Každý člověk je osobnost aneb nejsme vždy takoví, jak nás okolí posuzuje

Což tolik nevadí, pokud náš „soud“ jej nějakým způsobem nezasáhne. Pokud ano, tak jej můžeme posunout i do role, ve které být nikdy nechtěl a za normálních okolností by taky nebyl. Nastává to hlavně v okamžiku, kdy se naše nesprávné mínění stane všeobecně uznávané a vzaté za zcela pravdivé. Případně když jsme to my, kteří se necháváme ovlivnit názorem někoho jiného bez znalosti věci. A najednou je ze samotářského introverta protivný mrzout. Z člověka, který nečeká chválu za své skutky, divný patron. A případně z toho, kdo vůbec nechce, aby jeho okolí o dobrých skutcích vědělo, člověk nehodný, možná až nemilosrdný, protože veřejně odmítá vykonávat cokoli prospěšného a vše dobré dělá pouze ve skrytu. A pak jsou tady ještě lidé, kteří jsou ve své podstatě hodní a prospěšní. A všimli jste si někdy, že se u nich tyto povahové rysy stávají pro okolí standardem? A že když nemají zrovna dobrý den a nezáří pozitivizmem či pokud jim s nějakou situací dojde trpělivost a rozčílí se, tak jsou za to mnohem více odsuzování než ti „zlí“. Pro některé z jejich okolí jsou dokonce hodni zavržení a odsouzení. Přijde vám to nadnesené? Problém bohužel je, že je to holá skutečnost. Jen si to velmi často neuvědomujeme a ve většině případů se ani nedozvíme, že jsme neměli pravdu. Tito „poznamenaní“ nám často ani neřeknou, že se v nich mýlíme a že je zraňujeme. Většina totiž vzdala boj změnit mínění ostatních, a tak ve skrytu trpí naší nespravedlností. To jsou okamžiky, kdy se běžní lidé mění v zatrpklé skeptiky či nepřátelsky orientované pesimisty. To se stává u silných osobností, které chtějí žít v soukromí. Slabší osobnosti se po určitém čase -pro ně již nesnesitelného tlaku okolí - psychicky hroutí, propukají ve stavy neovladatelného vzteku až nenávisti či naprostého zoufalství, kdy si třeba i sáhnou na život.

Pokud mi nevěříte, že se toto děje, tak uvedu pár příkladů z filmové tvorby. Od filmů máme totiž odstup, ale snadněji se na nich dá poukázat na naše jednání. Ve filmech pro pamětníky se běžně setkáváme se vzájemným nepochopením, kdy předpojatá společnost utváří nepravdivý obraz o ústřední postavě. Tyto filmy však většinou mají šťastný konec.

Novodobí nepochopení hrdinové jsou hlavně ve filmech se Sylvestrem Stallonem a Brucem Willisem. Jen si vzpomeňte na notoricky známého Ramba, který původně hledá pouze klid a ústraní po všem, co si prožil ve válce. Místo toho se dočkává zavržení a útoku. A pak se okolí diví, že jej to uvrhne do „válečného“ stavu.

Dalším dobrým příkladem, kde se setkáváme s překvapivými odhaleními vnitřních osobností postav, je celosvětově známý Harry Potter. Hlavní tři postavy - Harry, Hermiona i Ron - nejsou celou dobu takové, jak se na první pohled zdály. Harry není vždy tak kladný hrdina, Hermiona není jen „šprtkou“ a Ron není vždy tím naivním chlapcem. A co teprve další. Sirius není jen brutálním vrahem, kterého všichni pronásledují. A v konečném rozuzlení celé ságy se ukazuje, že stařičký kouzelník Brumbál nebyl až tak hodný, milý a už vůbec ne tak upřímný a Harryho opatrující, za kterého jej všichni považovali. Největším překvapením je však „temný a nenávistný“ Severus Snape. Jeho pomoc Harrymu se celou dobu zdá jen jako nutnost, která vychází z pozice profesora a z loajálnosti k Brumbálovi. V konečném důsledku se však ukáže, že to byl právě on, komu na Harrym záleželo. Celou dobu je postavou „v pozadí“, která nechce, aby se vědělo, jaká opravdu je. Byl postavou nepochopenou a zavrženou. Nikdo by nečekal, že se po smrti vyjeví jako kladnější postava než „dobrotivý“ Brumbál.

A dovolím si poukázat ještě na jednu nepochopenou postavu ze současného britského seriálu, který se stal velmi populárním, Panství Downton. Podle mne je to velmi dobře propracované dílo s dostatečně zajímavým dějem a množstvím postav, z nichž každá má „svůj příběh“, který se prolíná s ostatními. Stejně jako v životě. Chci se zde zmínit o prostřední dceři pána panství. Udělám to právě proto, že mne zklamalo, že tuto postavu nepochopila ani její protagonistka, což bylo zřejmé z rozhovoru, který byl k tomuto seriálu natočen. I ona sama postavu označuje za „mrchu“. Já s ní však nesouhlasím. Je to totiž výborný příklad toho, co jsem psala o několik řádků výše. Tato prostřední dcera je pro rodinu i okolí skoro neviditelná. Pozornosti se jí dostane jen, když ti ostatní něco potřebují nebo když se baví na její účet. Není příliš hezká, není ani impozantně chytrá a není ani nijak zvlášť roztomilá. Je prostě jen od každého trochu, je průměrná a všední, a tak ji všichni neustále přehlíží. Nikdo se nezabývá tím, co cítí a dost často ani tím, co dělá. Jen se očekává, že vždy bude společensky na úrovni a milá. U mužů je neustále „ta druhá“. U rodičů a sester zase ta, od které se nedá nic čekat. Alespoň ne nic významného. V celém seriálu si jí významněji všimnou jenom, když se snaží získat si přízeň nějakého muže. V čemž ji předčí její starší a hezčí sestra. Odvádí od mladší sestry pozornost mužů i přesto, že jí na nich nezáleží. Je to v podstatě ona, která je polovinu seriálu „pěkná mrcha“. Je sobecká, rozmazlená a povrchní, a to až do té míry, kdy sama sebe zdiskredituje. Přesto se jí všichni neustále snaží pomáhat a tolerují její často velmi teatrální „výstupy“. Je dokonce bezcitná natolik, že svoji mladší sestru totálně shazuje před matkou a co je horší, matka jí dává za pravdu. Nejhorší na tom je, že je prostřední dcera slyší. Nijak zvlášť se jí nedivím, že se pak rozhodne na svoji starší sestru vyzradit „její tajemství“, které se pokoušejí s matkou utajit – že měla milence, i když není vdaná, což bylo v té době nepřípustné. V ten okamžik je zrádkyně tou nejhorší na světě, ale nikdo si neuvědomuje, že se o to všichni přičinili svou nevšímavostí a odsouzením „že se prostě od ní nedá nic čekat“. A naopak je obrovským překvapením pro celou rodinu, když jí za války oceňují cizí lidé, vojáci, o které se spolu s ostatními stará. Pro ně je dostatečně milá, hodná a pozorná. Pro ně není neviditelná a průměrná.

Tento článek jsem napsala proto, že si nikdo nezaslouží být odsuzován, když neznáme pozadí jeho jednání. Každý člověk je osobností. Každý člověk si zaslouží, aby byl respektován takový, jaký je, a to hlavně svými nejbližšími. A to se velmi často neděje. A pak jsme překvapeni, že tito lidé po čase již nejsou tak milí a obětaví, jak vždy byli. Divíme se, kde se v nich může brát skepse a zloba vůči světu. A jsme ještě více šokováni, pokud to tito lidé „nezvládnou“ a dochází k extrémním situacím. Proto se snažme lidi kolem nás respektovat, neodsuzovat předčasně, nevnucovat jim role, které jim nenáleží. Musíme se snažit ve všech kolem nás hledat a nacházet to lepší. Dlouhodobý pozitivní přístup může i nás samotné učinit lepšími. To je základ, ze kterého musíme vyjít, když máme sami sebe i tento svět udělat lepšími.

Ludmila Kodýtková