohnout a dveře tudíž zůstat zavřené.
„Kdo jsi?“ vykřikl Mark a rázem byl na nohou, jak ho ten tajemně oděný příchozí vyděsil.
„Tak schválně, zkus to uhodnout.“

Vilemína Kánská se probudila do dalšího deštivého dne. Jak smutné, pomyslela si. Copak toto jsou nějaké Vánoce? Leč i kdyby napadl sníh, nezahojilo by to bolavé rány. Proč ses k ní jen zachoval tak nemile, osude? Co ti provedla ta počestná žena, jež všechny živé milovala a měla srdce na rozdávání? A tys ji za to podrobil té nejtěžší možné životní zkoušce v podobě zhoubné nemoci, jíž nedobrovolně podlehla. Ne, ta žena si nezasloužila takto zemřít!

Pozítří má přijít Ježíšek s dárky a Vilemína ví, že ona bude obdarována vrchovatou měrou, neboť se celý rok chovala slušně a počestně, leč ten nejcennější dar jí přesto pod stromečkem bude scházeti.

„Nemysli si, dítě, mně tvá maminka rovněž chybí, avšak koho si Pánbůh vezme k sobě tam nahoru, toho již mezi živé nevrátí,“ pravil takto otec chlácholivě ke své dceři, když ta se na posteli rozplakala.