Právě díky otevřenosti ústavu zdánlivě novým otázkám byla 8.3.2016 uspořádána konference s australským psychiatrem, odborníkem na reformu Davidem Cromptonem. Jako peer lektor mám sice jiné představy o optimálním vyznění mluveného slova, nicméně David Cromtpon nezklamal, představil čísla a pár obrázků, které nikoho neurazily a zárověň nenarušily okolní atmosféru NÚDZu. Tu jsem měl kdysi možnost poznat i jako pacient.
Každodenní vizity a více zkoumavých otázek dávají člověku pocit, že se dostal do seriózní nemocnice. Zatímco lékaři na odděleních zde mají perfektní znalosti o dění v mozku, výzkumník Petr Winkler je odborníkem na stigma a další sociální otázky. V dnešní specializované době zřejmě není v silách člověka zvládnout všechny potřebné znalosti. Není divu, že si ve svém úvodním slovu ani Cyril Höschl úplně neuvědomil, jak snadno může ve věci stigmatizace chybovat. „Kvituji,“ poznamenal v úvodní řeči, „že o reformu usilují i lidé zdola, například zástupci neziskovek a nemocných, kteří si sem také našli cestu, jak je poznat už od pohledu.“ „Zřejmě je to na nás vidět,“ reagovala na můj tázavý pohled doktorka Zuzana Foitová, která tak dobrovolně rozšířila řady stigmatizovaných.
Nahlas na Hoschlův výrok ale nikdo nereagoval. Petr Winkler, který diskuzi moderoval, jej také přešel bez povšimnutí. Stigma a diskriminace tedy dál vesele bují i na konferencích, které by je měly potírat. Profesor Cyril Höschl si asi nemůže dovolit osobně znát psychology, sociální pracovníky nebo dokonce klienty z neziskovek. Slezl by tím ze svého piedestalu, na kterém vplouvá do světa politiky a „dělání reformy“ shora. Jeho přehlížení méně exponovaných pracovníků na poli duševního zdraví asi nebylo záměrné, ale jako symptomatický jev každé stigmatizace si zaslouží diskuzi. Ředitel NÚDZu touto „napohled“ drobnou nekorektností poněkud znevážil práci svých podřízených kolegů, kteří zatím marně usilují o snížení míry diskriminace duševně nemocných u nás.
