Snad by se tento paradox dal vysvětlit naší stádovostí. Toužíme po ochraně, toužíme po sounáležitosti, toužíme být stejní jako druzí. Zároveň žádná zebra ze stáda nemá stejnou kresbu pruhů na hřbetě. Stejně tak my. Ani jeden z nás není stejný jako jiný, přesto stále živíme jakýsi pomyslný ideál průměrného člověka. Je to pouze myšlenkový konstrukt, který se však pro nás stal skutečnou bytostí. Ovládáme jej ještě nebo se stal naším otrokářem?
Paradoxem je, že v současné době se stal „in“, tedy „normální“ ideál člověka vybočujícího z představy o průměrnosti. A to za každou cenu. I kdyby to bylo sebenesmyslnější, jako když si koupím patery boty, abych se náhodou na nějaké akci neobjevila ve stejných jako kamarádka. Vybočím tím z průměru, protože „průměrný“ člověk je konformní, rozumný, kompletně smysluplný. Zároveň však nepřekročím hranici „normálu“ a tedy zůstanu v bezpečné zóně společenského přijetí.
Co však s námi? S lidmi, kteří se nevlezou do škatulky „průměrný“ a z důvodu svých individuálních dispozic ani do škatulky „normální“? U mne jsou tou individuální dispozicí schizofrenní prožitky. Všechny škatulky ztrácí význam, když se někomu snažím přiblížit, co to znamená. Bezbřehá zkušenost vně i uvnitř té běžné. Hranice nedokážou zastavit vjemy, které se mi tlačí do vědomí. Všechno je možné a já to vím. O to větší strach mám, když ztrácím pevnou půdu pod nohama. Když vnímám něco, co ostatní ne, když si pamatuju zážitky, které se podle nich nikdy nestaly nebo v tom lepším případě se staly jinak. Když nevěřím ani vlastním smyslům, jak můžu věřit lidem, kteří mi říkají, že hranice jsou nepřekročitelné? Můj svět je vzhůru nohama a nejen, že nahoře je dole, ale ani sever není na severu. Pak ztrácím směr a vrhám se střemhlav tam, odkud není návratu. Hledám zoufale pevný bod, ale takový v mém světě není. Jediným pevným bodem pro člověka je vždy člověk sám. Ale ve chvíli, kdy si uvědomuji, že nemůžu věřit ani ve svou vlastní existenci, je to tanec na vrcholu sopky. Kdy se probudí?
Jsem stádové zvíře. Potřebuji komunitu, potřebuji jistotu, potřebuji se mít kam schovat. Jenže pro mne není času ani prostoru. Není kdy a není kam. Jediné, co mi zbývá, je obnažená se schoulit do polohy plodu v děloze. A doufat. I když není vůbec jisté, jestli naděje někdy existovala.
