Turistických výletů jsme v rámci spolku Dobré místo pořádali zejména v loňském roce už více. Vždy se však jednalo o výlety pěší v návaznosti na vlakové, případně autobusové spojení. V letošním květnu jsme poprvé vyrazili na výlet na kolech. Protože ne všichni zájemci o turistiku kola mají, vyrazili jsme z kladenského vlakového nádraží pouze tři.

Hned týden po cyklistickém výletu do Lán se uskutečnil pěší výlet na zříceninu hradu Okoře a staroslavné slovanské hradiště Budeč. Účast byla tentokrát minimální. Kromě mě se výletu zúčastnil jen Honza Havlíček-velký turistický nadšenec. Čtyři další plánovaní účastníci výletu se sms- zprávami, nebo telefonicky omluvili. Ač se jednalo o pěší výlet, já osobně jsem dorazil na Okoř na kole. Nicméně celou trasu z Okoře přes Budeč do Zákolan v délce asi 7 kilometrů jsem s Honzou prošel - a kolo vedl. Hrad Okoř je sice mezi turisty, zejména z Prahy dost známý. Ve středověku se ale o nějak zvlášť významný objekt nejednalo. Přesto se může chlubit jistou raritou. V případě Okoře se tehdy nejednalo o hrad královský, ani šlechtický. Postavit si ho nechal ve 14. století zámožný měšťan František Rokycanský. Později přešel do rukou vysoké šlechty, konkrétně ho vlastnili páni z Donína a známý rod Martiniců. Tyto rody ho také nechaly pozdně goticky upravit a k hradnímu objektu přistavěly dělostřelecké opevnění s polokruhovými dělostřeleckými baštami. Posledními majiteli hradu byli nechvalně známí Jezuité, kteří zde měli svou studentskou kolej a letní sídlo. Na současné zřícenině je nejvýraznější zbytek vysoké obytné věže, tzv. donjonu, zbytky paláce i onoho pozdně gotického opevnění se stále zřetelnými dělostřeleckými baštami. Těsně kolem hradní zříceniny protéká Zákolanský potok, na kterém byla kdysi postavena případná obrana hradu. V případě obléhání by obránci hradu tento potok přehradili a zastavili jeho tok. Tím by se rovinatý terén před hradem zaplavil vodou a samotný hrad by byl obtížně přístupný. Okoř tak náleží mezi tzv. hrady Blatné, jejichž obrana byla postavena na vodní překážce.

Namísto PANIKY z COVID 19 - způsobené umělým vyvoláváním strachu v mediích, vytrhávání vět z kontextu a podobně - je důležitější omezit ignorování základních hygienických pravidel.

Ve druhé polovině února jsem pořádal první letošní výlet do přírody i za historickými památkami. Cílem byla tentokrát historicky významná zřícenina Nového Hradu. Zúčastnili se tři mí spolupracovníci i dobří kamarádi ze spolku Dobré místo Ondra, Ilja a Honza.

Na Husitské teologické fakultě UK v Praze již několik let probíhá Psychoterapeutický výcvik ve skupině pod vedením PhDr. Miloslava Čedíka. Měla jsem také možnost navštěvovat v roce 2015 a 2016 tento specializovaný výcvik. Většinou šlo o grafické vyjádření kresbou na určité zadané téma, které se poté rozebíralo studenty ve skupině. Podobnou formou probíhá komunitní setkávání klientů s duševním onemocněním třeba v Psychiatrické nemocnici v Praze Bohnicích.

Pan Honza Jareš vystudoval státní Pražskou konzervatoř Na Rejdišti - obor populární zpěv a klavír, a to i přes jeho hendikep. Je totiž nevidomý, ale velmi nadaný a spoustu toho dokáže. Posuďte sami.

Studoval ve třídě profesorky Lídy Nopové. Nestudoval ale na Dejlově konzervatoři pro nevidomé, protože v té době se tam nevyučoval obor populární hudba. Jeho největším koníčkem je hudba a ta se stala i jeho profesí. Rád sám hraje a zpívá, ale také má skvělé kolegy instrumentalisty, kteří ho doprovázejí. Chodí rád na koncerty populární i vážné hudby. Mezi jeho další zájmy patří sport, plavání, cyklistika, jezdí na tandemu, také rád běhá a chodí na dlouhé turistické pochody - nejlépe po horách. Jeho největší zálibou je cestování. Rád poznává různá města a nové země, ale také se vykoupe v moři.

Dvaačtyřicetiletá Andrea Kimlová je již čtyři roky hospitalizována v psychiatrických zařízeních, střídavě v Bohnicích a Havlíčkově Brodu. Její diagnóza je těžká. Trpí paranoidní schizofrenií. Přesto doposud nepobírá invalidní důchod ani toho nejnižšího stupně. Je odkázána pouze na sociální dávky tzv. hmotné nouze. Momentálně je Andrea v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích a je dobrou kamarádkou mého známého bohnického pacienta Marka Rychtery, ochotně mi poskytla krátký rozhovor.

Sportovec každým coulem

Již několik let pracuji jako peer konzultant v Psychiatrické nemocnici v Praze-Bohnicích, a za tu dobu jsem poznal hodně pacientů a s některými z nich jsem se skamarádil. Jedním z nich je třiadvacetiletý Marek Rychtera. On je totiž mimořádně aktivní, hlavně sportovně. Společně jsme se účastnili pravidelných fotbalových i florbalových tréninků na hřišti v bohnické nemocnici, a jezdili i na fotbalové turnaje týmu CDZ Praha v České republice i v zahraničí.

Vánoce, Vánoce přicházejí. To je ale krásné období, všichni si navzájem přejeme krásné svátky a hlavně pohodu a štěstí všichni jsme milí a usměvaví a ochotní pomáhat ostatním, třeba s blbostí, ale pomáháme. Vánoční stromeček je rozsvícený, všechno je umyté a čisté, voňavé cukroví je upečené, všichni jsou napapaní, dárky jsou rozbalené a maminky usměvavé a všichni zpíváme koledy. To je obdivuhodné, ty maminky mají asi baterku, to přece není možné všechno zvládnout a ještě se usmívat.