Takto to vidím optikou současného stavu svého těla. Přímá souvislost mezi občasným spaním pod širákem v teplotách kolem nuly a zdravotními potížemi se hledá těžko. Nevíme co by kdyby...
Selhaly mi ledviny. Vinou nemoci, jejíž příčiny nikdo nezná. Bylo to pomalé, plíživé a i když jsem se na to snažila nemyslet, přišlo to tak, jak bylo předpovězeno lékaři.
A tak se stalo, ze už na vandry nejezdím. Sice stále věřím, ze jen dočasně, ale i kdyby to už nikdy naplno nešlo, zůstalo mi to hlavní a to je život. Život, který se dá žít. Život, kdy mohu chodit, číst, dělat práci co mě baví, stýkat se s kamarády, být se svou rodinou i pomáhat druhým a příležitostně i cestovat, i když jsem spaní v lese vyměnila za pokoje s koupelnou. Přesto je to život omezený v řade věcí, které přijdou každému zdravému člověku tak běžné, věci, o nichž málokdo přemýšlí.
Člověk má najednou naprosto jiné hodnoty, spousta problému, které řeší většinová společnost mu přijdou malicherné. Všechny ty hádky a spory, intriky, pomluvy, návštěvy kosmetických salonu a módních butiků. Ano, vedle toho se zmiňovaný tramping jeví jako ten nejušlechtilejší koníček na světe. I přesto se odvážím tvrdit, že z mého pohledu jsou některé projevy trampingu hazard se životem a to i když ne okamžitě, tak v budoucnu. Ti, jejichž životním krédem je "na něco se umřít musí", mají fakticky pravdu, ale zmíněné motto je jen nepřijetí zodpovědnosti za svoje zdraví.
A co jsem myslela tím "bohatstvím, které si neuvědomujeme" v nadpise? Bohatství, které mnozí lide mají ve svém tele a tím jsou zdravé orgány. Fungující ledviny, játra, srdce, plíce ... nebo i fungující pohybový aparát. A kolik lidi si toto své bohatství huntuje kouřením, alkoholem, nezdravým jídlem, špatným pitným režimem, stresem a hádkami. A nakonec i sezením u ohne vprostřed lesa v minus deseti nebo spaním v tenkém spacáku na holé zemi. Krok od bezstarostného života, kdy si děláte, co se vám zlíbí, k životu kdy se řídíte délkou připojeni k přístroji, je někdy opravdu jen nepatrný.